Valérie

Valérie se posadila ke svému stolku, vytáhla z první zásuvky papír a začala malovat. Bavilo jí to. Na sněhobílý papír postupně vylévala různé barvy. Pak do barev kápla černou tuš, která vytvořila nádherné abstraktní skvrny. Když malovala, žila ve vlastním světě. Zapomněla na ten svět okolo, byla jenom ona a barvy.

„Valérie, pojď dolů, večeře je na stole!“  Není tedy divu, že neslyšela zavolání maminky k večeři. Takhle to bývalo často. Když Valérie nepřišla do pěti minut, došla si pro ní maminka sama. Po pěti minutách se otevřely dveře a v nich stála maminka.

„Valérie!“  Ale ona si dál patlala ruce v barvě.

„Jak chceš…“ Řekla si maminka pro sebe. Přišla k Valérii a prudce s ní zatřásla. Valérie se lekla a nechtěně obtiskla své ruce, modré od barvy, na stůl.

„Co to…víš kolik ten stůl stál?! Valérie, začni si zvykat,že nejsi jenom ty. Nemůžeme ti pořád donekonečna kupovat nové věci. Je tu i Kristýna. A Kristýnka nutně potřebuje nové šaty.“

„ Ale mami, já nechtěla. Promiň“ Valérie sklopí svou hlavu plnou rozčepýřených, neupravených vlasů.

„Podívej se na sebe, jak vypadáš! Ty vlasy. Jsi jako kluk. Ach bože, proč mám tak ošklivou dceru? No, ještě že mám Kristýnku. Proč nemůžeš být jako Kristýna?“

„Já nevím“ Začnou jí téct slzy.

„A přestaň brečet. Hned“

Valérie si začne slzy utírat dlaní. Modrá barva se jí rozmaže okolo očí.

„Ty jsi strašné nemehlo. Umyj se, vem si na sebe ty krásné modré šaty a pak přijď dolů. Pokud to stihneš rychle, máš naději, že na tebe zbude zákusek. Pokud ne…poprosíš v kuchyni o kousek chleba.“

„Ano maminko“ Jen co za matkou zaklaply dveře, už Valérie běžela do koupelny a smývala si barvu z očí. Nesnesitelně to pálilo. Ale ona nepolevovala. Chtěla, aby jí maminka měla ráda. Za každou cenu.

Když si umyla obličej, oblékla si modré šaty. Její spíše chlapecké postavě vůbec neslušely a maminka to moc dobře věděla. Šlo jí jen o to, Valérii ztrapnit a všem ukázat, že je ošklivá a hloupá.

Valérie vešla do jídelny a všichni ztichli.

„Zlatíčko moje“ Maminka na ní začala mluvit podivně sladkým hláskem.

„Pojď, mám pro tebe připravené místo.“ Valérie byla ráda, že se na ní maminka konečně nezlobí.

Prochází okolo Kristýny, když vtom jí její milá sestřička nastaví nohu a Valérie spadne. Když padá, snaží se zachytit o stůl a bohužel tak stáhne ubrus i s jídlem dolů.

„Jsi strašné nemehlo“ Kristýna se začne chichotat.

„Kristýna má pravdu, Valérie.  Jsi zlobivá! Teď jdi do svého pokoje a přemýšlej o tom, co jsi udělala!“

Valérie sklopí pohled a odejde. Ve svém pokojíku si sedne na postel a vezme do rukou plyšáka. Je celý umolousaný, ale Valérie ho má ráda.

„Ty mě máš rád Tlapko, viď? Maminka se teď na mě zlobí. Jsem zlá. Udělala jsem špatnou věc a tak s nimi nesmím jíst. Ale já už to příště neudělám. A maminka mě určitě bude mít ráda.“

Valérie se usměje na svého plyšového kamaráda a pak si jde prohlédnout obrázek, který mezitím uschnul.

„ Valérie?“ Za dveřmi se ozve tichý hlásek.

„Kdo je to?“

„To jsem jen já, Terezka“ Terezka byla dcera kuchařky. Byla to jediná kamarádka Valérie.

„Pojď dál“ Terezka rychle vklouzne do pokoje a zavře za sebou dveře.

„Moje maminka ti posílá tohle.“ Sáhne do kapsy dlouhé zástěry a vytáhne housku zabalenou v kousku papírku.

Terezka byla hodná. Stejně tak, jako její maminka. Když Valérie nedostala jídlo, vždy jí něco sehnaly a pak tajně donesly.

„Jéé, děkuji.“ Valérie se s chutí zakousne do housky.

Když dojí, vstane a jde ke skříni.

„Něco ti dám.“ Valérie to tak dělala vždycky. Panenky, co už se jí nelíbily, pastelky, se kterými už dávno nekreslila a spousta dalších věcí, tohle vždy dala chudé Terezce.

