Dívka za řekou

Sněhové vločky padají jedna za druhou,
zůstávají sedět na řasách.
Komu?Přece té dívce za řekou,
co leží tam na marách.

Sníh jí sluší,je něžně bílý,
jako její tváře bez úsměvu.
Jak býval líbezný a milý...
Jak krášlil tu mladou ženu...

Už nikdy její oči neuvidí
slunce,déšť ani nebe.
Nohy a ruce neucítí
jak slunce pálí a mráz zebe.

Sbohem dívko s bílou tváří,
sbohem ti všichni dávají,
tvá duše už asi ráji patří,
andělé za svou tě přijímají.