Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZačalo chumelit
05. 06. 2009
0
1
1162
Autor
Martulle
Ráno jsme se vzbudili až kolem poledne. Byl krásný slunečný den a všude bylo bílo. Na náš výlet jsme chtěli vyrazit brzo po poledni a tak jsme si hne dali pořádný oběd. Po lahodném obědě jsme se velmi teple oblékli. Nasadili lyže a vydali se na cestu. Venku foukal jemný vítr a slunce stále svítilo. Vydali jsme se po stopě přes les. Vepředu jel taťka, potom já a nakonec mamka. Než jsme však dojeli k první značce obloha se zčistajasna zatáhla šedými mraky a ochladilo se. My jsme však jeli dál, pořád v dobré náladě. Jenže po půl hodině jízdy se zvedl vítr a začaly padat sněhové vločky. Bylo jich čím dál víc až začalo úplně chumelit. Jelo se nám velice obtížně. Museli jsme dávat pozor, abychom neztratili stopu lyží. A do chaty je to tak daleko. Zvládneme to? Nezabloudíme? Má někdo funkční mobil? Po zádech mi z toho běhal mráz. Taťka vytáhl mobil, ale byl vybitý a ani já ani mamka jsme u sebe mobily neměly. ,,Musíme to zvládnout!“ Povzbuzoval nás táta. Nasadili jsme všechny síly a snažili jsme se jet co nejrychleji a neztratit stopu. Po chvíli se ale taťka zastavil. ,, Ale ne, ztratili jsem stopu. Přes tu hustou chumelenici vůbec nic nevidím!“ A měl pravdu, sněžilo čím dál víc. Nemělo cenu nažit se jet dál. Cesta byla zavátá a nám docházeli síly. Sundali jsme si z posledních sil lyže a usadili jsme se ke blízkému stromu. Seděli jsme těsně u sebe, aby nám bylo teplo, když se po několika hodinách se z dálky něco ozvalo. Nejdřív jsem myslela, že nás někdo našel, ale zvuk se ozval podruhé a mnohem blíž. Bylo to vytí vlka a ne jednoho. Do pár minut k nám přiběhla celá smečka vlků. Vypadali hladoví, dají si nás k svačině, pomyslela jsem si. Dva z nich největší k nám přiběhli. Taťka nás pevně objal, připravený nás chránit. Ale vlci nás jen očichali a naštěstí odběhly pryč. Byla to úleva, i když jsme pořád byli někde v lese a bezmocní. Začalo se k tomu smrákat a já už necítila prsty na rukách. Taťka s mamkou mě konejšili, že to bude dobrý, ale bylo to čím dál horší. Všude samý sníh a já jsem pomalu upadala do mrazivého spánku….