Můj Letní Zápisník - Kapitola 2.

Tak jsem tu a píšu jako divá. Nevím, co říct? Koukala jsem se na internet, na nějaké kurzy, i když forinty - co to? - no vím to jistě. Tak koukejte, teď vás trochu poučim. Když máte třeba 100 Forintů, tak je to vlastně 10 Korun, vždycky se ta poslední nula "škrtne" a vyjde vám, kolik to je našich prašulí. No, není to lehké, ta Maďarština. Můžu vám říct osobní zážitek, moc pěkný není! Jednou takhle taťka seděl pohodlně s vínem v jedné ruce a s knihou Maďarsko v druhé ruce. Jak tak četl, sem tam usrkl bílého vína (jednou jsem je chutnala a žádná sláva teda!) a najednou hrozně vykřikl, já jsem rozlila čaj a mamka na mě začala ječet, co že jsem to za divné děcko. Taťka začal hudrovat, že to není moje vina a brblal něco o tom, že "do toho blbého Maďarska mě nikdo nikdy nedotáhne!" No a teď, taťka s úsměvem vypráví všechny perličky z Maďarska, směje se Maďarským vtipům a snaží se správnou Maďarštinou vyslovit "pivo".  Áchjo, co my jsme to za ro-rodinu! To jsem se dívala na takové ne moc slušně řečené video, kde mladiství nadávali jedné postarši paní, bum a ona se přeřekla a oni na to: ,,Ro-rodina!" To bylo taky něco takovýho, čemu se říká dětská idialinisma. To slovo jsem vymyslela, ale nevím, co znamená. Ještě bych chtěla něco napsat k tomu jídýlku.. V Maďarsku, v tom kempu kam jezdíme, je u plážové promenády taková hospůdka a taťka tam vždycky jí takovou rybu, říká se jí tam "bradfish". Když tu mňamózní rybu rozlomíte, uvidíte její páteř, tu vyndáte a máte tam křupavé těstíčko a úplně suprové maso a.. Přece vás tu nebudu učit jíst rybu! Co bych to byla za teenagera? My máme úplně jiné povinnosti. Máme křičet. Máme chodit na party. Máme si užívat. A ne sedět u fastfoodu a cpát se rybou. To byla jenom taková teoretická výtka.. Nic jiného. Jak se tak koukám po internetu, teď jsem momentálně na fanclubu Jacqueline Wilsonový - máte od ní nějakou knihu? Já jich mám jedenáct. Tuhle spisovatelku zbožňuju, má úžasné knihy a sama mi přijde jako taky moc sympatická žena. Achjo, ted jsem místo "žena" chtěla napsat kniha, už z toho blbnu. Přemýšlím, co by jsem sem dodala. Je lehčí napsat knížku, ale těžší psát deník. Je to takové o životě, ale co chcete psát, když ráno vstanete, sníte něco málo kornfleksů nebo si opečete toast, jdete si číst, pak sníte oběd, jdete ven, v pět přijdete, večeříte, uděláte úkoly, jdete do osmi na počítač, umýt, a nazdar? No a vidíte. Co by to bylo za knihu? Ale stejně tohle bude o životě. O mých letních prázdninách. Sice ještě nezačli, ale já jsem začla, a to psát tuhle knihu. Co bych sem mohla přidat? Vždyť to vidíte. Tohle je knížka o dovolené. Knížka o knížkách, ne knížka o misce kornfleksů a fazolích a hranolkách nasáklých olejem z friťáku. Kdyby jsem psala knihu - píšu ji - ale knížku o vymyšlené postavě, o vymyšleném domově a vymyšleném životě - tak v pohodě zvládnu za den třeba 50 stránek. Ale takhle stihnu za den nic. No, něco málo ano, ale jinak bíída. Ale už vím co napíšu. Výborně, moje hlava bimbající se na mém krku něco vymyslela, copak to asi bude?

---