Tentokrát vytáhla krásné bílé střevíčky, které kdysi dostala od své tety a vždy jí byly malé. Terezce však byly a tak jí je Valérie podala.

„Vem si je.“

„To nemůžu přijmout…“

„Ale ano, budeš jako princezna“ Valérie se zasmála a radostí z kamarádčina štěstí se roztančila.

Druhý den ráno se probudila a ještě v noční košilce seběhla po schodech dolů. Zastavila se před dveřmi, protože zaslechla hlasy.

„Magdaleno, kolikrát ti to mám ještě říkat? Valérie je zkrátka hloupá. Na svých desetlet se chová jako šestileté děcko.“

„Možná je trochu nevyspělá, ale určitě není debil“

Ty hlasy Valérie znala. Patřili její mamince a jedné hodné paní Magdaleně.

„Já jí prostě dám do ústavu“

„To ne, ona je hodně citlivá. Stýskalo by se jí po tobě“

„To je mi celkem jedno. Budu platit velké školné a budu jí posílat dárky.“

„Nemůžeš to udělat.“

„Když se jí tak zastáváš, tak si jí vem k sobě. Jestli vím dobře, s Eduardem stejně nemůžete mít děti.“

„Ale to by asi nešlo…“

Valérie ztuhne. Sice byla trošku méně inteligentní, ale dokázala pochopit, o co tu jde. Maminka už jí nechce. Začnou jí po tvářích téct slzy. Utíká do svého pokoje, aby mohla obejmout Tlapku. Jen co vejde, tak vidí, že je něco špatně. Kde jsou všechny její barvičky?

„Nehledáš náhodou tohle?“ Valérie se otočí a uvidí Kristýnu, jak drží její barvy. Jenže jsou vylité na koberci.

„Proč jsi mi to udělala?“

„Je jich škody pro takového debila, jako jsi ty!“ Pak se Kristýna otočí ke schodům a zavolá strašně nahlas. „Mamííí. Valérie vypatlala všechny barvy na koberec!“

Trvá jen chvíli, než matka přiběhne.

„Valérie! To jsi přehnala! Co si o sobě vůbec myslíš? Jsi strašná. Strašná.“ Přijde k ní blíž a vlepí jí facku.

„Auuu. Ale maminko, já to nebyla. To Kristýnka.“

„Ještě neprávem obviňuješ svou milou sestřičku! Kristýnka by NIKDY nic takového neudělala. Ale já už se s tebou nazlobila dost. Já už na to nemám nervy. To ne. Ty půjdeš z domu,t o ti povídám! Jak jsem jen mohla být tak hloupá, a myslet si, že budeš konečně hodná?! Já ti koupila drahé barvy a ty? Ty je vyplácáš na koberec!“

Magdalena se konečně vyškrábe po schodech nahoru do patra a dívá na celou scénu.

„ Co když to opravdu nebyla Valérie?“

„Ty se do toho nepleť, Magdo. Tebe se to netýká!“

„A víš co, já myslím, že týká. Pojď dolů na slovíčko.“ Obě odejdou.

„ Ha,to jsem tě dostala, co? Jsi jen malá hloupá husa“ Kristýna se otočí a odejde do svého pokoje.

Valérie se posadí na zem a zoufale se rozbrečí. V poslední době jí tečou slzy nějak často. Pak se zvedne a dojde si pro Tlapku. Obejme ho a zaboří hlavu do jeho kožíšku. Celý svět se jí zhroutil. Maminka jí vyhodí z domu. Co jen bude dělat?

Brečí, když v tom jí někdo obejme okolo ramen a jemně pohladí po kudrnatých vlasech.

„Princezno. Nebreč, to se spraví.“ Valérie se otočí a spatří Magdalenu.

„Já to nebyla. Já mám ty barvičky ráda.“

„Nebreč. Já vím, že jsi to nebyla.“ Valérie si sedne Magdě na klín a obejme ji. Magdalena je trošku robustnější, takže je trochu problém jí obejmout.

„Teď už bude vše dobré, neboj se.“ Magda jí chlácholí a jemně houpe na kolenou. Když se Valérie uklidní, Magda ji pohladí po hlavě a začne mluvit:

„Pojď, půjdeme sbalit tvoje věci.“

„Ano. Maminka už mě nechce?“

„Víš, Valérie, maminka mě poprosila, abych tě teď pohlídala.“

„Aha. A koupíš mi nové barvičky? Namaluji ti krásný obrázek.“ Valérie se usměje, vyskočí a jde si sbalit svoje věci.

Od té doby žila Valérie s Magdou a jejím mužem Eduardem. Zlepšila se ve škole a maluje krásné obrázky. Je šťastná.