Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZestárlé jaro
13. 06. 2009
8
14
2037
Autor
Noumenon
Skutečné, bohužel... Snad ještě není pozdě...
Odpolední oblohou
procházím se nohonahý
a jako list ve větru
cítím pachy dne,
jenž dneškem pominul.
Zřekl jsem se člověka,
jehož tvář mne mámí čím dál více,
víc jak pouto mouchy k mršině,
a přece jeho pohled z povzdálí
mne týrá v hloubi svědomí.
Snad skrze svou studnu studu
jednoho dne prozřu a má slova
k omluvě jak plody trpné dozrají.
Nyní teskním před obrazem naděje,
jenž na zpráchnivělé skobě visí,
modlím se, ať mi toto plátno
hrdost s egem nestrhne.
To tys mi dala vdechnout vůni
tvého rozjaření...
14 názorů
tohle se ti hodně povedlo,
fakt krásné obraty, přirovnání, atmosféra a myšlenky
jedna z těch povedenějších :-)
jen ten konec najednou zasadíš do přílišného konkrétna a uzmeš tak tomu kus té tajemnosti, hutnosti, nasměrování do osobního milostného prožitku a řečnické otázky je v tomhle případě dost rušivé a shazujeto to předcházející nádherno...