Filozofie naivity a velkých snu

Ve sklenkách posledního pohledu shledávám tvoje malé srdíčko. „Pojď, lásko, půjdu domů!“ Pak nebude už nic. Miluji tě, ale přesto to neříkám. JO, HM, NAIVNÍ. Mocné objetí mezi červy, mezi lidi, které neznají svůj cíl. A přesto je to objetí mocné a takové příjemní. Venku zpívají hvězdy, slyšíš je?

Chtít vidět věci jednoducho a nedělat z komára velblouda. A ani se nebát, že budeš sám, že odejdu a už se nevrátím, protože půjdu tam, odkud se živí lidé nevracejí. Možná, ale budu tebe strážit jako malý anděl strážní. Budu tě jenom milovat zvýše jako teď ze země.

Chtít jít po venku bosýma nohama a slyšet hvězdy a koukat na měsíc, že, jo, dnes je kulatý jako žlutý míč. Neumím se hrát na něco, čím nejsem, čím nemůžu pomoct lidem.

Protože všichni muži chtěli jenom tělo, duše zůstala ještě čistá. A protože do duše nevpustím jen tak někoho, byla tady otevřená a tys nabral z její hloubky. Jsem mazlivá, protože to je jediné, co můžu poskytnout. KDES BYL DOSUD???

A proto každý den bez poděkovaní a bez úsměvu je mrtvý. Děkuji, že jsi DŮLEŽITÝ, že jsi. Protože každá rána se nám zdá jednoduší, když nám s ní pomůžou přátelé.

A to je ta naivita života … víra v neobmezenou silu lásky a komunikace.

PROTOŽE PŘÍTEL SLYŠÍ PÍSEŇ V TVÉM SRDCI A ZPÍVÁ TI JI, KDYŽ ZAPOMENEŠ MELODII …