Na Okoř je cesta...

         „Brácha dělej, vstávej nebo zaspíme a ujedou nám!“ řvu na celý pokoj jak pominutá. „Uklidni se ty šílenče! Panebože, kdo má to štěstí, že jeho mladší sestra je takový ztřeštidlo? No jistě, já...“ Danovo nadávání už více nevnímám a jsem rozhodnutá změnit taktiku. Za pět minut opět stojím v našem pokojíku.

         „Daníku, bráško můj úžasném, mám pro tebe dobroučkou snídani, ale musíš ihned ven z postele,“ říkám nejmileji, jak to jen v sedm ráno jde. Naštěstí rybička, teda v tomhle případě Dan, zabrala a brácha s vysvětím všech sil opravdu vstává. Na jídlo on slyší vždycky.

         „Hele nepovídej mi, že se vážně tak těšíš. Nikdo v partě nevyvádí jako ty.“ Ptá se nedůvěřivě Dan.

         Jasně že se těším, protože tyhle naše výlety jsou vždycky hrozná legrace. Já, Dan i naši kamarádi se už známe dlouho a za ta léta společného dovádění se z nás stala slušně sehraná parta.

         Základ samozřejmě tvoří můj osmnáctiletý brácha Dan, který je ukázkový příklad komedianta. Pokaždé má v zásobě nějaký skvělý nápad a na vtipné poznámky nebo narážky nemusí člověk čekat dlouho. Jeho herecké výkony se navíc stále zdokonalují, protože chodí do prvního ročníku DAMU a jak říká mamka: „Hraní má prostě v krvi.“

         Pokud se ještě k němu přidá Miky, tak je zábava dvojnásobná. Mikuláš je Danův nejlepší kamarád snad už od školky. Skvěle si rozumí a doplňují se. Miky je však velký sportovec a pokaždé, když jedeme na čundr, tak nás honí, abychom byli v cíli co nejdřív.

         Do naší party také neodmyslitelně patří Mikulášův bratranec Jáchym, který zastává funkci organizátora. Trasu výletu nám pokaždé naplánuje tak skvěle, že kdyby se člověk chtěl ztratit, tak se mu to prostě nepovede. Jáchym si umí poradit v každé situaci a stále má nějaký náhradní plán B.

         Zato moje nejlepší kamarádka Zuzka, to je zmatkář. Je hrozně hodná, ale neustále něco ztrácí nebo ji něco přebývá. My se známe už přes sedm let, kdy jsme si padly do oka a od té doby jsme nerozlučná dvojka. Zuzka je oproti mě klidná a často mě brzdí. Je hodně zodpovědná, čehož si moc vážím.

         Našim pátým členem je Ondra, kterého mám strašně ráda, protože se pokaždé stará o zásoby jídla. Učí se na kuchaře a jeho dovednosti jsou opravdu k nezaplacení. Je hrozně šikovný a i z mála vykouzlí úžasnou hostinu. Také je spolehlivý, což oceňuje hlavně Zuzka, protože spolehlivost je asi jediná kladná vlastnost která ji chybí. Ondra a Zuzka spolu chodí už skoro tři roky a moc jim to klape.

         No a poslední článek našeho stroje jsem já. Šestnáctiletá Karin, která se vždycky postará o nějaký průšvih. Alespoň tak to tvrdí brácha. Je pravda, že jsem hodně praštěná a miluju dobrodružství. Když se zrovna nic neděje, tak prostě musím něco provést. Ale oni už si všichni zvykli. Dan je smířeném s tím, že má v rodině to nejbláznivější stvořen na světě a ostatní mě také mají rádi.

         To je právě to, co na té naší partě zbožňuji. Nikdo se nemusí přetvařovat, každý se chová přirozeně a všichni ho berou takového jaký ve skutečnosti je. Jasně, máme chyby, ale umíme s nimi žít a tolerujeme je u druhých.

