Skříň

Ve škole máme ve slohu takovou oblíbenou hru. Napíšeme si 10 nezávisle na sobě navazujících slov a z nich píšeme slohovku, ve kterým se ta slova musí objevit. Je to strašná sranda a někdy vznikají zajímavé díla. Rozhodla jsem se pár jich sem dát a vždy nahoru napíšu, které to byla. Slunce,člun,míč,Eee...,zabít,záchod,pouzdro,skříň,svatba,sekačka

Dnes je krásný den, slunce svítí, v dáli zpívají ptáčci a odvedle jde slyšet sousedova sekačka. Den jako stvořený na schovku. Společně s mými třemi sourozenci jsme si střihli, kdo bude pikat, vyšlo to na Láďu. Je z nás nejmladší, a tak se při počítání ještě trochu sekal. „Jedna, dva,eee, čtyři, tři…“ Zbytek už jsem neslyšel, běžel jsem honem najít nějaký super úkryt. Nejdřív mě napadl záchod, ale tak už byl Pavel. Zrychlil jsem svůj krok a mé mozkové buňky byly úplně rozžhavené. A nakonec jsem dostal skvělý nápad. Skříň! Ta velká skříň u nás na půdě. Rychle jsem dochvátal ke schodům, po cestě jsem se málem přizabil o pouzdro na zemi, a v dáli už byl slyšet výkřik Ládi. „Už jdu!!“ Co nejtišeji a nejrychleji jsem vylezl nahoru. Všude kolem bylo spousta prachu a smrdělo to tady zatuchlinou.
Rychle jsem překračoval nakupené věci, které tady byly uložené. Náš člun, houpací křeslo po dědovi, lyžáky, pár beden s věcmi z máminy a tátovi svatby a až úplně vzadu byla skříň. Když jsem otevíral dveře, jemně zavrzaly a kolem se rozvířil prach, který byl momentálně všude kolem. Musel jsem si pčiknout. Už jsem se lek, že mě Láďa uslyšel, počkal jsem chvíli, ale nic se nedělo. Vlezl jsem do skříně mezi staré míče a haraburdí. Pomalu jsem za sebou zavřel dveře, ozvalo se cvaknutí a já čekal a čekal a čekal.
Když mě to přestalo bavit, chtěl jsem vylézt ven, ale nešlo to. Dveře skříně se zasekly a i když jsem do nich narážel jak jsem chtěl, nešly otevřít. Propadl jsem panice, začal jsem kolem sebe mlátit, ale po chvíli jsem byl úplně vyčerpaný. Únavou jsem tam usnul, zhroucený mezi míči a knihami. Po chvíli se prach usadil a zvedl se až o měsíc později…

---