Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZřídka udržované hroby nechátrají
12. 05. 2009
2
2
1017
Autor
chocky
Zřídka udržované hroby nechátrají
Byl to jeden z těch podzimních dnů, kdy se slunce hřejivě opírá člověku do zad, zatímco studený vítr nepříjemně mrazí konečky prstů. Hřbitovní cestičky vysypané bílým pískem ostře kontrastovaly s černí stárnoucích náhrobků a žlutavým listím vršícím se v nánosech na vybledlých jménech dávno zemřelých.
Listí ze stromů se snášelo s podzimní nepravidelností. Stárnoucí muž prošel boční brankou ve hřbitovní zdi. Branka vrzla a nepříjemný zvuk obletěl celé prostranství. Muž se pomalu ubíral k hrobu těsně přiléhajícímu ke zdi. Chvilku před ním postál a pak začal rukou odhazovat spadané hnijící listí na tmavém mramoru. Na náhrobní desce nad ním visela podobizna.
O kousek dál opatrovala hrob svého manžela vdova. Stáří ji sehnulo záda a zvrásčilo obličej. Líbilo se jí, že i v dobách, kdy mráz ovládne krajinu, svíčka nad hlavou jejího muže nezhasne. Nezhasla nikdy už šest let nezhasla, vždy ji někdo z rodiny, ještě než stačila dohořet, vyměnil. Zhasla až dnes. Právě ve chvíli, kdy kolem procházel onen neznámý muž.
"To máme dneska fryšno co?" zastavila otázkou procházejícího muže a vida, že se zastavil, hned dodala "Já jsem Koplová. Máme vedle sebe hrob a ještě jsme se tu nikdy neviděli, to je zvláštní co?" jaksi podivně se usmála.
"Asi jsme na sebe neměli štěstí paní Koplová. Chodím sem zřídka kdy."
"Víte já tu trávím skoro všechen čas, kterej mám a dycky jsem si říkala, že je ten váš hrob tak hezky udržovanej," vyzvídala dál. Tentokrát byl už její úsměv přímo drzý.
"Udržuje to patrně někdo z rodiny. Víte já toho času moc nemám, takže sem zajdu jen občas," odvětil nervózně muž.
"Ono to dá práci, nemyslete si. Teď na podzim aby to člověk odklízel furt pane, pane," trvala ve výslechu neodbytně dále, ale jako by už věděla jak odpoví.
"Albrecht," dodal muž roztrpčeně a začal se otáčet k odchodu
"On je váš příbuzný?" vyzvídala nedbaje Albrechtova nezájmu.
"Dá se říci, že jsme ze stejné rodiny," otočil se Albrecht s úsměvem, ze kterého jí přejel mráz po zádech.
"Hm, ale on není dlouho mrtev že?"
"Dnes je to přesně pět let"
Rozhlédl se po hřbitově. "Tolik se tu toho změnilo."
"Já jsem slyšela, že se tenkrát oběsil...."
"A co vám je vůbec do toho," vykřikl na ní. Teď už se opravdu rozzlobil. "Víte vy vůbec jak se cítil? Myslel si tenkrát, že nemá jinou možnost. Udělal strašnou chybu. Uvědomil si to až teprve v okamžiku, kdy se mu kolem krku utáhla smyčka."
"Depak, já to říkám vždycky, že sebevrahové jsou strašně smutný lidi," dívala se mu na krk. Těsně pod rozepnutým knoflíkem u košile a povolenou kravatou se mu na kůži rýsoval rudý naběhlý pruh. Stejný jaký měla tenkrát na ruce, když uklouzla a visela na provaze na štítu stodoly. Když zjistil, že si toho všimla okamžitě se zase upravil. Pak se rozhlédl po hřbitově a aniž by Koplovou pozdravil odcházel pryč.
"Já jsem slyšela, že se lidi ve výročí svý sebevraždy vrací na zem, aby tu hledali vysvětlení, " vykřikla na odcházejícího muže."
Pak se narovnala a došla k sousednímu hrobu na jehož náhrobku stálo: Jan Albrecht zemřel 4. 10. 1980.
"Proč se tak rozčiloval," brumlala si pro sebe když se vracela k rozdělané práci na hrobě svého manžela. Malým smetáčkem z bedničky u náhrobku smetla listí z nápisu.: Zde leží Ladislav Kopl jenž zemřel po krátké nemoci 4. 5. 1979. Jeho manželka Květa Koplová si vzala život rok po jeho smrti.
"Každej rok se tu potkáváme a on se pokaždý chová jako by to bylo poprvé," znovu se sehnula a láskyplně odhodila lístek, který zakryl její podobiznu na náhrobku.
Chocky