jen črta

          Toho dne, kdy jsem ji potkal, jsem vstal dřív než obvykle. Bylo úterý čtrnáctého května, vzduch voněl vanilkou a lidé v ulicích se prodírali změtí spadaných třešňových květů, kterých se ten rok urodilo nejvíce za posledních dvě stě padesát let.

           Vstal jsem ještě než vyšlo slunce, měl jsem totiž v plánu dočíst pár rozečtených knih, abych je mohl ještě ten den vrátit zpět do knihovny a půjčit si nové. Posledních několik měsíců jsem nedělal pomalu nic jiného, než že jsem ležel v knihách a chodil do knihovny a z knihovny s batohem plným románů, povídek, esejů, reportáží a novel. Obědy jsem vynechával, abych mohl číst, a jedině pořádná snídaně a hrnek silné kávy mi dal energii na celý den, který skončil až několik hodin po vydatné večeři v posteli pod rozsvícenou lampičkou. Společnosti jsem se stranil a když už jsem musel jít mezi lidi, všechny pochůzky jsem dělal ve spěchu a mluvil co možná nejméně. Byl jsem skoro až posedlý všemi těmi spisovateli a spisovatelkami, jejich díly a bio-grafiemi a nezbýval mi čas na nic jiného, chtěl-li jsem přečíst vše, co jsem si předsevzal. Uskrovnil jsem se nejen v jídle a ve styku s lidmi, ale i ve spánku; dřívějších osm hodin jsem zredukoval na pouhých pět, přičemž mi úspěšně pomáhala již zmiňovaná káva; kofein se stal mým dobrým přítelem. Masturbovat jsem přestal úplně, neboť i to zabíralo poměrně dost času; pomyšlení na nahou dívku už mě ani zdaleka nevzrušovalo tak, jako když jsem se podíval na sebrané spisy Hermanna Hesseho. Žil jsem od knihy ke knize; za den jsem jich dokázal přečíst i několik.

             Čtrnáctého května, bylo to úterý – vím to, protože v úterý má knihovna otevřeno jen do půl jedné – jsem teda po snídani vyrazil s nákladem knih, větším než obvykle, do knihovny. Před bílými mramorovými schody, vždy dočista vydrhnutými, které stoupaly k proskleným dubovým dveřím s velkou mosaznou klikou, vstupem to do knihovny, uviděl jsem bytost, která mi ze všeho nejvíc připomněla anděla, byť jsem žádného do té doby nikdy neviděl. Žena s dlouhými kudrnatými vlasy barvy červánků a ohně v bílé sukni nad kolena a růžové blůzce, na tři knoflíčky rozevřené, se na mě klidně podívala, jako by na mě už dávno čekala, a usmála se. Já, překvapen a vyděšen z jejího úsměvu, zůstal jsem stát jako zkamenělý; oči mi zabloudily směrem k její klíční kosti a pak ještě kousek níž a já najednou cítil, že jsem velký a silný a dokázal bych prorazit i plechový plát. Podíval jsem se jí do očí modřejších než barvínek a potom už nevím nic...

           V šeré místnosti se těžká vůně orchidejí střetávala se slunečním světlem prosakujícím skrz špatně zatažené žaluzie a nově vzniklá substance světla a pachu naslouchala zrychlenému oddechování dvou milenců. Právě používaná postel vypadala staře, ale stabilně. V okamžiku, kdy jsme oba došli vyvrcholení, já se prohnul a ona napnula; podíval jsem se jí do tváře a čas se zastavil: na dně jejích velkých modrých očí se třpytily nesmrtelným jasem hvězdy minulosti, přítomnosti i budoucnosti a vše mělo najednou smysl: věděl jsem, že mám na dosah odpověď na všechny otázky, které člověka můžou za život napadnout; prostě jsem to věděl... cítil jsem to... všechno se zdálo tak blízko, jen natáhnout ruku a uchopit je... jen natáhnout ruku... jen se trošku natáhnout...

           Vtom se čas zase rozběhl a aby dohnal ztracené vteřiny, šel o to rychleji: tlumené výkřiky, vzdechy, chvění, ztuhlost a pak už jsem ležel vedle ní – ještě jsem oba ztěžka oddychovali – a ten moment okamžitého poznání mi proklouzl skrz prsty, jako bych se snažil zastavit tekoucí vodu holýma rukama.