Růže...

Růže z mramoru, nesmírná a bílá, bývala sama na pustém náměstí, kde stíny

se donekonečna dloužily. A růže z mramoru, sama pod sluncem a hvězdami,

byla královnou samoty. A z nevonné růže z mramoru na tuhém stvolu

na vrcholu žulového podstavce se řinuly všechny vlny oblohy. Luna se

zamyšleně zastavovala v jejím ledovém srdci a bohyně zahrad, mramorové

bohyně, přicházely k jejím okvětním plátkům vyzkoušet tvrdost chladných ňader.

Růže ze skla zvučela všemi zvuky mořského pobřeží. Každý vzlyk roztříštěné

vlny ji rozechvíval. Kolem jejího křehkého stvolu a průhledného srdce

otáčely se duhy s hvězdami. Déšť se klouzal v jemných kuličkách po jejích

listech, jež někdy v závanech větru sténaly k hrůze potoků a světlušek.

Růže z černého uhlí bývala černošským fénixem a střelný prach ji měnil v růži

z ohně. Ale stále se rodíc v temných chodbách šachet, kde ji horníci

s úctou trhali a v antracitové skořápce vynášeli na denní světlo, bděla růže

z černého uhlí u bran pouště.

Růže ze savého papíru krvácela občas za soumraku, když večer jí poklekal

u nohou. Růže ze savého papíru, ochránkyně všech tajemství a špatná

rádkyně, krvácela krví hustší než mořská pěna a nebyla to její krev.

Růže z oblaků se zjevovala nad prokletými městy za sopečných výbuchů, taky

za požárů, za povstání, a nad poli válečníků, a nad Paříží, kdy tam Komuna mísila

duhové žíly petroleje s pachem střelného prachu. Byla krásná 5.ledna, krásná v

měsíci říjnu, ve studeném stepním větru, krásná v roce 1976, v hodině zázraků,

v hodině lásky.

Růže ze dřeva čněla nad šibenicemi. Kvetla na nejvyšším vrcholku gilotiny,

pak spala v mechu pod obřím stínem hřibů.

Růže ze železa byla po staletí kována kováři blesků. Každý její list byl velký

jako neznámé nebe. Při sebeslabším doteku hromově zaduněla. Ale jak byla

růže ze železa něžná k zoufalým milenkám.

Růže z mramoru růže ze skla růže z černého uhlí růže ze savého papíru růže

z oblak růže ze dřeva růže ze železa pokaždé znovu rozkvétá ale dnes leží

jejich plátky na tvém koberci.