Nahnilé citrony

Časosběrné přemítání o angažované veřejnosti

 

    Včera, 11. listopadu 1996, mi bylo čtyřiasedmdesát! Opakuji čtyřiasedmdesát!

Johannes Brahms přestal skládat nové symfonie v pětapadesáti. A dost!

Když bylo pětapadesát mému otci, měl architektury už po krk. A dost!

V tomto věku už měli američtí spisovatelé dávno napsané své nejlepší knihy. A dost!

Pro mě dnes pětapadesátka představuje dávnou minulost. Smilování!

Kurt Vonnegut, v Časotřesení

I pro mne, pane Vonnegute. Smilování!

Já, květen 2009

 

Chodím po světě (už hodně dlouho) a poslouchám a dívám se a čtu, rozčiluji se, raduji, kritizuji, souhlasně přitakávám a potom usedám k počítači – včera k psacímu stroji, předevčírem  s tužkou nebo perem ke čtvrtce papíru – a zapisuji vyslechnuté a vystřihuji nebo opisuji přečtené, následně pořádám, třídím, archivuji… Vydavatelství dnes produkují tuny knih a pravděpodobnost, že bych na tento kolotoč čtiva mohl ještě přihodit svých pár kilo časosběrného přemítání je tak mizivá, že jsem se o to zatím ani nepokoušel a pilně zaplňoval šuplík. Ten neprotestuje. Internet, toto požehnání i prokletí informační společnosti, je, podobně jako můj šuplík, milosrdný: na rozdíl od nakladatelů snese všechno.

Angažovanou veřejností se stává například hospodská sešlost, filozofující nad neproměněnou penaltou Tomáše Řepky, kritizující poplatky u lékaře, nevěru některé ze zpívajících osobností nebo výsledky voleb, vědecký pracovník, s dvěma tituly před a jedním za jménem, s netradičním pohledem na současnou politiku, vládní úředníci, ministři, senátoři a jiné celebrity prezentující svoje názory v novinách veřejnými projevy, dialogy na televizní obrazovce, ale do angažované veřejnosti patří i názor jedenáctiletého Honzy a devítileté Dominiky (Základní škola Haškova v Uničově) na prezidenta Václava Klause: „Jenom vyplňuje papíry, řekne něco do rádia a má peníze. Je nudnej. Vždyť na jeho proslovu všichni usínají. Je tak starej, že už nudí.“ Patří sem ODS i ČSSD, Dělnická strana i anarchisti, stejně tak jako množina notorických nevoličů. „Já nemám koho volit. Pravice? Levice? Všechno z jednoho pytle. Kradou, tunelujou, korumpujou. Schovávají se za ideologii, ale jejich cílem jsou jedině prachy a moc. A bolševici? Ty už vůbec nemusím. V tom jejich ráji jsem žil čtyřicet let. Tak mi řekni, co bych asi tak u těch voleb pohledával? Moje neúčast není ignorace, ale promyšlená angažovanost.“

Některé sebrané informace nevyžadují komentář. Naopak. Slovo navíc by je zkazilo, zostudilo, zhanobilo. Do jejich angažovaného hodnocení by vneslo subjektivní názor nezúčastněného. Jejich bohatstvím je autentičnost. Ta diktuje nic nepřidávat, nic neubírat, nijak nekomentovat. Vzdálenost mezi dvěma subjektivními pravdami bývá většinou značná a celkem dobře rozpoznatelná, ale někdy je to opačně: ve snaze porozumět, správně se rozhodnout a jednat, balancujeme na hraně ostré jako žiletka. A stačí málo a ztrácíme stabilitu. Věřím, že ve střetu několika subjektivních pravd můžeme objevit tu svoji – snad, možná, kdo ví – skutečně objektivní.