         „Kari? Pospěš si, Miky už čeká venku!“ křičí na mě brácha přes celý byt. Ani jsem si nevšimla, jak ten čas rychle uběhl. Krosnu mám naštěstí sbalenou od večera, takže poslední pohled do zrcadla a letím ven za klukama. Ještě nesmím zapomenout na kytaru. Hraji na ni už od šesti let a na našich výletech nesmí nikdy chybět.

         Jen co mě uvidí Miky, dostane neuvěřitelný záchvat smíchu. Je mi jasné, že se směje mně, ale nevím proč. Hodím na něj nechápaví obličej ,který ho pobaví ještě víc. Po pár minutách však konečně dostanu vysvětlení.

         „Nezlob se Kari, ale pohled na tebe s krosnou a kytarou mě vždycky ohromně pobaví. Vždyť ty máš nejmenší batůžek co se vyrábí a stejně je třikrát větší než ty.“

         Je pravda, že jsem hodně malá, ale co mám dělat? Ještě před rokem jsem neměla ani sto padesát centimetrů a bráchovi to hrozně vyhovovalo, protože se se mnou nemusel střídat o přední místo v autě. Teď už má smůlu. Hranici jednoho a půl metru jsem překonala o pár centimetrů.

         „Kdyby si byl gentleman, tak mi ten bágl vezmeš a ještě mě pochválíš, jak mi to sluší.“ Otočím se s úsměvem na Mikyho.

         „Sorry ségra, ale Miky nelže!“ vloží se do našeho hovoru Dan. Já už raději mlčím, protože kluci mají převahu a je mi jasné, že nemám šanci vyhrát.

         Mezitím už přicházíme na zastávku, kde není ani živáčka. Není se čemu divit, protože je sobota, půl osmé ráno a navíc bydlíme v Čakovicích, což je okrajová část Prahy a k takové větší vesničce to nemá daleko.

         Máme celkem štěstí, protože autobus nám právě přijíždí. Není moc nacpaný, což je dobře, protože prodírat se plným autobusem s krosnou a kytarou je někdy docela o život. Cesta nám ubíhá rychle a navíc k nám v Letňanech přistupuje Jáchym, takže zbytek cesty probíráme náš výlet. Je naplánovaný do nejmenších detailů. Po půl hodině vystupujeme na Palmovce, kde už netrpělivě stepuje Zuzka s Ondrou. Oba bydlí na Rajské Zahradě a Palmovka je většinou naše srazové místo. Společně pak jedeme až na Dejvickou, odkud nás autobus doveze až na Okoř.

         „Takhle to v žádným případě nestihneme a můj časový plán bude na nic.“ Rozčiluje se Jáchym. Už přes deset minut stojí metro v tunelu, protože na zastávce spadl do kolejiště nějaký člověk.

         „To nám to dneska zase hezky začíná.“ Postěžuje si Dan. Zapomněla jsem se zmínit, že naše výlety se vždycky stanou skvělým dobrodružstvím. Pokaždé se nám přihodí něco nečekaného. Buď Zuzka ztratí foťák, nechá batoh ve vlaku, nebo jedeme na druhou stranu a taky se umíme ztratit. Jednou jsme dokonce omylem vzali batoh jinému výletníkovi ve vlaku. Museli jsme potom složitě domlouvat, kde a kdy ho vrátíme.

         Dneska se naštěstí nic takového nestane, ale zato nám málem ujede autobus. Dobíháme ho na poslední chvíli. Je pravda, že s krosnami na zádech je náš výkon opravdu mistrovský. Naštěstí to stiháme a cesta nám ubíhá celkem rychle. Povídáme si a také ještě probíráme náš další program. Po chvíli vystupujeme a naše první starost je jestli má Zůza všechno. Po přepočítání členů a zavazadel (s podivem nic nechybí ani nepřebývá) se vydáváme na náměstí, protože kluci, především teda Miky a Ondra skuhrají, že mají hlad větší než ten vlk. Přiznávám, že bych taky něco skousla. Domlouváme se tedy, že zakotvíme v krásné, dobové hospůdce nazvané U Bílé paní. Jelikož tohle je naše poslední teplé jídlo na další dva dny, vybíráme opravdu pečlivě. V hospůdce chvíli posedíme, protože porce byly opravdu vydatné, a tak nám musí vytrávit. Po dvou hodinách jsme konečně schopni odejít, ale nastává první velký zlom našeho výletu. Většinou všechny peníze a důležité věci schováváme k Danovi, jakožto nejzodpovědnějšímu členovi skupiny. Ale i mistr tesař se někdy utne. Svou ledvinku s našima občankami a penězi prostě nemůže najít. Začínáme trochu panikařit, protože to s náma opravdu nevypadá dobře.

