Začátek konce

Začal padat sníh… není náhodou duben? Proč v dubnu padá sníh? To je otázka, na kterou není odpověď. Sněžilo, jako by byl prosinec. Bílé vločky poletovaly všude kolem a stále jich přibývalo. Do chvíle úplně chumelilo, že nebylo vidět ani na krok. Místo sněženek a petrklíčů se kupily nové kopy sněhu. Foukal studený vítr a vločky jakoby hrály honěnou. V jednu chvíli byly klidné a v další prudce změnily směr a otáčely se v kruhu. Po pár hodinách bylo všude bílo. Seděli jsme ve škole, ale nikdo se neučil, všichni byli nalepeni u okna a sledovali tu spoušť. Sníh padal a padal, nemělo to konce. Má přicházet oteplování a padá sníh. Když byl konec školy. Museli jsme se, po pás zaboření ve sněhu, prohrabávat ke svým domovům. Všichni jsme zůstali uvěznění v domech jako panáčci z lega, bez zásob, bez jakékoliv pomoci. Brzy vypadla elektřina a my byli odsouzeni k dlouhým hodinám čekání. Až jeden den přeletěl nad domem vrtulník a hlásal:

„Nepanikařte! Způsobená zima je následek vyhasínání Slunce. Naši vědci zjistili, že se tomu nedá zabránit, ale že se dá proti tomu bojovat. Do pár dnů vám dodáme zásoby, čekání je matka moudrosti!“

A zase odletěl. Vyhasíná Slunce a my nemáme panikařit, to vzali kde? Venku bylo tak bílo, že bylo světlo i v noci. Čekali jsme týden, dva, ale nikde nikdo a zásoby už nám došly. Jsme odsouzeni k smrti ve vlastním domě, ve vlastním vynálezu, jsme tady zavření jako v bedně poslané na Sibiř. Nemá cenu dále čekat. Poslední rozloučení a spolu se Sluncem jsme se uložili k poslednímu spánku. Co se to jen stalo…