U písemných výpovědí je to samozřejmě snadné, ale jak zachovat autentičnost dvou tří nádherných vět, které na krátký okamžik vybuchnou v hlušině hospodských řečí, jak uchovat skvostný monolog pronesený při jízdě autem nebo slovní poklad objevený v intimní samotě dvou? Za léta snažení jsem si jist, že právě tady se nacházejí nejlepší perličky na dně. Ale jak je přenést na papír a při tom neporušit jejich vypovídací hodnotu? Vyzkoušel jsem záznam na magnetofon, ale moc to fungovalo. Technické potíže se ukázaly jako těžko překonatelné. Také okamžitý zápis nebyl schůdný. Obě metody jsou totiž k nerozeznání od fízlování. Když jsem jednou v minulosti při užití této metody málem dostal přes hubu, poučil jsem se. Uskutečnit okamžitou archivaci vyslechnutého moudra je složité, někdy těžké, někdy dokonce nemožné. Autentičnost zápisu je vždycky odvislá od časového posunu, po kterém vznikl. I když jsem po oslnění okamžitě odcházel, výmluva na toaletu je dobré alibi, neměl jsem jistotu, zejména u delších proslovů, že všechno bylo řečeno přesně tak, jak jsem to dodatečně zapsal. Časovou prodlevu mezi odezněním moudra a jeho archivací jsem se sice snažil zkrátit na minimum, ale ústní promluvy jsou spontánní, okamžikové, necenzurované, takže zápisem mohou o část autentičnosti přijít. Vědomě jsou obsah neupravoval, abych ho učesal pro psané slovo, do cizích myšlenek jsem se nesnažil vkládat myšlenky vlastní, natož potom tendenčně něco přidávat. V jejich písemné podobě je jenom tolik autorovy stylizace, kolik bylo nutné k převodu z paměti na papír. Vzájemná konfrontace takto sebraných informací sestává názorem autora, časosběrným přemítáním,  podvědomou a vědomou selekcí a způsobem řazení.

Autor selektuje podvědomě už tím, že ho oslovuje jenom takový stav angažované veřejnosti, ke kterému má jistý vztah, archivuje jenom to, co se mu líbí, co ho irituje, co považuje za dobré, účelné, krásné, krásně pitomé… Ostatní informace jsou pro něj irelevantní. Vědomou selekci vyjadřuje nadpis: nahnilé citrony. Výběr materiálu způsobuje  mírné stažení lícních svalů, jako po kousnutí do citronu. A tyto plody mohou být někdy ještě nahnilé. To je síto, které cedí sebrané informace. Něco propadne, zůstane mimo pozornost, co zbude na sítu je zaprotokolováno k dalšímu použití. Tento způsob výběru eliminuje permanentně jásavý výhled na světlou budoucnost, ale také nepreferuje pozorování okolí prizmatem člověka před sebevraždou. „Vrchnost má vždycky navrch, vždycky měla a i v budoucnu asi mít bude. Co naděláš?   Ale na druhou stranu pivo máme výborné, i když by mohlo být levnější, Slávia to zatím válí, takže to vypadá na titul, stará mi ještě pořád dá a já ještě pořád můžu, i když je sem tam nesnesitelná, podobně jako ministr Ivan Langer, z práce mě ještě nevyhodili, i když je krize a může se to každou chvíli stát … Tak vidíš, vole! A ty si pořád jenom ztěžuješ.“

Řazení sebraných archiválií podle příčinných souvislostí nebo naopak podle jejich vzájemného kontrastu je další možnost, jak vyjádřit vlastní pohled na svět a nenarušit subjektivitu sebraných výpovědí. Ovšem „některé skvrny nejdou vyčistit bez porušení podstaty látky.“ Ale co naděláš? Tak už je to zařízeno.

A že tento způsob přemítání není nic nového, objevného, revolučního? Že už to tady bylo? No jistě. Samozřejmě. Všechno už tady jednou bylo. Mojí inspirací, ke které se s úctou, vděkem a pokorou hlásím, je dokumentaristka paní Helena Třeštíková, se svojí časosběrnou filmovou metodou. Zatímco ona má kameru a obraz, já mám papír, tužku (počítač, pro pořádek) a psané slovo. Počáteční pouze nahodilé zapisování zajímavých šplechtů, drbů, mouder, pomluv, výkřiků do tmy, se příkladem její metody změnilo v systém, který má svoji filozofii, podporovanou metodickými postupy objevenými při práci přístupem pokus-omyl.

