Rozhovor Pravdy s Věčností?

Už jsi tu zase? (údiv v hlase byl trochu falešný, ona věděla že přijde, čekala ho)

/Ano.

A co tady pohledáváš, odpověď jsi již dostal.

/Nevím (byl unavený a skleslý když to říkal… tiše si sedl a hodlal si lehnout)

Jsi nějaký skleslý, Tebe cosi trápí?

/Možná

Chceš pomoci?

/Ano (oči se mu zablýskli, ale jen trochu.. měl je kalné, únava v nich byla vidět stále příliš jasně)

A s čím?

/Sama víš…..

Vím, ale dokud mi to neřekneš, tak Ti s tím nikdy nebudu moci pomoci.

/Jsi krutá!

Já? To nemyslíš vážně…. (mrzelo jí že to od něj slyší, ale chápala ho)

….

Nejsem krutá, říkám Ti jen pravdu, lhát neumím, a víš že Ti vždycky pomohu, když mi řekneš jak.

/To je právě ono… proto jsi krutá.

To se Ti jen zdá… to je to co Tě trápí? (říkala to tak ohleduplně, mile, laskavě)

/Nevím.

Tak co tedy chceš?

/Chci si tady odpočinout… lehnu si tady.. a budu chvilku spát beze snů. Jen spát, odpočinu si.. je tu takové ticho, takový klid.. toužím po tom klidu.

Nesmíš tady zůstat. Už jsem Ti to říkala.

/Chceš mne vyhnat? Ven? Do toho pekla?

Nesmíš to takhle brát, ale Ty tu vážně nesmíš zůstávat.

/Ale já jsem příliš unavený… chci si odpočinout.. musím si odpočinou… musím spát bez těch snů.

Tady nesmíš!

/Jsi krutá.

Je mi líto, že mne obviňuješ z krutosti, ale já nedovedu býti krutá. Chráním Tvůj život.

/hmm…(sklesle a unaveně si povzdechl)

Chci Ti pomoci… vidím že Tě cosi trápí.

/Chtěl bych si tu odpočinout…..pak bude všechno v pořádku, urovnám to.. nebo se to urovná samo… jen si odpočinu.. nachvilku.

NE, to nejde, nesmím Ti dovolit tu odpočívat.

/Ale vždyť tu nikdo jiný není.. a je tu takový klid.. klid pro mou duši.. místo bezpečí…. Neexistuje lepšího místa k odpočívání… prosím.

Je mi to moc líto… ale Ty nesmíš.. nesmíš… nesmíš!

/prosím.. jsem hrozně unavený… musím si odpočinout… prosím (velice unaveně mluvil a dýchal)

Pokud si myslíš, že když si odpočineš, že se všechno změní, tak se mýlíš. Ty tady nesmíš odpočívat. To není řešení Tvého problému. Pokud Tě něco trápí a vysiluje.. nebo unavuje, tak s tím musíš bojovat, dokud se to nezlepší. A musíš bojovat bez odpočinku, jinak ztratíš to nejcenější co máš.

/Nech mě tu prosím, já už ne…mám… sílu (velice rychle upadal do spánku, vidina spánku byla tak konejšivá, nemohl odolat, byl příliš unavený)

NESMÍŠ, TY NESMÍŠ!!

….. (neřekl nic, ale její křik ho trošku probral)

Raději zemřu, a zničím tak toto místo, ale Ty tu nesmíš spát.. Teď prosím já, ušetři nás oba zbytečných zničujících kroků.. chápu že je těžké pochopit, že tu nemůžeš odpočívat.

/ach….(únava ho celá pohltila, a vidina toho, že bude muset znovu do únavného boje se mu prostě příčila v hlavě, zalykal se když na to pomyslel a přesto se nemohl na nic soustředit.

Můžu Ti splnit všechno, všechno krom toho, že bych Ti dovolila si tu odpočinout. Nesmíš tu zůstat.. a Ty to dávno víš. (Myslela to dobře, chtěla mu pomoci, chtěla mu uchránit život, aby pro něj mohla žít. Chtěla žít s ním, bez něho to nemělo cenu)

/(byl k smrti unavený, ale uvnitř sebe to nějakým způsobem pochopil) Dej mi čas, prosím.

Dobře.. a teď už jdi. (splnila jeho přání, a dala mu moc nad časem)

Odešel

V tu chvíli jí polil studený pot, hrůza, až nyní si uvědomila co se stalo.

Rozplakala se.

Bylo to pro ní velice zničující přijít o něho. Slzy zkrápěly okolí, a ona se utápěla ve věčném smutku. Všude bylo ticho, klid.. nikdo tu nebyl, nikdo už nikdy nepřišel. A ona nevěděla co se s Ním děje, co dělá. Tím že mu dala čas, tak už se nikdy nemohl vrátit sem, do místa kde neexistuje světlo, kde neexistuje tvar, a přesto tu hraje jakási hudba, je tu spousta barev, spousty světla, spousty tišící tmy, a je tu takový božský klid, že tu lidská duše usíná. Zachránila mu život, a tím ztratila to jediné, pro co chtěla žít. A znovu plakala. Lítost se zvětšovala s časem plynoucím od této události. A co se stalo s ním?

Měl čas, měl svůj život, život ve věčném čase, měl svůj marný boj, a na místo kde je to božské ticho si nemohl vzpomenout, protože čas ho vedl stále dál bez odpočinku.