         Když v tom si vzpomenu, že Daník si na náměstí fotil nějakou příšernou kašnu a sundal si tam baťoh. Hned vystřelím z restaurace a běžím ke kašně, která naštěstí není moc daleko. Tentokrát při nás museli stát všichni svatí, protože ledvinka i s našimi cennostmi leží na lavičce. Radostně se vracím k hospodě a vstupuji jako hrdina. Od brášky si vysloužím velkou zmrzlinu, jako odměnu za záchranu krku. Jsem ráda, že můj sprint byl oceněn. Naštěstí to všechno dobře dopadlo a Ondra to nezapomněl okomentovat slovy, že doufá, že to byl první a poslední zádrhel našeho výletu. Na nic víc už nečekáme a jdeme směr zřícenina hradu Okoř. Náš plán není složitý. Prohlídneme si hrad a potom zajdeme do lesů, kde přespíme a ráno se vydáme pěšky do Buštěhradu, který by neměl být dál jak 12 km. Tam se mrkneme do muzea Oty Pavla a pojedeme autobusem zase zpět do Prahy.

         Jak brzo zjistíme, cesta ke zřícenině je mírně do kopce, ale krásnou přírodou, takže se nám jde opravdu pohodově. Cesta nám nezabere dlouho a prohlídku stíháme úplně skvěle. Jediné co nás trochu děsí je zatahující se obloha, ale pevně doufáme, že se to rychle přežene.

         Zřícenina se nám moc líbí a nějak se pořád nemáme k tomu vyrazit na cestu. Fotíme si hrad, a potom dlouho ležíme na louce před Okoří  a zpíváme si písničky. Ještě se k nám připojí jiná parta, která ale před večer spěchá na autobus zpět do Prahy.

         Když už sluníčko zapadne definitivně zvedáme kotvy a vyrážíme do lesů. To je taková naše specialita. Nikdy nechodíme po vyznačených turistických cestách, ale při nejbližší příležitosti zajdeme do lesa a orientujeme se pomocí mapy a kompasu. Samozřejmě máme mobily, abychom si v případech nouze zavolali pomoc. Párkrát už jsme to využili, ale dnes to bude jen krátký výlet, takže s žádnými zádrhely nepočítáme. Jenom Jáchym je jako vždycky skeptický. „Mám takovej blbej pocit, dneska to nebude klidný výlet...“ „Nesejčkuj!“ okřikne ho Dan, Ondra i Zuzka na ráz. Miky se přidá: „Ty jsi permanentní pesimista, Jáchyme. Koukej nahodit úsměv a starosti kopni pryč. Konečně jsme v přírodě a jsme páni celého světa, tak si to užívejme!“ Je pravda, že Miky je velký optimista a vše vidí jen z té dobré stránky. V tom jsme si hodně podobní. Ani jeden se neumíme mračit. Máme takové svoje heslo, ze kterého ostatní občas šílí. Šibalsky mrknu na Mikuláše, který to samozřejmě ihned pochopí a dvojhlasně spustíme: „ Dobrá nálada je nutnost! Nevyřeší sice všechny naše problémy, ale naštve tolik lidí kolem nás, že stojí za to být s ní kamarád!“ Jáchym i Dan okamžitě shodí batohy ze zad a chtějí mě zlechtat. Miky se mě snaží chránit, ale kluci mají přesilu. Za chvíli už se všichni válíme po zemi a smějeme se na celý les. Zuzka neváhá a hned vytahuje foťák a dokumentuje naší valnou hromadu.