Z důvodů přehlednosti bylo nutné třídit: k zacyklování sebraného materiálu došlo samovolně. Až dodatečně jsem musel s překvapením konstatovat, že časosběr nezůstal jenom chaotickým shromážděním informačního materiálu, ale vykazuje jistou podobnost. Dialogy, monology, rozpravy, projevy, citáty se podobným pohledem na svět dodatečně shlukly do otevřených množin. A tak, více méně náhodně a živelně, vznikly cykly: AAA – analýzy amatérských analytiků, Nahaté celebrity, Zastuzený feminismus, Dialogy k smíchu, k pláči, případně k zbláznění … Opusy vznikaly vědomě, plánovaně.  

Písemný útvar, který jsem nazval Nahnilé citrony, se dělí do tří částí: I. Časosběr, II.Časosběrné přemítání a III. Přemítání. Zatímco v první části je úzkostlivě dbáno na autentičnost materiálu, v části druhé jde na mnoha místech o inscenovaný dokument, kdy sebrané výroky, dialogy a odposlechy jsou dopracovány s cílem domyslet a zaostřit jejich myšlenku. Toto dvojnásobné autorství jenom zdánlivě narušuje zásady vyhlášené v úvodu: první definuje, druhý, mírně a opatrně, aby neublížil a nesmazal originalitu, upravuje a stylizuje. Do třetí části se už jednoznačně vplížila románová stylistika: časosběr posloužil jako výchozí materiál pro vlastní přemítání.

Předkládám výběr: první opus z první části. K přečtení, k posouzení, k věření/nevěření, k zatracení … jak je ctěná libost.

 

Jano Remil

 

 

„Jako prezidenta bych bral Ševčíka.“

„Není na to trochu mladý?“

„Proč? Důchodců už jsme měli dost. Klaus jednoznačně a Švejnar do toho nemá daleko. Bobošíková by byla aspoň reprezentativní figura, ale tu nikdo nechce.“

„Ševčíka zase nikdo nezná.“

„Jak to? V televizi je často. A mluví celkem dobře.“

„To přece neznamená, že by byl dobrým prezidentem.“

„A vyjadřuje se lidsky. Když komentuje politickou situaci, normální lidi mu rozumějí. A to je důležitý. Nebo snad ne?“

„Jako výbava pro televizního komentátora určitě. Co o něm ještě víš?“

„Nic.“

„Tak vidíš. Pochybuji, že by to stačilo ke zvolení.“

„Čím se vlastně živí?“

„Je ředitelem Liberálního institutu.“

„Aha.“

„Myslíš že je to dostatečná kvalifikace pro člověka v čele státu?“

„Předpokládám že ano.“

„Co dál?“

„Je jedním z nejsympatičtějších televizních komentátorů. Rád se na něj dívám. Působí jako člověk na svém místě.“

„No vida.“

„Jenom nevím co je liberální a institut.“

„Liberální je ekonomický směr, názor na svět, způsob myšlení … a institut je organizace, která liberální směr propaguje, učí o něm a snaží se ho uvádět do života.“

„A co v tom institutu Ševčík vlastně dělá?“

„Prosazuje učení liberálů.“

„No dobře. A co konkrétně?“

„Jak konkrétně?“

„No, krejčí přece šije, holič stříhá a holí, soustružník obrábí ozubená kola… To je živí. Co živí takového ředitele Liberálního institutu?“

„Pořádá přednášky, kongresy, organizuje kulaté stoly, prosazuje určitý názor na svět, vysvětluje liberální myšlení, vystupuje v televizi, provádí hospodářské analýzy. Učí, diskutuje, organizuje …“

