PLÁČEŠ?

Pláčeš, zpíváš, ševelíš?

Kde vidíš skrýš,

kde cítíš, jak víš?

Kde hrob jsi dal i svému strachu,

kde padaj´ kapky na dno mraku,

kde slyšet je ten hlas a splín?

Kde umírají pod křovím?

Kde naleznu je,

hej, ty tam!?

Kam jít mám a nejspíš sám?

Kde louky vidět,

hmatat svět,

kde nabízet se na výkvět?

Kam chodíš pro své čisté city,

kde nacházíš tu mozaiku,

kterou tu Pán rozházel,

aby Člověk našel jen,

její celek po částech,

jak jen umí, snad ne hned …

Chceme také život žít!

Kam se chodí pro vstupenku?

Kam se plave za lupenku?

Kam se skáče po jedné,

aby byla bolest vidět,

abychom ji spatřili,

abychom už nežili?

Obava…

co když právě v lávě zemřu,

co když jednou sobě zalžu?

Co když zklamu po cestě?

            …Na počátek se mi nechce. Nelžu, ani neplkám.

                        Nechci práci odvedenou

 Zahodit… a bůh ví kam.

Že se vzpouzet nebudu?

Že nahmatám obludu?

Že toužit budu,

prosit budu,

tápat budu…?

Že prý deka je mi vlastní

a ne žádné pravé pasti,

že prý bílá návnada,

usadí se na záda,

každému, kdo neví kudy,

jak ven z nudy,

jak se říká „opravdový“,

a kdo neví, že to neví …..