TNS

Pro Markýtku jen tak aby věděla, co dělají staří nudící se blázni ...

 

 

Když jsem byl ještě malý, chtěl jsem být superhrdina. Ne hasič, astronaut, popelář, nebo bůhví co jiného, čím chtěli být mí vrstevníci. Bohužel! Nikdy jsem nepotkal žádného zmutovaného pavouka, narodil jsem se na téhle zemi, dvěma docela obyčejným lidem a ani armáda se mnou neměla zvláštní plány. Vlastně jsem se ani na vojnu pořádně nedostal. Stejně jsem pacifista, někdy trochu vybuchnu, ale hraní na vojáčky rád nemám, stejně jako můj otec. Čest jeho památce.

Ale co, ani tento nesplněný dětský sen mi nezabránil snít. Mám skvělou práci, podkrovní byt, dvě ženské na kterých mi záleží a které vyplňují prakticky všechen můj volný čas, sice ne vždy příjemným způsobem, ale znáte to. Malé starosti, všední radosti. Ostatně, posuďte sami;

 

„Dobrou noc.“

 

„Dobrou Alice.“

 

Tak tady ji máme, moje malá sestřička. Bejvávalo. Už jako malá měla svého velkého brášku nejradši na celém světě. Akorát jméno mi komolila. Děti, kdo by se na ně zlobil. Ale byly i takové časy. Když jsem si za peníze z letní brigády pořizoval svůj první počítač. Vydržel týden! Ještě dneska se podvědomě bojí přiblížit k mému pracovnímu stolu. Ale co, už má vlastní.

V podstatě je to děvče mnohem silnější než já. Když jí bylo šest, umřel pes, kterého ji naši koupili. Neměl jsem tu potvoru nikdy rád, ale musím uznat, že poslouchat uměla. Nevím, do jaké míry dokáží zvířata cítit strach, ale jsem si na sto procent jistý, že mně se bála. Ale ani to nestačilo. Naši umřeli při autonehodě, když jí bylo dvanáct. Byl jsem zrovna na vysoké. Strávil jsem týden naprosto v líhu. Mrzelo mně, co všechno jsem nestihl říct otci do očí. No, dětství s ním nebylo zase tak růžové. Alespoň jsem si to tehdy myslel. Dneska jsem mu vděčný za každou ránu, každou nadávku. Vychoval mně tak, že se o ní dokážu postarat.

A ona? Přestala mluvit. Nebrečela. Jen prostě nemluvila. Asi si to potřebovala přebrat. Babička se snažila ze všech sil a ale taky toho na ní bylo dost. Až skoro po třech letech normálně promluvila. A to příjemné překvapení, byl na druhou stranu trochu šok. Chci bydlet s Pavlem. To byly ty slova, co řekla. Babička se prý tenkrát jen pokřižovala a se slzami v očích ji objala.

A tak se jednoho dne objevila před mými dveřmi. Bydlel jsem tehdy v malém bytě nad ateliérem, denně zkouřil víc jak krabku cigaret, po večerech se tahal po hospodách, žádný rodinný typ. Takže nakonec se mnjo možná měla víc práce než já s ní. Kouření jsem se sice nezbavil, ale alespoň jsem se sebou začal něco dělat.

Takže, teď je ji šestnáct a co dělaj v dnešní době šestnáctky, o tom Vám snad nemusím ani vykládat. No, ale když už jsme u toho. Třeba při našem prvním společném nakupování si v obchodě zkoušela tričko, ale nesedělo ji, tak vybrala jiné. To ji sice sedělo, ale nelíbily se jí barvy. Když si zkoušela třetí, tak jí sedělo, barvy byly taky docela v pohodě, ale něco se jí pořád nezdálo. Takže nakonec, po dvaceti minutách přesvědčování, že je to stejně jedno a že je to jenom tričko a deseti minutách omlouvání se, že jsem to tak nemyslel a že jako chlap takovým věcem nemůžu rozumět, si stejně vzala to první. Takže alespoň ponaučení pro příště. Radši mezitím zkusím sbalit nějakou prodavačku!

Teď mně tak napadá, škoda, že to stejně jako s těma tričkama, nejde s ženskýma.

Ale když pominu ty úlety s oblékáním, které má v jejím věku každá holka, ten její hudební vkus, což je možná spíš problém doby, tak je to hodné děvče. Ve škole jí to celkem jde. Domácí práce taky zvládá. Samozřejmě, jen když se mi ji povede přinutit je udělat. Ale co, stejně pracuju doma. A rád vařím. Prát jsem se naučil metodou pokus omyl a vzhledem k tomu čím vším jsem se už živil, nějaké to okno taky umýt zvládnu. Takže to nakonec možná vypadá, že jsme taková ženská domácnost.

 

Což mně přivádí k druhé straně síly. Té ženské.

To, co leží na gauči je Pavla. Známe se od první třídy. Třináct let jsme spolu chodili do školy, na akce, později i pít. Když se před třemi měsíci objevila před dveřmi mého bytu, byly to skoro dva roky, co jsme se neviděli. Po těch letech měla poprvé delší vlasy než já. A taky docela slušnej seznam životních kopanců. Uplakané oči a velkou tašku s osobními věcmi.