„Aha. A kdo to všechno platí?“

„Nerozumím. Co jako?“

„Neříkej mi, že se někdo uživí organizováním diskusí?“

„Jak vidíš uživí. A zdá se že poměrně dobře.“

„A kolik lidí sedí v takovém institutu?“

„To přesně nevím.“

„Nevěřím, že si touto činností může někdo dlouhodobě vydělávat na živobytí.“

„ ???!!!???“

„Vždyť jsou to jenom kecy.“

„???!!!???“

„Zbytečný a neproduktivní.“

„???!!!???“

„Aha. Už je mi to jasný. Liberálnímu institutu posílá peníze ňákej židák z Moskvy.“

 

 

„Když se nad tím zamyslíte, tak si řeknete, ten chlap se vyvíjel. Protože já jsem se vyvíjel. Já jsem odmítal OF, protože mně to připadalo jako Národní fronta s trikolorou. Ale řekl jsem si ještě s přáteli – my obnovíme republikánskou stranu. Pak přišel pan Sládek, udělal tam svou obvyklou metodu a my jsme zůstali takový malý ostrůvek lidí, který se rozplynul. A přišel za mnou tehdy myslím Baudy (svého času ministr za lidovce) a řekl mi, pojď k lidovcům. No a já jsem si říkal, je demokracie, jdu k lidovcům. Pak, když jsem jim pomohl finančně ve volbách, tak jsem najednou v době mé nepřítomnosti nebyl zvolen někam do městského výboru. Z toho jsem byl takový smutný. A přišla ODS a řekla, Slávo, vždyť ty nejsi žádný flanďák, pojď, pojď k nám. Vždyť ty jsi vlastně náš. A tak jsem šel. Šel jsem tam v době sarajevského atentátu, protože si myslím, že atentáty se dělat nemají. Tři čtvrtě roku jsem tam byl, ale pak mě přestaly ty schůze bavit. Ono to bylo tak trochu zasedání valné hromady vždycky. A já si myslel, že politika je malilinko ještě o ideálech takže jsem zůstal bezprizorný a jsem dodneška.“

Televizní pořad Z  očí do očí, Michaela Jílková

„Když si to řekneme upřímně, tak krteček a Karel Gott toho udělali pro českou kulturu skoro nejvíc.“

„První prezident po revoluci neustále brumlal, ten druhý neustále počítá. To je špatně.“

„Šoupli jsme sem osmičku a přijeli se podívat, jak to tady vypadá.“

(Převod do češtiny: Na své cestě po památkách na jižní Moravě navštívil pan ministr hrad Veveří, kam předtím poslal osmimilionovou dotaci, aby se přesvědčil, jak byly peníze využity.)

„Po roce osmdesát devět jsme se odstřihli a Rusáci se na nás nasrali.“

„Když jsem viděl tu umouněnou fasádu,(v Lednici) říkal jsem si, že sáhnu do šrajtofle a do května to natřeme. … Peníze dodáme nejpozději do tří týdnů, zkusím je přinést osobně. I já mám, jako dobrý hospodář, jisté rezervy, takže do nich sáhneme.“

      „ Co Jirka řekne, sedí jak prdel na hrnec …“ (Poznámka: Jirka=premiér Jiří Paroubek)

„Lidi, když zvolíte ODS, dostanete přes dršku.“

 

 

Byl únor 1948 komunistickým pučem?

„Nebyl. Bylo to provedeno ústavní cestou, dokonce ústavnější, než byla takzvaná sametová revoluce v roce 1989.“

Byl vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa okupací?

„Když to beru jako právník, tak to byla realizace tehdy platných mezinárodních smluv…“

 

Haló noviny: Horáková byla špiónka pro cizí mocnosti a přiznala se k tomu. Byla odsouzena právem. Jenom výše trestu nebyla úměrná jejímu provinění.

