Tolik jsem o tobě snil

Tolik jsem o tobě snil, že ztrácíš na skutečnosti.

Je vůbec ještě čas dostihnout to živoucí tělo a zlíbat na těch

ústech první zvuky hlasu, který je mi drahý?

Tolik jsem o tobě snil, že moje paže, které jsem si uvykl zkřížit na prsou,

když svíraly v obětí tvůj stín, by snad ani nedokázaly přimknout se k obrysu

tvého těta.

A že před skutečným zjevem toho, co mě pronásleduje a ovládá po

všechny dny a roky, stanu se určitě stínem.

Váhy citů!

Tolik jsem o tobě snil, že už určitě není čas procitnout. Spím ve stoje, dávám

své tělo napospas všem zdáním života a lásky, a přesto bych se mohl

dotknout spíše prvních rtů a prvního čela, které by se mi namanuly, než tebe,

tvého čela a tvých rtů, i když teď pro mne existuješ jedině ty.

Tolik jsem o tobě snil, tolik se navyprávěl, nachodil, namiloval s tvým

přeludem, že už mi nezbývá nic, a přece, být přeludem uprostřed přeludů

a stínem stokrát stínovatějším než stín, který se prochází a bude se zvesela

procházet na slunečních hodinách tvého žití.