Toužím...

Dívka samotná, v roztrhaném hávu,
sedí na rohu v mlze, k ránu.
Spálena touhou, jenž ráda by poznala,
za střípek lásky, králoství by dala....

Pochybné paže dotýkají se kůže,
ona je křehká jak poupě růže.
Duše bolí, srdce strádá,
tolik touží mít ráda.

Osudu se mlčky ptá-
kdo vlastně jsem - já?!
Dítě, dívka či žena?
Propadám se do ztracena.

Dech páchnoucí, tělo smrduté,
a jeho prsty, zpocené, obludné.
Dívka trpí, pod jeho tíhou,
naděje zůstává její vírou.

Po čase dlouhém,
plném strachu a bolesti,
snad přichází čas světla a radosti.

Je ze mne žena,
již zlé vzpomínky provází,
přesto však doufám,
že nový život přichází.

Toužím...