„No tak už ji nechte, chudinku,“ přimlouvá se za mně Miky a pomáhá mi na nohy. „Možná bychom měli jít dál. Začíná se stmívat a nad hlavou nám pořádně hřmí.“ Říká trochu starostlivě Dan a s obavami se na mě podívá. To je totiž jedna z mých velkých nevýhod pro trampování. Hrozně se bojím bouřky. Líbí se mi blesky, ale jen když je pozoruji za oknem a k tomu s Danem nebo mamkou. Už odmala mám hrozný strach, když slyším hromy. Nikdy jsme naštěstí ještě nezůstali venku při žádné bouřce, tak proč zrovna dneska?

Je už kolem deváté hodiny večer a my skoro nevidíme na cestu. Podle Jáchymova plánu máme právě dojít na nějakou cestu u které přespíme. Široko daleko ale vidíme jen samé stromy a k tomu všemu nám nad hlavou hřímá stále častěji a silněji. Já i Zuzka jsme už patřičně nervózní a myslím, že ani kluci už si nejsou příliš jistí. Jáchym jde sice odvážně kupředu, ale po chvíli se zastaví a jeho obličej nás neuklidní. A slova už vůbec ne. „Hele já nevím jak bych vám to řek... no, ale... mám trochu blbý pocit...asi...jednoduše řečeno jsme se ztratili.“ Chvíli jsme všichni mlčeli a snad ani nedutali. „Mě to fakt mrzí, ale asi jsme nešli úplně dobře.“ Omlouval se Jáchym. Dan si bezradně sednul na pařez a Zuzka se pevně chytla Ondry. „Co budeme dělat?“ zeptal se Miky s mírným zoufalstvím v hlase. „Řekla bych, že nemá cenu chodit dál. Stejně se dostaneme akorát hlouběji do lesa a na víc není skoro nic vidět, bylo by to nebezpečný,“ navrhuji. „Naprosto souhlasím! A k tomu to vypadá na pořádný slejvák, takže si myslím, že čím dřív vybalíme plachtu, tím líp,“ přidá se Jáchym.

„Kolik špatných zpráv ještě dneska snese, lidi?“ zeptá se nás docela zoufale Dan. Nikdo si není jist, jakou odpověď chce slyšet, a proto raději mlčíme. „Víte, jak vždycky nosím s sebou tu plachtu ze které si děláme střechu když prší, fouká nebo tak?!! No, tak přesně tahle plachta se suší doma na balkoně.“ Nevím, jak popsat naši momentální náladu. Myslím, že strach se mísil se zoufalstvím a beznadějí. Aby toho všeho nebylo málo, začaly padat velké, studené kapky deště.

„Jestli jsme tam, kde si myslím, tak je tady kousek nějaká jeskyně. Možná bychom se tam mohli schovat.“ Navrhl po důkladném prostudování mapy Jáchym. Nezbývalo nám nic jiného, než se vydat směrem, který nám Jáša určil.

Naštěstí se nemýlil a po deseti minutách chůze jsme opravdu uviděli jeskyni. Rozhodování nám netrvalo dlouho. Rychle jsme zalezli dovnitř a zjistili, že prostor není velký, ale na přespání šesti tuláků rozhodně stačí. Uprostřed bylo vyhaslé ohniště a v rohu ležely suché větve, což nám přišlo vhod. Ondra se hned vrhl na rozdělávání ohně a Zuzka začala natahovat šňůru, protože i za těch pár minut jsme stihli promoknout na kost. Na nepřízeň počasí jsme pokaždé připraveni, a proto nám ani teď nedělalo problém převléknout se do suchého. Ondra ještě vybalí jídlo a v té naší jeskyni se začínáme docela zabydlovat.

