JEŠTĚ VĚTŠÍ BLBEC NEŽ SI SÁM MYSLEL

JEŠTĚ VĚTŠÍ BLBEC NEŽ SI SÁM MYSLEL

  Byl pěkný teplý den a já jakožto každý měsíc měl potřebu, samozřejmě, rychlým způsobem uhradit složenky a jiné platby (Tato záležitost se mi opravdu stává „tak jedenkrát až dvakrát za deset let“, jak praví klasik)J. Z jedné strany pojišťovna „pane pokud nezaplatíte do 6. 6. 2008 – ukončíme vaši exklusivní smlouvu“, podotýkám exklusivníJ. Na druhé straně zodpovědnost spojená s ne příliš dobrým pocitem „někomu něco dlužím“L. Další poplatky se hrnuly ze všech stran, a já odkládaje vše na poslední chvilku,  spěchal uhradit všechny záležitosti dle mého, tím nejrychlejším způsobem. Účet zeje prázdnotou, ostatní prachy samozřejmě vydělávají, tak jak má být, ale v danou chvíli jen těžko k mání. Jediná možnost – hotovost, ta by přicházela v úvahu, v případě, pokud bych ji vložil rychle na účet. Tato dobrá a jistá záležitost vyhrála a tak jsem ji začal realizovat.

  Jelikož účet můj, nachází se u Poštovní spořitelny a při jedné návštěvě na poště- na Hlaváku- mě krásná a příjemná pani sedíc za přepážkou, spravila o možnosti vkladu tak rychlého, který by se na účtu objevil rázem, minutu od minuty, tím by mé pozdní platby vyřešil. Inu počal jsem přemýšlet, kde mi pani říkala, že musím peníze vložit. Byl jsem si jistý, že je to někde ve městě. Svou dedukcí – podotýkám nepříliš spolehlivou – jsem usoudil „to musí být - POŠTA HLAVNÍ“ a tak spěchám, co dech dovolí ,  ať už to je z krku, brrrr. Cestou se potím, funím, ale jist svým úspěchem a krásně vymyšleným tahem, hodným šachového velmistra, celkem uspokojen. Přicházím na Hlavní poštu,  tam  jako je dnes běžné ve všech úřadech smysluplný elektronický systém  po zmáčknutí tlačítka podává lístek s čísílkem v pořadí. Hledím na něj a pojímá mě hrůůůza, na světelné tabuli svítí čísla 300, 320, 321 a já mám lístek 545. Tož, co dělat, musím to vydržet. Trošku jsem poštu podcenil a neuvědomil si, že vklady a výběry mají jiná čísla než ostatní služby. Za malou chvilku svítilo moje číslo na tabuli a já přistoupil k přepážce. Položím kartu,  peníze na vklad (jelikož vklad přes kartu je nejrychlejší)na přepážku, ať nezdržuji a připraven, ostatně jako vždy.  Přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí jen tak mimochodem pravím „budou tam peníze připsány hned po vkladu, že?“ Blondýna ve středním věku ke mně mile praví „ bohužel,  pokud chcete peníze na účtu ihned, musíte je vložit na České v Obchodní bance“ moje reakce proběhla, tak jak byl původní záměr“ Děkuji , já si zajdu,  tam“.

  Vystartuji a peláším, seč mi síly stačí a dech stíhá, do Obchodní banky. Tam krásný chládek a klimatizace jede na plno. Čísla pro mě celkem příznivá. Snad jen jedno přede mnou. Přistupuji k přepážce, kde mi  mladá úřednice vysvětlila, že bych potřeboval na vklad číslo účtu. Já v domnění, že to bude fungovat stejně jako na poště,  vložením peněz  přes kartu. Omyl, to je prostě banka a tam to funguje jinak. „Potřebují číslo účtu“ praví slečna, já šmátrám v aktovce a omlouvám se, že nemám. „Tak občanku. Nemám, zapomněl jsem jí v autě“. „Ičo, víte?“ ptá se mě slečna, já na to, že fakt ne, že si nejsem jistý. Jindy si  ho pamatuji a používám běžně. Tentokrát jsem si  nemohl  vzpomenout,  vůbec na nic. Hledám v aktovce, kde by mohlo být napsané, ale jak na potvoru nic. A, výhra,  pravím v duchu. Telefon, zavolám někomu a on mi řekne číslo. Vytáhnu telefon a ono nic. Telefon je vybitý!!! Nedá se nic dělat..  Slušně poděkuji za ochotu a peláším zpět na Hlavní poštu,  kde by to tedy mohlo jít, ne dle mých představ,  okamžitě, ale alespoň do dvou pracovních dnů,  přesně tak jak jsem si to  zpočátku nepřál.