 

 

„Já vycházím z toho, že mám něco jako poslání … Poslání. To znamená možná od nějaké nejvyšší bytosti. … Nejvíc věřících volí ČSSD. Proto mé promluvy o Bohu a vyšší bytosti nejsou od věci.“                                                                                                        Jiří Paroubek

 

 

 

„Jsme jediný národ, který má za národního hrdinu cvoka.“

„ ? ? ? “

„Jan Palach přece.“

„ ? ? ? “

„Může se normální člověk polít benzinem a zapálit? Nemůže. Jedině cvok. Blázen.“

„Ale co takový Jan Hus? Taky blázen?“

„To je přece rozdíl. Toho upálila církev. Ten si to nevybral.“

„Jak to? Musel volit sám za sebe, stejně jako Palach: odvolat a přežít nebo neodvolat a být upálen. Zvolil přesvědčení.“

„Hm… Máš pravdu. Taky cvok. Svět je plnej bláznů.“

„Stát se adoptivním otcem čečenského fakana, kterému zaplatíš školu je totéž, jako když si předplatíš teroristický útok.“

„Ale jsou to přece jenom nevinné hladové děti. Nebo snad ne?“

„Dneska. Za deset let už nebudou a až je přijdeš jako adoptivní otec navštívit, podříznou ti hrdlo.“

„Tak co s nimi? Nechat je zemřít hlady? Zabít?“

„Mne se neptej. To já neřeším. Můj problém to není.“

„Ten dnešní svět nechápu.“

„???“

„Sokol byl přece svého času ministrem spravedlnosti, tak jak potom může dneska jako právník obhajovat tak jasného gaunera, jako je Krejčíř. Ale proč vlastně ne, když jsou v tom prachy. Prachy, prachy … nic než prachy. Jak jinak?“

O čtyři piva později.

„Jóóó, to byly časy. To bylo v době, kdy jsem dělal Stehlíkovi náměstka.“

„???“

„No, Stehlík, přece. Ten podvodník, co koupil Poldovku v Kladně a dodnes za ni nezaplatil. Už měl být dávno v teplákách, ale pořád je na svobodě. Od začátku jsem věděl, že je to podvodník.“

„Tak proč jsi mu dělal náměstka?“

„A proč bych nedělal? Dělal jsem jenom svou práci a on konec konců platil dobře.“

„Slyšel jsem, že jste za něj šli demonstrovat před parlament.“

„Samo sebou, že jsme šli. Slyšel jsi dobře. A proč bychom taky nešli? Dal placené volno na celý den, zaplatil vlak, který nás tam dovezl a parádní oběd. Dělníkům pivo a párky. Tak mi řekni jeden jediný důvod, proč bychom si nejeli do Prahy zademonstrovat.“

 

