Je rok 2020 a já...

Všichni spolužáci budou mít vznášedla, ale já jsem beznadějný romantik:)! Protože jsme na to měli jen poskromnu času, musela jsem si hned na začátku určit hlavní body. Chci malovat( to je moje druhá velká vášeň), moje fenka zlatého retrívra už bude starší psí dáma, ale v příběhu rozhodně nesmí chybět. A to děťátko tam z toho všeho nějak samo vyplynulo. Koneckonců v roce 2020 mi bude třicet:)...

  Je rok 2020, pozdní léto, půl deváté večer. Těžká černá kopyta se zabořila do rozblácené země. Bahno je na malou chvíli úplně pohltilo, sevřelo ty útlé svižné nohy, aby se s dalším krokem rozprsklo na všechny strany. Lehký vítr  si hraje s chomáčky zcuchané hřívy. Stařec - kočí spí. Rytmické pohupování koňského zadku před ním ho ukolébalo do sladké dřímoty. Do obličeje mu vidět není. Hlavu má skloněnou, krempu vyšisovaného klobouku vmáčklou hluboko do čela. Starý bílý kůň se s obdivuhodnou vytrvalostí opírá do postraňků. Kočí si totiž šikovně přidělal na přední stranu kočáru úchytku na dlouhý bič tak, aby při každém kroku polechtal hranatý koňský zadek. Odpadla mu tak starost s neustálým popoháněním zvířete, které už samo nedokázalo udržet přijatelné tempo a za chvíli by se jen vleklo, sametový nos skloněný až k zemi, šlo stále pomaleji, až by se nakonec úplně zastavilo.

     Kočár je pohodlnější, než jsem si myslela. Kola občas tichounce zaskučí, když se jim do cesty připlete kámen oslizlý nedávnou dešťovou přeháňkou. Krajina osvobozena od reklamních tabulí a hluku z přeplněných ulic dnešního světa vypadá téměř kýčovitě. Stmívá se. Po nebi neopatrný malíř rozstříkl krvavou červeň, která teď stéká kamsi za obzor. Noc svými dlouhými prsty uhladí rozvlněné obilné klasy do melancholického klidu zlatého moře. Ptačí zpěv zaniká v tichu romantické krajiny. Za chvíli půjde všechno spát a já se vrátím do města.

     Cesta se stáčí zpátky k vesnici. Soumrak už těžkým šedým sametem hasí tu čarovnou záři na obzoru. Mohutné psí tělo vedle mě se zachvěje. Vyčítavý pohled mě donutí odtrhnout se od scenérie na zapadě. "Už tam budeme, neboj se," říkám konejšivě. Rita zabuší ocasem do podlahy kočáru, pak ale utrápeně vzdychne a položí hlavu zpátky na přední tlapy. Stárne a dlouhá cesta ji unavuje. Podkovy zazvoní o dobře známou šeď asfaltu. Kočí sebou při tom zvuku trhne, škubne otěžemi a kobyla se dává do loudavého klusu. Projíždíme ztmavlými uličkami, které se krčí v objetí roubených chaloupek. Maličké zahrádky vydechují vůni levandule, nad zemí se vznáší těžký pach mokré hlíny. Čas se tu zastavil už dávno. 

     Kočár zastavuje u vjezdu do dvora. Všichni tři z něho seskakujeme. Rita samozřejmě jako první, teď nedočkavě stojí u kočáru, zuřivě máchá ocasem, jazyk jí visí z tlamy v bláznivé psí grimase. Vozka slézá téměř zároveň se psem. Na starého, věkem sešlého muže, až obdivuhodně hbitě a nakonec já, trochu nemotorně, opatrně se chytajíc bočnic kočáru. Schoulena v olivovém čalounění s drobnými bílými kvítky jsem si ani nevšimla, jak se ochladilo. V posledních paprscích umírajícího slunce se jako malé diamanty třpytí večerní rosa. " Tak jak se vám to líbilo?" zeptá se kočí rozespale mezi odháněním mého psa, který se začal motat nebezpečně blízko roztančených koňských kopyt a utěšováním koně, který začal rošťácky pohazovat hlavou. " Úžasný," přikyvuju nadšeně "jako ostatně každý rok." " Tak to jsem rád," říká spokojeně. "a našla jste inspiraci pro své obrazy?" " Ten západ slunce mám pořád v paměti." Usmíváme se na sebe. Rolničky na koňském postroji se opět rozezvoní ve své veselé melodii. " Tak ještě jednou děkuji." V děkovném gestu sevřu nabízenou vetchou ruku. Na sametovém nose vypadá scvrklá, s vrásčitou papírovou kůží se zdá skoro průhledná, ale její stisk je pevný a jistý. " Nemáte zač, mějte se pěkně." Tvář se mu rozjasní ve vřelém úsměvu. Automaticky chytám Ritu za kožený obojek a vyrážím k autu.

     Netlač tolik, napomínám se v duchu, když zahazuji další roztřepený štětec. Vztekle míchám barvy na letité dřevěné paletě, dokud si nejsem jistá, že jasnější oranžovou už prostě namíchat nejde. Pár zbytečně zbrklých tahů po bělostném plátně. Ne, to také není ono. Všechno je tak zoufale mdlé oproti těm živoucím barvám v mé paměti. Zahledím se do prázdna. Možná o trošku víc bílé... Nápady se mi v hlavě mísí se vzpomínkami, převalují se tam po sobě jako nějaká neforemná hmota. Žalostné zakňučení přeruší ticho v místnosti jako výstřel z pistole. " Rituško," zašeptám do zlatavého kožichu. Voní senem a čerstvým vzduchem. Vůbec ne jako po procházce městem. Vrznou dveře. " Maminko? Ty nepůjdeš spát?" Veliké hnědé oči na mě hledí s téměř dospělovskou starostlivostí. Usměji se. " Je pozdě, půjdeme spát všichni." Světlovlasé dítě v bílé noční košilce s něžně vyšívaným límečkem proklouzne dovnitř. Bosé nožky přicupitají po dřevěné podlaze až do mé náruče. " I Rita půjde spát?" Do drobných ruček chytá psí čenich upatlaný od barev. " Ano, i pejskové musí jít spinkat, aby byli čerství do nového dne," vysvětluji trpělivě. " Co je to?" Nevšímaje si mojí odpovědi ukáže na nehotový obraz. " To je sluníčko." Najednou nevím, jestli přesvědčuji ji nebo sebe. S dětskou nevinností bere ze stojanu největší štětec a udělá pár kostrbatých žlutých čar. " To je sluníčko!" Zní to naprosto definitivně. " Ano," říkám s úsměvem, protože tón hlasu nepřipouští žádné prostesty. Příliš řídká barva začne pomalu stékat po plátně a mísit se s mojí oranžovou. Žluté zbloudilé potůčky zjemňují moji křiklavě oranžovou řeku až do tónů skomírajícího ohně. Ano, to je přesně ta barva, bleskne mi hlavou. Zítra to dodělám. Mlčky beru malou dlaň do své, zhasínám a se psem v patách zamířím do dětského pokoje.   

---