  Udýchán,  zpocen,  znechucen, ale přesto optimisticky naladěný, jistou úspěšností v dokončení mého plánu přicházím na poštu, kde opět mačkám na začátku místnosti  tlačítko elektronického systému pořadníku, kde mi vyjelo číslo a hned se objevuje na tabuli žlutě svítící a v mojí hlavě s podtextem „ pohni otravo, nikdo tady na tebe nebude čekat“.  Já toužíc po klidu a také potom, mít to už za sebou málem běžím k určené přepážce, kde těžce vydechuji a vlastně nevím, proč tam jsem. Paní u vedlejší přepážky než jsem byl původně se ptá „přejete si“ já reaguji „ vklad – potřebuji vklad“. Po chvilce mi doklaplo, že bych měl vlastně vysvětlit co potřebuji. Pravím „potřeboval bych vložit peníze na můj účet, přes kartu“, odpověď zní“kartu prosím“. Já, jak jsem sbalil všechny fidlátka počínaje penězi a kartou konče v bance na České, jsem si uvědomil, že se nachází někde v aktovce nebo po kapsách  a počal kartu hledat. Nejprve jsem letmou prohlídkou aktovky zjistil, že jsem nic nenašel. Dobře, uklidni se a zkus to pořádně, kamaráde, řek jsem si. Začal jsem to skládat na přepážku, kapesníky, zápisník, drobné, pera,  tužky, ostatní věci, které jsem měl v aktovce. Paní, na mě hledí nevěřícně. Omlouvám se, že jsem se nestačil připravit. A co kalhoty, ouha, vytáhl jsem telefon a pod ním byla karta v  kapsy na zadku. Vítězoslavně jsem si oddychl. -HURÁ-Věci jsem z přepážky naskládal do aktovky a vydechl.  Rázem nastal další problém, kde mám peníze na vklad!!! Celá akce se počala opakovat a paní – opravdu sympatická a chápající, se začala usmívat, pouze s tím rozdílem, že jsem začal u kalhot. Samozřejmě, jak je zvykem, peníze byly na místě, kde bych je nikdy nedal a minuty u přepážky běžely dál a dál. Na konec jsem je našel a podruhé si oddechl. Narovnal jsem ve vítězné póze ramena a podal peníze pod sklem ženě na druhé straně. Tu zaznělo „zadejte pin“, ve mně by se krve nedořezal.  Obočí  mně pokleslo a pravím zničeně „nevím, já jsem to zapomněl“, oči paní za sklem vypovídaly něco o ……….., který je poněkud mimo. Láskyplně a jako poslední šanci se ptá“nemáte ho někde napsaný?“, já na to zkroušeně“mám, v telefonu. Ale on se mi vybil“ a ukazuji svůj zčernalý telefon skrze sklo. To už jsem byl opravdu pro smích i ve vedlejší přepážce, kde byla paní, která mě obsluhovala asi před dvaceti minutami při mé první šanci. Obsluhovala a občas mezi obsluhou zákazníku na mě nevěřícně kukla a já jsem prohodil, že mi to v bance nevzali, protože neznám číslo účtu. Řek jsem si“ zkusím to“.   Nakonec  jsem asi po minutě, dvou, pomocí ,ne paměti na kterou jsem byl doposud celkem pyšný, ale obrazovou představivostí, v které se mi vybavil obraz klávesnice a posloupnost čísel, kterou jsem nespočetněkrát mačkal. Prostřední,krajní, napravo, napravo„UF“, zaznělo radostně. Je to tam. Sice  asi na čtvrtý pokus, ale přece.Pozadu s děkováním v pokloně jsem opouštěl přepážku a styděl se jež mi stud dovolil.

 Přesně tak, jak učitelky  říkaly na základní škole“děti, jaké nám z tohoto příběhu plyne ponaučení“, asi takové, že všechny poštovní a bankovní úřednice byly milé, příjemné, vstřícné a snažily se pomoct, ale co my? Obyčejní zákazníci…….

No,  nic. Nakonec  jsem se zastavil v knihkupectví a přehrabováním  knih které krásně voní a které bych si přál, jsem se uklidnil a zpravil náladu. Bohužel, peníze budu mít na účtu až za dva dny, ale za to mám co vyprávět druhým a vzpomínat , jak jsem ze sebe zase udělal „BLBCE“.