„Už není co ukrást, kamaráde. A konec konců není ani kde. Všechno už je rozkradeno. Papaláši, dneska si říkají manažeři, mají stotisícové platy, a když dělají mizerně a jejich zaměstnavatel je musí vyhodit, dostanou k tomu ještě miliónový odstupný. Říká se tomu zlatý padák. Ale zase máme demokracii, to je fakt. To víš že jsem taky zvonil klíči. Jak já nenávidím bolševiky, to si ani neumíš představit. Co ale naděláš? Už mají skoro dvacet procent. Je jen otázkou času, kdy se zase dostanou k moci. Až se to otočí, bude to mít jednu výhodu: zase s kapitalisty a tuneláři a manažéry a bankéři a všemi těmi darmožrouty pořádně zatočí. Copak je to lidský, aby jeden jenom tak živořil ze dne na den a druhý bral statisíce za měsíc jenom proto, že občas něco pronese na schůzi? A všechno už je rozkradeno. Už není z čeho brát. Dříve jsem měl za paznehty šesti krav dvacet korun, dnes mám sice třicet, ale dříve jsem si za to mohl koupit skoro sedm bochníků chleba, dneska sotva jeden a půl. Dříve se taky kradlo, samozřejmě, kdo nekradl okrádal rodinu, ale nebyly takové příležitosti. Já jsem si tenkrát taky sem tam sebral pytel cementu nebo dva … Jednou se nám s Vencou Bradou podařilo otočit celou fůru vápna. Ale co je to pořád proti dnešním možnostem? Veksláci v tom uměli chodit za komunistů, umí v tom chodit i dneska. Jenže tenkrát stáli před Tuzexem a nabízeli kolemjdoucím džíny bony. Dneska se z nich stali podnikatelé a nikdo na ně nemá, nikdo si na ně nepřijde. Jeden z nich u nás jezdí v takovým tom mercedesu s kouřovými skly, co nevidíš kdo uvnitř sedí. On vidí ven, ty nevidíš dovnitř. A patří mu polovina města. A  včerejší komunisti, co jsou dneska v ČSSD nebo v ODS obsadili všechny důležitý posty. Ve vládě, na ministerstvech, v podnicích, na úřadech … Topný oleje, vytunelovaný banky, aféra na policii, aféra na radnici. Bolševik mi zavřel tátu, protože byl kulak. Jakejpak kulak, člověče. Dřel od rána do večera, daleko víc než jeho dva pacholci. Kdybys viděl jeho ruce, tak bys plakal. Chtěl mě poslat na průmyslovku, abych se měl lepší než on, ale bolševik byl proti, tak jsem skončil u krav. A už mi to zůstalo. Matka nás se ségrou sotva uživila, a když pustili fotra z kriminálu, měla na krku ještě jeho, protože byl chabrus na nohy, ale naštěstí brzo umřel na tuberu. Bolševika v lásce nemám, to teda ne. Z toho mě nikdo nemůže podezírat. Ne, nevolil jsem je. To víš že ne, ale kdyby přišli, snad bych to dokonce uvítal. Aspoň by v tom dnešním bordelu udělali pořádek.“ 

Svědectví rolníka Alexandra Curka ze vsi Džeržinskoje v Podněsterské republice

„Oznamujeme, že sběr kostí k Svátku matek, k němuž se zavázala Rada čs. žen s komisemi žen KSČ nebyl ve zdejší obci proveden.“

Vysvětlení pro mladší ročníky: MAV = Místní akční výbor

„ … jak řekl soudruh Gottwald na adresu imperialisty Aisenhůvera, vítězství sil míru je nezpochybnitelné a konečné… a nemyslete si, soudruzi, to není žádný fakt, to se skutečně stalo.“

                                                                 Z přednášky lektora VUML pro nestraníky, 1982

VUML = Večerní univerzita marxismu-leninismu.

„ Pro malý zájem se zítřek nekoná.“

KD = Klub důchodců

Z obrázku se dívají dvě překrásné třináctileté plavovlasé děti: dvojčata Lynx a Lamb Gaedovy. Andělské Kaliforňanky vytvořily úspěšné pěvecké duo, o kterém mluví celá Amerika. Nádherné holčičky, blonďatí andílkové s nevinnými tvářičkami. Vypadají něžně a sladce. Bezpochyby musí zpívat v kostele nebo dojímat babičky na besídce před Štědrým dnem, ale jejich duo, jmenuje se Prussian Blue – Pruská modř, zpívá se svou kapelou texty typu: „ Úderná síla! Přežití bílé rasy! Jo! Úderná síla!“ A pokaždé, když na pódiu opakují slogan „úderná síla“, hajlují. Už ve třinácti mají jasno. Ví kdo jsou, o co jim jde a kam chtějí dojít. Říkají: „Rudolf Hess byl muž míru a nikdy se nevzdal…Hitler byl velký muž, který chtěl jen uchránit svoji rasu ve své zemi.“ V rozhovoru pro televizi ABC se jich moderátor zeptal, co říkají na to, že Hitler zabil šest miliónů židů. Lynx odpověděla: „Víme, že byly koncentrační tábory, ale byly tam bazény a tenisové kurty. A navíc pochybuji, že by tehdy tolik Židů vůbec žilo.“

 

 

„Politik rovná se podvodník. Jedno a totéž. Nevidím rozdíl. Sebranka lidí, kteří nic nedělají. Gang vydřiduchů. Banda vyžírků a nemakačenků.“

