Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Píseň fénixe

13. 07. 2009

988

Autor

Martulle

Nevím, nevím zda se mi má tahle mé dílo líbit. Je to trochu jiný styl, než jakým povětšinou píšu, ale posuďte sami...

Na následující povídku si vzpomeňte vždy, když kolem vás zavane ten hravý, studený vánek nebo se vám bude zdát, že slyšíte smutnou píseň hrát mezi střechami domů.

Ano, je to přesně ten vánek, který to všechno začal. Jeden den se vydal do daleké Číny, při svitu měsíce si tam našel hromádku popela a chtěl se s ní hrát. Ona hromádka ležela uprostřed velkého chrámu na posvátné stříbrné míse. Ta stála na podstavci z mramoru, který se jemně leskl ve svitu měsíčních paprsků. Ale tohohle všeho si vítr nevšímal, jen se mu zachtělo pohrát si s tou divnou hromádkou popela. Nečekal však, že uprostřed té hromádky je živý tvor, tvor nehynoucí moci. A právě té noci, při téhle hře se opět zrodil král.

Z popela se náhle zdvihla malá hlavička, po chvíli se na ni otevřely i dvě malá, prázdná, černá očka a párkrát zamrkala. Z malinkého zobáčku onoho tvora začaly vycházet divné zvuky, něco jako kňučení a to stále sílilo. Chudák vánek se ho zalekl a utekl radši co nejdál od toho podstavce, po cestě ještě narazil na hlouček spěchajících mnichů. Kdyby mohl, zastavil by je, aby nechodili blíž k té divné věci, ale nemohl a tak se po chvíli mniši uctivě klaněli před mramorovým podstavcem. Věděli co je to za tvora a uctívali ho jako krále, krále který před dvěmi dny shořel a oni si mysleli, že je navždy mrtev. Na posvátné míse měli zůstat jeho ostatky jako důkaz, že smrt si přijde pro každého.

Už několik staletí měli místo lidského krále tohoto tvora, bájného fénixe pojmenovaného Roi. A nyní uslyšeli opět jeho hlas a přiběhli se podívat jestli je to opravdu pravda, král znovu povstal.

Když mu projevili svou veškerou úctu, dali mu to co žádal, nápoj který může pít jen král, krev bílých lišek. Po smočení zobáčku v rudé tekutině se Roi dožádal svého trůnu, jinak řečeno zlatého bidýlka. Potřeboval jen pár dní spánku aby nabral sílu a mohl panovat. Už dávno ho přešly myšlenky na útěk.

Je to dávný příběh, ve kterém se vydala skupina nejlepších bojovníku na lov s jediným cílem, dostat fénixe. A věřte nebo ne, podařilo se jim to. Trvalo několik desetiletí, než ho mohli v chrámu pustit z klece a věřit, že neulétne. Kdyby fénix chtěl mohl by kdykoliv zmizet, díky své mocné síle, ale to mniši kteří ho uctívali nevěděli a jeho už přešla veškerá snaha, tady měl všechno co chtěl. Jen jedinou věci se snažil vyprostit, zpěvem.

A tak se stal z vždy milého, spravedlivého a moudrého fénixe pouhý král a diktátor. Nepotřeboval mluvit lidskou řeší, stačily mu jen naučené pokyny, ale to bez čeho by král nikdy nebyl byl právě jeho zpěv. Ta líbezná píseň očarovala všechny, kteří ji kdy zaslechli a díky ní plnili všechny přání krále Roa. Jako myšky k hrající píšťalce se mniši vždy hrnou ke zpívajícímu fénixovi.

A nyní se znovu zrodil, byl mladý a plný energie, konečně po pěti stech letech byl konečně znovu mlád. Posadil se, jako malé kuřátko, na bidýlko a sklonil hlavu k dlouhému spánku. Až se probudí spustí znovu svou píseň a bude mít opět vše co bude chtít.

Je jen jediná věc s kterou nic nenadělá, samoty která ho stále zužuje se nikdy nezbaví i kdyby zpíval jak by chtěl hlasitě. V koutku duše stále doufal, že někde jeho smutnou píseň uslyší jiný mocný tvor, který pochopí její význam a přijde ho vyvést z mlhy lží.

Jenže to se nikdy nestalo a Roi zůstal navždy sám ve spárech sobeckých mnichů, kteří navždy obdivovali jen jeho krásu a jeho zpěv, nikdo nikdy nepochopil ani nenahlédl do jeho zničené duše. Po dalších dvě stě letech věznění Roi vydechl naposled a zemřel jen z čirého smutku, jeho píseň už se nikdy nerozléhla mezi zdmi chrámu, smrt si opravdu přijde pro každého.

Až ten den se do chrámu znovu odvážil ten hravý vánek, vysmíval se mrtvému fénixovi a znovu si s ním hrál. Pohrával si s jeho krásným peřím dokud neucítil, že už i to peří bylo nasáklé smutkem. Teprve potom k fénixovi pocítil lítost, jenže tím už mu život nevrátil. Dodnes si však po nocích zpívá jeho smutnou píseň.