Za zdí

Běh času odnesl barvy toho dávného májového dne..

Za zdí

Květen mísil pachy citů
když ke zdi klidné věčnosti
mne kroky samé zavedly.

Setkal jsem se s dívkou,
jež nepřítomně hleděla
ve stinné místo v zemi.

Pak vyšla z jejích úst
rozechvělá zatrpklost.

Člověk, v jehož místo
úpěnlivě hleděla,
zanechal ji v tomto světě
samotnou a zjitřenou.

Jeho city k světu
chřadly čím dál víc,
a tak zmučený
svou vlastní myslí
vešel v ono klidné nic.

Láska o níž nevěděla,
sžírla ji každým dnem,
nekonečně věkověčným.

S pokořenou důstojností,
pohřbili jej za zdí nářků
poníženě samotného.

Do posledního záchvěvu jejího těla,
prosévala svou sutinu času,
v jejím hlase však zaznívala
jako nepříjemná disonance
jakási jiná,
vzdálená myšlenka.

Vzpomínka na vzpomínku

A jak tam tak stála u jeho památky
oddávala se větru jak květiny na hrobě...

---