Dum spiro, spero

Latinské rčení, jehož znění může být chápáno lehce filosoficky, či snad s nádechem teologickým a jehož podstata by se mohla, avšak nečiní tak, pyšnit smysluplnou a jedinečnou atmosférou. Symbol až beznadějné víry v naději. Nechť je tento výrok nesčetněkrát skloňován v tradované lidové tvorbě, součástí mýtů i vzpomínek, avšak nikdy nebude bližší nikomu než lidem, kteří jej tvoří. To oni se dotýkají v jejich příbězích jeho dokonale nahé podstaty, a propojovali tak lidské myšlení a světy nadpřirozena, které se v těchto neopakovatelných situacích stávali a dodnes stávají ikonou. Však se pokuste o zbloudění do říše stvořené klikatícími se cestami beznadějnosti, jež nemají konce, anebo vedou až do nekonečna, v jejíchž spárech se pokoušeli o život mnozí nevinní v 50. letech 20. století v tehdejším ČSSR a v duchu si opakujte Dum spiro, spero… Že chaos myšlenek a stresu neustává a křižovatky v podobě zamotaného klubka nití, kde každý centimetr materiálu symbolizuje jednoho člověka, již nalezl své „vyvanutí“ ve smrti udušení z oběšení, se ale stále více se proplétají? Ano. Ti lidé totiž, i když dýchali, již nedoufali. Protože kdo by věřil tehdejšímu režimu, jehož členové byli těsně před zimní olympiádou schopni odsoudit a uvěznit většinu hokejové reprezentace…

            Na to, zdali v se v duchu „Dum spiro, spero“ snažila ve svých posledních nazpaměť naučených větách žít alespoň Milada Horáková, generál Heliodor Píka či Záviš Kalandra, si dnes můžeme snad už jen s obavami vsadit, avšak zajisté je toto přísloví jako na míru utkáno takovýmto mezním, a snad i absurdním situacím. 20. století, mám takový dojem, by mělo být chápáno jako součást moderní společnosti… I přesto, že se, se vší pokorou, jedná o období poválečné, tudíž je samozřejmá nepopiratelná přítomnost regrese, kterou však i jisté „vynálezy“- jako například radar- do jisté míry eliminují. Avšak ve sféře vězeňství, trestu a zločinu můžeme o pokrokových poznatcích jen složitě polemizovat, ba dokonce nějaké hledat. Výkony trestů smrti prostřednictvím nekompromisních procesů s gilotinou či šibenicí v hlavní roli zajisté nejsou ukazatelé vyspělého společenství, ani uvědomělých myslí.

            Ještě ožehavějším a nejasnostmi propleteným pojmem „spravedlnosti“ v 50. letech v českých zemích byla otázka zločinu a jeho kritérií. I když byl tento čin, který se však v dané době stal už jen pouhým slovem, zajisté teoreticky vymezen a ujasněn, skončilo v jeho spárech mnoho lidí, jež doopravdy žádný takovýto trestný čin nevykonali. Pokud se ale žije v době, kdy se ve skutečnosti nežije, protože otevřená reflexe vlastních názorů je nepřijatelná, a najdou se lidé, kteří odmítají jen přežívat, a tak na censuru a odposlechy záměrně zapomínají, není pak divu, že se počet vězňů vyšplhal až ke čtyřiceti tisícům. Pokud ale 50. léta dovolovala provozovat nějakou smysluplnou činnost zcela beztrestně, jednalo se nejspíše o právo nevypovídat či hovořit v duchu socialismu a realismu protkaných v budovatelském rázu mluvy.

            „ Moderní“ léta ale prošla přeměnou a my se narodili do doby moderních technologií, kdy je gilotina úctyhodnou památkou, v jejíž atmosféře se topí lidské vzpomínky, a se šibenicemi by se mohlo přikládat. Jsou totiž nepotřebné. Že by je nahradili jiné propracované stroje přímo na rychlovraždy? Kdepak, žádná modernizace se u nás nekoná, její místo totiž čestně přejímá ta nejvýznamnější lidská idea. Zákaz trestu smrti. V tomto bezkompromisním politickém ustavení se prolíná lidské duchovno i smysl pro spravedlnost, kterýžto ale právě v tomto smyslu bývá hojně napadán. Vždyť přece pán bůh měří všechny stejným metrem, a proto by měla adekvátním trestem za vraždu právě sama vražda být. Avšak kde jsou nyní vzpomínky na „ moderní“ 50. léta a stovky nevinných, jejichž krev tekla proudem do malého kanálku v popravčí místnosti pankrácké věznice? Kam se jen poděly všechny ty bezradné lidské duše židů, kteří ve 40. letech po stovkách mizeli do plynových komor sprchovat se? Není lepší nezabíjet než obětovat nevinné a živé? A navíc, pokud člověk zabije, nejdokonaleji si svůj čin uvědomí právě doživotní frustrací ve spárech vlastního vědomí. A nikoli pod gilotinou se zátiším, jehož atmosféru vyplňuje smích p. Polednové…