„Všichni?“

„Všichni.“

„No všichni snad přece jenom ne.“

„Jeden jako druhý. Za co berou těch padesát tisíc měsíčně? Nebo je to ještě víc?“

„Počkej. To přece není konec konců zase až tak moc. Někteří ředitelé velkých soukromých firem by za ty peníze nedělali ani týden.“

„Fakt?“

„Zcela určitě.“

„V čem to žijeme? Víš jak se na padesát tisíc musí otáčet dělník? Co špon musí soustružníkovi odpadnout od nástroje, kolik cihel musí zedník vzít do ruky, aby vydělal padesát tisíc?“

„To je pravda, ale …“

„Není žádné ale. Aspoň já žádné nevidím.“

„A co sportovci, například? Jágr, Rosický, Čech? Nejlépe placení lidé na světě.“

„To je taky hanba. Ale ti aspoň něco umí. A co umí politik? Žvanit, hádat se a pomlouvat ty druhé. Jenom v senátu, v parlamentu a v televizi mlátí prázdnou slámu. Všichni jsou to podvodníci a nicnedělánkové.“

„Všichni?“

„Jasně. Jeden jako druhý.“

„Všichni bez rozdílu?“

„Všichni jakbysmet. Nevidím rozdíl. Kde berou ty peníze, které si stoprocentně nemohli poctivě vydělat?“

„No …“

„Tak vidíš. Moc korumpuje. Politici se dělí na vinné, podezřelé a neschopné.“

„Přeháníš.“

„Ale vůbec ne. Jmenuj mi jednoho, který by byl výjimkou.“

„Hm…“

„No tak schválně.“

„Špidla.“

„To přece nemyslíš vážně? Neschopný podvodník, který se ještě ke všemu neumí vyžvejknout.“

„Mareš,“

„Počkej … který to je? To je takovej ten chcípáček zakrslej?“

„Nevím jestli je chcípáček a jestli je zakrslej. Záleží na tom?“

„Tak toho neznám, ale bezpochyby je to taky podvodník.“

„Buzková.“

„Jo. Ta je na chlapy, ale je s ní aspoň sranda.“

„Ransdorf.“

„Bolševik, ale aspoň se nás trochu zastane.“

„Ibl.“

„Neznám.“

„Zaorálek.“

„Neznám.“

„A co Pavel Dostál? Čestný, pracovitý, objektivní, spravedlivý.“

„Spravedlivý?“

„Jasně. Udělal ředitelem Národní galerie Milana Knížáka, i když má rozdílné politické názory a je z jiné partaje. Byl přesvědčen, že je dobrým manažerem a věci rozumí. Kultuře to prospěje. To je podle mne spravedlivé a objektivní.“

„O Knížákovi mi nemluv. Ten jeho copánek …“

„Nemluvím o jeho copánku, ale o spravedlivém politikovi. A takovým Dostál je. A bude jich samozřejmě víc.“

„Áááha ..“

„A jak bys tedy podle tebe sestavil vládu? Vždyť všechny ty politiky, které tak vehementně zatracuješ, jsme si sami zvolili. I tys je volil.“

„ Tak pozor! Já k volbám nechodím.“

„Ale i když nechodíš, tím že nevolíš v podstatě přece jenom volíš.“

„To mi neříkej ani ve srandě. K volbám nejdu, protože se všichni mezi sebou jenom hádají. A každý hrabe pod sebe. Není koho volit.“

„Ale stát se přece řídit musí.“

„To je fakt. To tedy musí.“

„Tak vidíš. A aby se mohl řídit, musí být volby.“

„Dnešní vláda a parlament je jenom spolek strejců, co se chtějí napakovat a na nás obyčejný lidi kašlou.“

„Myslíš, že je všechny můžeme hodit do jednoho pytle? Jsou mezi nimi dobří i špatní, jako je tomu v každé lidské činnosti.“