Delší dobu se jí celkem dařilo, až to přišlo všechno najednou; Přítel ji zbouchl, z práce ji vyhodili a rodina se k ní otočila zády. Bývalý ji ani nezvedl telefon, což je možná taky trochu moje chyba, protože po tom co jí udělal, jsem mu rozbil hlavu a kapotu nové fábie, najednou. No, ještě že vyšetřovatel byl správnej chlap. Pořád si myslím, že by mu tu hlavu rozbil sám, kdyby nebyl ten orgán. Jinak bych měl pořádnej flastr a nevyvázl bych z toho jen s pokáráním.

A tak jsem jí nabídl, že u mě může na chvíli zůstat, alespoň dokud se zase nepostaví na vlastní nohy. Dítě byla odhodlaná si nechat, tak jsem ji přece nemohl nechat někde squatovat.

Samozřejmě, chlapi jsou jako velké děti. A děti se nejvíce naučí když se spálí. Výchova sebetrestem se tomu myslím říká.

Alespoň je z toho dobrá historka, o tom jak jsem začal pít! I když, občas sám sebe považuji za umělce a umělci se přece narodili jako bohémové. Kouří, pijí, prostě užívají co hrdlo ráčí. A pak jsou taky chvíle jako dneska, když se mi práce nedaří. To piju ještě víc. Zaháním tvůrčí krizi. Takže to rčení možná zas tak pravdivé není.

 

Ale zpátky k práci. Za dvě minuty čtyři ráno. Venku tma jak … Z kompu už mně bolí oči a začínám cítit těch šest sklenek vodky. Jo jo, whiskovka ze dvou třetin plná ledu, zalitá borovým sirupem a dolitá vodkou. Vlastní recept. I drink i sirup. Pivo mi při dlouhém ponocování nedělá dobře. A když se to přežene s kafem, další den nestojí za nic. Někdy si tak říkám, že až jednou vyrostu, tak přestanu pít, kouřit a ostatně dělat všechny ty blbosti a najdu si pořádnou práci. Ale upřímně o tom pochybuju. Že vyrostu, samozřejmě.

Takže zatím stále zůstávám svobodný skoro třicátník, fotograf na volné noze k tomu. Na bytě se dvěma ženskýma a stejným počtem strašilek, protože ty mi rozumí. Nedělají kravál a bordel! A hlavně když je potřebuju, najdu je vždycky na stejném místě – několika šlahounech ostružin, s čímž je tady v Brně občas trochu problém, hlavně v zimě! Nakonec si asi fakt nemám na co stěžovat. Jenže jak praví klasik Every word was a peace of my heart. Zvykejte si!

 

No, některá rána jsou lepší a jiná horší. Tak je to ostatně se vším. Když pominu to, že obvykle nemívám opici, což se pravděpodobně nevztahuje na tvůrčí krize, zbývají rána jako toto.

I když na druhou stranu jsem byl rád, že ty hrozné zvuky, rozléhající se z koupelny, nevydávám já. A tak jsem si v klidu postavil vodu na kafe a zapálil cigáro. Alespoň mi v mém vlastním bytě nezakazuje nikdo kouřit. Tedy alespoň v pracovně ne. Už delší dobu k tomuto rannímu rituálu patří i poslech jednoho rokového internetového rádia, myslím že z Dánska. A pak je na čase, aby se chlap, jak vždycky říkával dědeček s velkým důrazem na každou slabiku, zkulturnil. Což je poslední dobou trochu problém. Ale, jak sama říká, ty ranní nevolnosti by měly každou chvíli skončit. Takže, málem bych zapomněl, zůstane jen ta srandovní chůze. Jako na návsi u rybníka.

 

„Dobré ráno.“

 

„To určitě!“

 

Ani se na mně nepodíval. A to jsem si kdysi myslel, že těhulky jsou docela sexy. Tak teď už vím, že po ránu ne! Já sice taky nebývám moc fešák, ale my chlapi si to tak neberme. Takže když se zase odebrala na gauč, obsadil jsem koupelnu a oholil se. Jednou za čas je třeba. Navíc, už dřív jsem zjistil, že s modelkami se nepracuje tak dobře, když vypadáte jako dobytek.

 

„Tak, otoč se trochu doleva. Hlavu víc nahoru. Nehrb se. Snaž se tvářit trochu přirozeněji. Ostýchavě.“

 

„ Takhle?“

 

„No dobře, dneska to stačí. Zítra ve stejnou dobu.“

 

Někdy toho mám fakt dost. Některé ty ženské jsou fakt dřeva. Jako by je vyrobili a hned rozesílali po ateliérech. Pomstychtiví impotenti. Něco jako moderní zednáři ve fotografické branži. Tak si říkám, ještě pár takových modelek a nás tři bude živit jedna mateřská. Na druhou stranu doufám, že jen jedna.

 

 

---