Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDrahý Alberte
09. 06. 2009
1
4
919
Autor
Nový_Stařec
Drahý Alberte,
Tvůj návrat z Londýna asi nebude nijak zvlášť radostný, protože doma tě přivítají jen smutní svědci tragédie, která se stala na venkovském sídle Orlí hnízdo paní Branshawové.
Možná jsi už slyšel, že její ovdovělá sestra zesnula záhy po svém muži, když na ni v plné síle dolehla tuberkulosa. Paní Branshawová si vzala k sobě její malou dceru Annabelu, která ovšem odmítala s kýmkoliv mluvit. Když jsem na Orlí hnízdo přijela minulý víkend, stále – po měsíci a půl v novém domově – nebyla ochotna byť jen vypísknout a přede všemi se schovávala pod postelí či stolem. Vylézt byla svolná pouze tehdy, pakliže jí dlouze a sladce domlouval majordom paní Branswhawové, starý pan Edgar. Přišel do domácnosti zhruba ve stejné době jako malá Annabela a před ním jediným děvče neutíkalo do ústraní. A právě tito dva lidé, milovaný Alberte, nás velmi zarmoutili.
V úterý jsme s paní Branshawovou u čaje vyzvali Edgara, ať posečká s námi na verandě. Vyptávali jsme se jej na děvče a zdalipak tuší, proč je tak málomluvná a straní se nás.
„Má paní,“ říkal Edgar, „malá slečna Branshawová, jak je vám dozajista jasné, velmi želí odchodu své matky a věří, že je nyní v nebi jedním z nejkrásnějších andělů mezi všemi. Zároveň se však domnívá, že my dospělí na anděly nevěříme a proto se s námi nechce bavit. Hovorem s těmi, co nevěří v anděly, by svým způsobem zabila svou matku.“
„Ach, ta malá chuděrka, musí to být pro ni tak strašné,“ litovala ji paní Branshawová.
„Ale,“ namítla jsem, „jak to, že mluví s vámi, Edgare?“
Starý majordom se zahleděl mimo nás dvě. Jakmile byl jeho pohled zase ostrý, omluvil se a řekl: „Přesvědčil jsem slečnu Annabelu, že já na anděly věřím. Kdysi – vlastně tomu není zas tak dávno, už jsem tenkrát překročil padesátku, jsem se zrovna nacházel v Londýně, kde jsem narazil na mladého žebráka. Choulil se na schodech k podstavci jakési sochy. Když jsem kolem něj procházel, vzhlédl a něco v jeho šedivých očích mě donutilo, abych se zastavil. Chvíli jsme se vzájemně pozorovali a já se posléze k němu posadil a podělil se s ním o jídlo. Šel jsem s ním také do ubytovny, kde jsem nám na noc objednal každému postel. Ráno mě vzal ke sv. Jakubovi. Nešel se však pomodlit – rozhlédl se, zda-li někde není vikář a když jej nikde neviděl, otevřel dveře a vyšel na schody ke zvonici. Zavedl mě až nahoru, do místnosti, kde visel ohromný bronzový zvon s vročením 1667. Žebrák jej pohladil a pak se začal svlékat. Až měl na sobě jen bederní roušku, chytil mě, neschopného pohybu, za ruce. Musel jsem se na něj stále dívat – byl úplně bílý, jako křída. A, když dovolíte, paní, byl překrásný. Držel mě za ruce a poutal svým pohledem. Mohli jsme tam stát hodiny i dny, nemám tušení. Někdy během té doby jsme se museli ve zvonici uložit ke spánku, protože najednou jsem se probudil. Mladý žebrák byl pryč, ale vedle mě v kupce jeho nuzného oblečení leželo bílé prachové peříčko. Věřím, že ten muž musel být anděl.“ Nato Edgar sáhl do náprsní kapsy a vytáhl malé bílé peříčko. Nebyly jsme s paní Branshawovou schopny promluvit jediné slovo a tak jsme majordoma gestem propustily.
A ve čtvrtek, nejdražší Alberte, když se hrabstvím prohnala ta veliká bouře, se malá Annabela ztratila. Když jsme ji volali a hledali pode vším nábytkem, zjistili jsme, že chybí také majordom Edgar. V obavách, které bez konkrétního důvodu začínaly nabírat černějších a černějších barev, jsme vyběhli ven bez deštníků. Má cesta mě zavedla až k rozpadlé kapličce, která stála na útesu nad Modravou pláží, kde se dá po odlivu nasbírat neobvyklé množství škeblí. U kapličky stál pan Edgar a k mému zděšení se Annabela nacházela na samém vrcholu rozpadající se vížky. Zůstala jsem stát a nemohla dýchat. Chtěla jsem křičet a volat na ni, ať si dá pozor, ale nějaká neviditelná síla mi tiskla hrdlo, až jsem se málem zalykala. Bezradně jsem se dívala, jak děvče rozpřáhlo ruce, otočilo se, aby věnovalo poslední pohled Edgarovi, a pak skočilo rovnou vstříc skaliskům a rozbouřenému moři. Síla, která mě držela, pominula a já se se zoufalým výkřikem sesula k zemi. Snažila jsem se vstát a dostat se ke kraji útesu, ale zároveň jsem k tomu neměla dostatek odvahy. Starý majordom však ano. Nahlédl dolů a nešťastně přitom kroutil hlavou.
„Chtěla se dostat za maminkou,“ řekl mi. „Chtěla být stejně jako ona andělem.“ Vzhlédl a něco pozoroval, po chvíli natáhl ruku a na černé rukavici mu přistálo bílé prachové peříčko. „Dal jsem jí tedy pírko, které jsem získal po setkání s andělem. Řekl jsem jí, že s ním se dostane až do Království nebeského. Ona jej však, jak se zdá, upustila.“
Ještě chvíli se díval dolů a pak pomalu, smutně odešel pryč. Od té chvíle jej nikdo neviděl. Srdce nám nad nebohým děvčátkem stále krvácí a mě utěšuje už jen pomyšlení, že Ty se brzy vrátíš a setřeš mi všechny slzy, milovaný Alberte.
S láskou Tvá
Virginie
4 názory
Ač stále mlád, dovolím si poznamenat:
- nebylo by dobré souvětí raději rozdělit na několik vět? Zejména se to týká souvětí s neoravými větami vztažnými.
- jako cover verze britského 19.století to není špatné. Já se vždycky ptám (když vidím vlažný zájem o své literární produkty), kdo to bude číst? Pohříchu jsme všichni vězni své generace. Zatímco mladé, chytré a ve světe nebo alespoň v Praze zběhlé holky zaujme fakt, že po pěti letech od maturity jejich první láska z Jindřichova Hradce ztratila téměř veškerou přitažlivost a umí to napsat výborně a ostatní to čtou. Naše zkušenosti s frontou na rohlíky už nikoho moc nezajímají. U toho britského retra by bylo cestou udělat z toho módu. KNihy mají vůbec šanci pouze tehdy, pokud se stanou módou.