Ztráta

Hledání duše, je jak střela vypálená s kuše. Na srdci pálí, v hlavě dělá zmatek. Ty na tu svou si nevzpomeneš, stejně tak jako včera v pátek. Nediv se, že tě opustila, jen tvá hloupost tě provinila. Teď toho lituješ a chceš jí zpátky, pospěš si, čas se ti krátí. Poslední naděje je v tebe kladena ze všech sil, na této cestě, čeká tě ještě spousty mil. Přemítáš o tom, jak si celí dny doma jenom pil. Sklenici tvrdého jednu po druhé do sebe lil. Ale kde jsi byl? Když tě potřebovala, přemítal ses v alkoholu. Jednou nahoře a pak dolů. Opakuješ si: „Že to je omyl, je to jen špatný sen“. Cesta je jak po rozžhaveném uhlí, sténáš… jak moc to tě to bolí. Nohy se škvaří a nenalézáš dech, ty chudáku… máš ještě na spěch? Bolest a hněv tělem ti prosakuje, život před očima se ti pomalu opakuje. Duše pluje a ty mizíš, myslíš… že tu někomu chybíš?

Myslíte, že ano? Řekněte si to, pokud se probudíte ráno.