Ondra uvaří fakt skvělou baštu a s plnými žaludky už jsme zase v pohodě a dobré náladě. Vyndám kytaru a dlouho si zpíváme. Písničky střídáme s historkami a různým povídáním. Kolem půl jedenácté venku řádí pořádná bouřka a já nejsem schopna dál hrát, protože při každém hromu sebou škubnu. Kytaru raději přenechávám Mikymu, protože nikdo jiný z nás na ni hrát neumí a já to fakt nezvládám.

Po jedenácté hodině už nám začínají slábnout hlasy a Ondra se Zuzkou se pakují ke spaní. Já už jsme taky unavená, ale nedokážu usnout. Sednu si na kraj jeskyně a pozoruji bouřku. Miky si mě všimne a donese mi svetr, který mi hodí přes ramena a přisedne si ke mně. „Ta bouřka je fascinující, ale strašidelná zároveň, že jo?“ zeptá se Miky. Kývnutí hlavou bere jako dostatečnou odpověď. Při každém hromu sebou však trhnu a Miky vytáhne z kapsy tabulku čokolády. „Ty víš, jak mě potěšit.“ Usměji se na něj.

Někdy po půlnoci už všichni spí, a tak se i my chystáme do spacáku. Bouřka ale stále sílí a já nemůžu usnout. Bojím se, a tak si přesunu spacák mezi bráchu a Mikyho. Za chvíli usínám...

Ráno mě probouzí krásná vůně kávy, která se line celou jeskyní. „Ségra vstávej, nebo ti to kafe vypijeme!“ řve na mě Dan. „To je tedy probuzení. Pěkně děkuju,“ řeknu rozespale, ale raději vstanu, protože teplé kafe mi celkem bodne. Zjišťuji, že venku stále prší. „Co budeme dělat? Vždyť tam pořád leje.“ Ptám se starostlivě.

„Podle mě by bylo nejlepší zůstat tady, dokud nepřestane pršet,“ navrhuje Zuzka. „To si nejsem jistý.  Máme jídlo maximálně do zítřka a pokud nepřestane pršet ani zítra, tak budeme muset jít, a když nedej bože zůstaneme někde v lese, tak nebudeme mít co jíst.“ Konstatuje Ondra se strachem.

Sedíme a dlouho debatujeme a zvažujeme všechna pro a proti zůstat v jeskyni. Nakonec se rozhodneme jít v dešti. Jáchym důkladně hledá cestu a my mu věříme, že teď už zvolí správný směr. Uklidíme naše nouzové útočiště a sbalíme si všechny věci. Déšť je vytrvalý a rozhodně neustává. Sebereme všechnu odvahu a jdeme ven. Od včerejška se dost ochladilo a podmáčená lesní půda také není nejlepší terén pro nějaké dlouhé túry.

Cesta je opravdu nepohodlná a my během chvilky promokáme úplně na kůži. Statečně však šlapeme dál, protože nic jiného nám stejně nezbývá. Zkoušíme se dovolat domů, ale v lese není signál, takže máme smůlu. Prostě jenom jdeme a jdeme a jdeme . Mám pocit, že ta cesta nikdy neskončí. Už začínám být trochu zoufalá a vyčerpaná. Zima mi je pořádná a krosna na zádech mě pěkně tíží. Zuzka taky nevypadá úplně v pohodě, ale batoh jí nosí Ondra, takže je na tom trochu lépe než já.

Když už jsem opravdu na pokraji svých sil, les začíná řídnout a my se objevíme v nějaké vesničce. Vypadá to tady jako po vymření. Nikde nikdo, všude ticho a klid. Najednou vidíme přijíždět autobus. Hned se za ním rozběhneme. „Prosím Vás, jedete do Prahy?“ vyhrkne Zuzka s nadějí v hlase. Řidič si nás prohlédne od hlavy až k patě a pobaveně odpoví: „No samozřejmě, že jedu.“

Jakmile v klidu sedíme v autobuse, padne nám kámen ze srdce. „Tak ten náš výlet se zase změnil v pořádné dobrodružství, co?“ ptá se už vesele Dan. „To teda jo, bráško. A kam to bude příště?“