„Politici jsou podvodníci už jenom proto, že jsou to politici. Jedinej slušnej mezi nimi byl Volejník.“

„Takže kdyby tě zvolili a ty by ses dostal do politiky, tak se z tebe stane automaticky lump a podvodník?“

„Já bych se politikem nikdy nestal. Já se politikou bavím. Je to v podstatě legrace. Někdo to ovšem dělat musí, to je fakt, to uznávám. Ale řekni mi, proč musejí všichni ti ministři a senátoři a poradci a podobná verbež, mít tak velké platy? Tomu opravdu nerozumím.“

„Jak bys to tedy zařídil?“

„Hrozně jednoduše. Vytvořil bych radu moudrých, do které by se vybrali nejlepší lidi za všech možných oborů lidské činnosti: podnikatelé, spisovatelé, akademici, filozofové, ekonomové, právníci … Prostě to nejlepší z desetimiliónového národa. A ti by potom vládli, rozhodovali a měli neomezenou moc.“

„A kdo by je vybral?“

„No kdo, kdo? Všichni přece víme kdo je nejlepší.“

„Ale tím by se přece stali politiky? Nebo ne? Za padesátitisícové platy. A hned by z nich byli nemakačenkové?“

„Jasně. Jeden jako druhý. A každý politik je …“

A tak dále a tak podobně.

Kafemlejnek …

Pes jitrničku sežral …

Vědro má ale díru, milý Lojzo, milý Lojzo …

 

Vědecký pracovník (s titulem před i za jménem):

„Každý businessman, akcionář a manažer na vysokém postu je zloděj. Když ne hned, tak se jím určitě jednou stane. Kdyby pracoval poctivě, tak by to nebyl businessman. Z poctivé práce dnes nezbohatneš a už vůbec se nemůžeš stát milionářem. Všechny velké majetky vznikly podvodem a zlodějinou. A u nás ještě českou specialitou - tunelováním. Snad jedině o sportovcích se dá v souvislosti s pohádkovými zisky mluvit jako o čestné výjimce. Ale to nejsou businessmani. Baví lidi a svým způsobem taky pracují. Ale tolik peněz, co berou si zase nezaslouží. To rozhodně ne.“

Kovozemědělec:  

„Na učilišti mě v padesátých letech tak dlouho přesvědčovali, že kulak   je tlustý záprtek, nosí klobouk se štětkou, zlatý řetěz u vesty, vysává podruhy a znásilňuje děvečky, až jsem tomu jakoby uvěřil. Samozřejmě jakoby. Vlastní názor jsem si tenkrát raději nechával pro sebe. Odmalička pracuju v zemědělství, strojního zámečníka ze mne udělala nutnost, protože mě půda uživit nedokázala, takže jsem pár tak zvaných kulaků znal osobně a vím, že k oficiálně malovanému obrazu měli daleko. Žádný zlatý řetěz, žádnou štětku za kloboukem, ale mozolnaté ruce pracující od nevidím do nevidím. Ke kulakovi patří kapitalista. Ten zase při vykořisťování dělníků neustále čvaňhal doutník a čím víc jich vykořistil, tím byl šťastnější. A bylo toho víc. Imperialista - nepřítel tábora míru. Tito - prašivý pes se zakrvácenou sekerou. Ale jenom do doby než se s ním tábor míru potřeboval přátelit. Potom už to byl zase spolehlivý soudruh. Zato každý dělník byl od narození poctivý, pracovitý, obětavý a pravdomluvný. Asi proto, že volil komunisty. Když to ale na potvoru neudělal, byl pomýlený, renegát, odpadlík, oportunista, příslušník levé nebo pravé úchylky, v pozdějších letech potom disident. Židy, jako nositele mamonu, nenávidíme odjakživa a po sametové revoluci v nás Sládek znova vyvolal a utvrdil tradiční nechuť k Cikánům. A teď od vás slyším, pane inženýre, že každý businessman je zloděj a podvodník jenom proto, že je businessman nebo manažer. Nemáte to nějak příliš jednoduchý?“