17

asi takhle nějak umřu... už se na to docela těším. Jenom chci abych nemusel bejt smutnej, že ten film je nuda!

17

Procházím krajinou prosvícenou, měsícem v úplňku a hlasitým tichem.

Chvilkami musím jít po kolenou, plazit se, země se dotýkat břichem.

Konečky prstů mrznou mi mrazem, škrábe se pod oděv, zalézá do těla,

pod nehty hbitě se zavrtá rázem, jakmile chytne se, šíří se. Nákaza nesmělá!

Úplněk žhne a čistá je noc, na nebi hlídá mě tisíce očí.

Je chladno.

Přítele beru si na pomoc.

Alkohol zažene mrazivý pocit.

Piju.

Hltám ho mocnými loky,

zbytek si na srdce v placatce dám.

Vstanu, udělám tři, čtyři kroky,

hlava se točí, k zemi padám.

Zkouším to znovu. Raz, dva, tři, vstyk!

Pár vratkých kroků, zas na kolena.

Pořát se směju, je to však smích?

Tenhleten smích spíše pláč znamená.

Začínám cítit tu ostrou chuť.

Dnes jsem to přehnal, opil se moc.

Alkohol selhal, nízko je rtuť,

ležím tam, všude je mrazivá noc.

Ta chuť opilosti chutná tak střízlivě.

Přemýšlím střízlivě, necítím tělo.

Jenom tak ležím a koukám lenivě,

vidím ty hvězdy, jak se mi smějou.

Všechny mé vzpomínky jedou jak film.

Režisér filmu, tím jsem já sám.

Publikum – hvězdy, dumaj co s tím,

premiéru dnes, na plátně oblohy mám.

Celý můj život shrnut v pár snímcích.

Sám si ho hodnotím, dost špatný film.

Většina diváků, nudí se spících,

rád bych to změnil, potím se, co ale s tím?

A Tak tam ležím a koukám se na sebe,

jak tam tak ležím a koukám na sebe.

Koukám se na sebe na konci filmu a zem,

zem už mě nezebe.

Obraz se vzdaluje lehce a tichounce,

za chvíli jen zmrzlé, bez života,

mé tělo leží si v pokoji na louce

a duše letí si vesmírným tichem.

V dálce se ztrácejí zbytečná slova.

A tak jsem vydechl úplně naposled,

svůj život zakončil od srdce, smíchem.

 

---