Japonský fragment

… a jednou pro změnu zase dostal, podle něho, genialni napad. Začne podnikat: otevře si karaoke bar.  Celá tahle idea vznikla, když se se Sárou díval na film. V tom filmu to vypadalo jako skvělá zábava. Japonci zpívali a skákali a byli strašně štastný. Další den ráno u snídaně v hotelovém pokoji vyprávěl Sebastian  Sáře svůj nápad. Věděl, že miluje cokoliv japonského a tak se nebál, že by ho nepodpořila. „Hele to vůbec není špatnej nápad. Klidně ti pučim nějaký peníze do začátku, ty sou vždycky krutý.“

Když se vrátil domů, Sára mu řekla jenom: „ Dělej si, co chceš.“

A tak si Sebastian otevřel svůj karaoke bar.  

Se svou milenkou se stýkal pouze v hotelu a to i tu noc před slavnostním otevřením. Dívali se na nějakej romantickej film, kterej Sára vybrala,  ale nedokoukali ho.  Sebastian se ten den krásně vyspal. K snídani si dali pizzu s kusy ananasu, ale nesnědli jí celou, dali přednost mazlení.

Sebastianův bar byl prakticky okopírovaný od těch japonských, ale na místní poměry to byl krásný podnik. Reklama zapracovala a ten večer přišlo hrozně moc lidí. Sára nepřišla, hlídala jejich děti a Sebastian si oblíkl světlý oblek a džíny. Jako jediný byl ale tenkrát slušně oblečen.

„Jaký to tu bylo ten první večer?“

„Tys tady nebyla? No bylo to ohromný fiasko.“

„Jakto?“

„Nikdo nechtěl zpívat a když tam vylezl jeden odvážlivec, tak ho vypískali. A přitom byli mnohem víc opilí než bývají Japonci.“

„Já ti od začátku říkala, že to je kravina.“

„Neříkala!“

„Ale ano. Pudem domů.“

„Tak dobře, jen se rozloučím s barmanem.“

                Sára sesedla z barovy židličky, oblékla si kabát a šla nastartovat auto. Sebastian po chvilce vyšel ven a naposledy a napořád zamkl dveře. Sedl do auta a jel se svou ženou domu. Chvíli ji držel za ruku, ale pak dala Sářina ruka přednost řízení.