Výlet do jeskyně

Sleduji tmavou postava v kápi bloudící po lese. Pozorně zkoumá každý strom i pařez. Snaží se všimnout si každého detailu. Neúnavně se každé dva nebo tři metry ohýbá, ale teď se už nenapřímí a vítězoslavně mžourá do tmy. Našla co hledala, minimálně si to myslí. Stahuje si kápi. V černočerné tmě září bílé, prázdně oči. Pleť v obličeji má bledou barvu, ale vlasy jsou uhlově černé. Spolu s bledým obličejem tvoří kontrast, který nahání hrůzu. Mám husí kůži. Ostražitě se narovnává a pomalým krokem se vydává směrem k jeskyni. Neustále se ohlíží, napravo, nalevo, dozadu dokonce i nad sebe. Nyní už nemžourá, jeho oči si už na tmu zvykly. Čím blíže je u jeskyně, tím jde rychleji, jakoby měl být v jeskyni magnet, který ho k sobě přitahuje. Už je u ní a přikrčuje hlavu, aby mohl vejít. Potichu jdu za ní. Ačkoliv je uvnitř tma, on jde sebejistě dál, hlouběji do nitra jeskyně. Narazí na slepou uličku. Na stěně je nápis. Postava si jej přečte, odfrkne si a nechápavě zakroutí hlavou. Příjde blíž ke stěně. Pravou ruku na ni přiloží a zamumlá nějaké zaříkladlo, kterému nerozumím. Stěna se pomalu a neochotně rozestoupí. Zevnitř se ozve udivený hlas: „ Elanore? Jsi to ty? ” osoba obývající prostory uvnitř zjevně nečekala návštěvu Elanora. Jeho jméno zní zvláštně. Pomalu vchází dovnitř s pokřiveným úsměvem na rtech. Jeho zuby by byl nadšen nejeden zubař. Bílý, dokonalý chrup, bez jediné vady. „ Ano jsem to já, Ignáci. Koho jiného jsi očekával, můj drahý příteli?” opáčí nenuceně stále s podivínským ušklebkem ve tváři. Místností se rozléhá klapot jeho bot o kamenou podlahu „ Víš, že radši nikoho. Co tě sem přivádí? Snad se ti nestýskalo po starém kamarádovi, po tom všem, co jsme spolu zažili?” uchechtne se Ignác. „ Neříkej, že nevíš, proč jsem tady? Netvrď mi, že si nepamatuješ, co se stalo před 90ti lety? Nebo mi budeš vnucovat tvou pokroucenou verzi?!“ Elanor už nebyl tak ledově klidný. Po chvíli ticha si návštěva odkašlala v úmyslu na sebe upozornit. „ Tebe ta záležitost s Charlottou ještě nepustila? Vzpamatuj se, proboha! Už je to přes 90 let! Jedinej, kdo má pokroucenou verzi té události, jsi ty! Já je na vás nazavolal! K čemu by mi to bylo?!“ rozčíleně pobíhal po místnosti a dramaticky rozmachoval rukama. Z Elanorových útrob se při vyslovení jména Charlotta ozvalo tiché zavrčení. „ A to ti mám věřit? Tak proč jsi mi posílal ”vzkaz“ hned po té události, kdy to ještě nikdo nevěděl? Proč řikali, abych poděkoval kamarádovi?“ vybuchl Elanor vzteky. „Já neměl žádnej důvod to na vás prásknout! Bylo víc lidí, kteří to věděli! Proč z toho obviňuješ zrovna mě?! Co tvůj bratr Elezar? Ten z vás dvou nebyl zrovna nadšený, proč to nemohl být on?!“ Chvilku to vypadalo, že Elanora o své nevině přesvědčil. Elanorovi to v hlavě asi šrotovalo. „Můžeš mi říct, jak by to zrovna on dokazál? Pokud si dobře vzpomínám, Elezar není…….to co my. Upír jsem z naší rodiny jen já. Ale tobě to moc nevadí být monstrum, že? Tak ti asi ani nebude vadit, že jde návštěva.“ Neznělo ta jako jedna osoba, ale jako celé vojsko. Já jsem rychle zalezla ještě více do rohu, aby mě nikdo neviděl. „Zdravim. Dlouho jsme se neviděli.“ Ozvalo se od vchodu dřív, než stačil Ignác cokoliv říct. Šokovaně zíral na zhruba 50ti členou legii, kde v čele stojí jejich velitel Demetri. Je vysoký, vypadá jako typický Ital - má tmavé obočí, snědou pleť. Na to, že je také upír, není moc bledý. Jeho oči nejsou jako u Elanora a Ignáce bílé, ale ohnivě rudé. „De-de-demetri? Jsi to-to ty?“ vykoktá Ignác, očima těká sem a tam. Demetri skoro nepozorovaně mávl rukou na povel k útoku. Elanor se hbitě přemístil na stranu Ignáce a nahrbil se připraven k obraně svého nesmrteného života. S Ignácem vybíhá z hořícího úkrytu. A nepřestávájí běžet, ani když jsou z nebezpečí venku. Jeho společník sice neví, kam má namířeno, ale poslušně mě následuje. Byli právě někde v Utahu. A míří, podle toho co jsem slyšela, někam na Olympijský poloostrov. Po pár hodinách neúnavného běhu se před nimi objeví smečka vlků. Jeden z nich kolem krouží a čmuchá. Poté se vrátí ke své smečce a ti se společně v záblesku světla změní na normální lidské bytosti. „Výborně! Ze spárů Demetriho a jeho skupiny se dostaneme k vlkodlakům. Skvěle! Neříkal si nááááááhodou, že tady žijí tví přátelé!“ Ignác má toho pro dnešek dost.Začíná být hysterický . „Tak přátelé říkáte, jo?“ ozve se asi nejmladší z nich. Tipovala bych ho tak na 20 let. „Ano, přátelé. Možná je znáte, žijí tady někde poblíž.“ „Můžete nám říct některá jejich jména?“ „Vy jste co? Jejich osobní stráž?!“ Elanor začínal být podrážděný a nemůžu zaručit, že nevrčel. „ Jsme jakási ”osobní stráž“ jedné mladé slečny, která s nimi žije. Tak řeknete nám ty jména?!“ „Znám jen 2 jména. Snad vám to bude stačit. Takže Carlisle a………Eduard….ne, to ne…Á už vím Edward.“ Rozvzpomenul se. „A čekají vás?“ „Samozřejmě, že ano. Od čeho si myslíte, že máme Alici?“ ozve se zvonivý hlas odněkud ze tmy. „Bello? Co tady děláš?“ ozval se zase ten mlaďoch. „Jdu si pro naše přátele."

---