Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePříběh Fritola a Slima aneb Cesta tam a za čtrnáct dní zpátky
Autor
honza.mar
Milí čtenáři, milé čtenářky Chtěl bych vám vyprávět příběh, který se udál před mnoha lety. Příběh o dvou přátelích, kteří se jednoho dne vydali na dlouhou nebezpečnou cestu, aby se dostali domů. V cestě jim nebude stát jen divoká příroda, ale i pradávní tvorové. Příběh o Fritolovi a Slimovi. Fritol je chytrý, malý člověk, který vždy vše pořádně rozváží, než něco podnikne. Slim je naopak odvážný a s chutí se hrne do nového dobrodružství. A tak se oba dva vzájemně doplňují a tvoří tak skvělý tým. Nechte se vnést do podivuhodného světa, který těmto dvěma hrdinům přináší nevšední dobrodružství. Dostanou se nakonec oba šťastně domů? Už na nic nečekejte a pusťte se do čtení. Přeji vám, aby jste si četbu užili.
Dvacátého osmého června tohoto věku, věku kdy se ve středozemí odehrává největší válka jakou kdy lidstvo zatím zažilo, já a kamarád Slim jsme dorazili, v doprovodu dalších dvou přátel, do lesního království jménem Borovany. Byli jsme povoláni na výstavbu království pro nový věk. Ten den byl velmi deštivý. Já Fritol, syn Pavelův a ostatní posádka a obyvatelé království jsme se ještě téhož večera dali do připravování na pozdější stavění. Obyvatelé lesní říše byli štědří a tak, když jsme připravili zbytek základů tak, abychom jsme se měli kam uložit ke spánku, dostali jsme něco na posilnění a začalo se hodovat a hodovat se toho večera nepřestalo až do pozdního rána. Já usnul celkem rychle, ale netrvalo to dlouho co mne a mé druhy zbudil záhadný, hlasitý zvuk. Ihned jsem zpozoroval, že to jsou rytíři bojující se zuřícím zlobrem. Nebylo to daleko, vzhlédl jsem nad les odkud se zvuky a křiky ozývaly a zahlédl jsem hejno, právě vyplašených, divokých ptáků. Najednou jsem zpozorněl, protože jsem zjistil, že bojující grupa se blíží přímo k našemu úložišti. První rytíř vyběhl z lesa a začal varovat své druhy a nás. Ostatní se také vzbudili a přidali se k pozorování divokého boje. Boj probíhal dlouho, vždy se na chvíli zdálo, že zlobr odejde, ale netrvalo dlouho a opět se vrátil. Nakonec se chrabrým rytířům podařilo zlobra odlákat od naší základny. Po této krátké, ale šokující události by už asi těžko mohl někdo znovu usnout, a tak začali všichni vstávat a připravovat se na další pracovní den. Jako snídani jsme dostali proslulé Borovanské palačinky. Hodinu po snídani jsme se pustili do další práce. Naštěstí už nepršelo tak jako minulý den, naopak bylo i teplo. Už jsem myslel, že to vydrží celý den, avšak přesvědčil jsem se, že jsem se spletl jakmile začaly padat kapky větší než hrách. V pozdějších hodinách pršet přestalo, občas jsme zahlédli v okolí pevnosti projít napůl dřímajícího zlobra, ale jinak byl klid. K pozdnímu večeru jsme dokončili stavbu komnat a my už se těšili jak si tam nastěhujeme své věci a jak se uložíme k nočnímu odpočinku, ale to by nešlo bez hodování a oslav po dlouhé práci. Dohodli jsme se s mým pobočníkem Slimem, že se ráno po rozednění vydáme na cestu, měli jsme mnoho štědrých nabídek k zapůjčení koně, či doprovázení do našeho rodného, královského města Praghor a tak jsme byli vcelku v klidu.
V Borovanech platí jedno pravidlo: čím déle pracujete, tím déle hodujete. Opravdu, až s prvními paprsky jsem ukládal hlavu na měkkou madraci mého lože.
Ráno mne probudil velitel lesních stráží a rytířů - povolával nás na další práci. Zbývalo základnu uklidit a dodělat poslední věci na hradě. Nastala hodina obědů a já si vzpomněl na svůj rodný kraj, kde bych už v tu chvíli jedl výtečný guláš s čerstvým Praghorským chlebem. Ihned po této myšlence mne zachvátil hlad, ale času nebylo nazbyt. Doslechlo se k nám, že blízká řeka Stropnice se vylila divoce z břehů a Borovanské lesy se zaplavili hektolitry vody. Ihned jsme vyrazili se Slimem na průzkumnou výpravu k nejbližším břehům řeky Stropnice. Když jsme dorazili na místo, tak abychom na řeku dohlédli, ale aby nás nesmetla s sebou, pootevřeli jsme ústa do kořán. Nejenom, že řeka byla vylita z koryta, ale ani jsme nevěděli kde dříve to koryto bylo. Voda byla všude okolo nás a to nejhorší na nás teprve čekalo. Popošli jsme o kus dál po hlavní příjezdové cestě a tam jsme se už naprosto zděsili. Voda tekla z lesů přes cestu v takovým množství, že nás v tu ránu opustila naděje, že se z království toho dne ještě dostaneme. Poté jsme se šli ještě podívat na jednu skrytou, obyčejným lidem zapovězenou, lesní cestu z království. Pokud existoval nějaký způsob, jak se dostat aspoň přes tu hlavní cestu, tak tady nebyla jediná šance. Jediný most přes řeku Stropnici, nesoucí jméno Mlýnský most, nebyl skoro vidět. Byl naprosto pod vodou, ani do půlky jsme se téměř nedostaly abychom neměli mokré nohy. Bylo mi z toho smutno, to co jsem slýchával z příběhů jsem teď zažíval na vlastní kůži. Po návratu do pevnosti jsme začali dumat s tamníma mudrcema nad nejbezpečnější cestou do Praghoru. Já musel odejít z království kvůli domácí slavnosti a Slim musel odejít kvůli jmeninám své známé. Jiná cesta než přes Klondajský les byla až příliš nebezpečná. A tak to bylo rozhodnuto - půjdeme Klondajským lesem. Po rozloučení se všemi přáteli, druhy, čaroději, rytíři a samotnou královskou rodinou a po nabrání všeho potřebného, jako bylo lano a podobně a po nabrání jídla a pití jsme vyrazili vstříc dobrodružství a nástrahám naší daleké cesty.
Hranice královské říše Borovany
Když jsme dorazili na místo, kde se scházejí dvě cesty, naprosto odlišně svým terénem a svým cílem, začalo divoce hřmít a poprchávat. Když jsme měli opět na dohled cestu křižovanou obrovskou masou vody, sešli jsme z cesty. Vstoupili jsme do Klondajského lesa, lesa který byl plný záhadných tvorů a tajemných rostlin. Legenda pravila, že právě v tomto lese kdysi přebývali oživlý, mluvící stromy – Živý stromy. Naštěstí živé stromy na okraj lesa nechodili, jestli za to mohli lidé, nebo něco jiného, to vědí jen oni sami. Po půl kilometru jsme došli k první větší překážce. Naši cestu lemoval úzký proud vody. Ale ani nás to nepřekvapilo, přeskočili jsme ho z bezpečného místa a pokračovali dál. Takovýmto překážkám jsme zdorovali další půl kilometr. Já si v hlavě odpovídal na otázky - Jak se dostaneme přes větší proud vody? Po chvíli jsem měl otázku zodpovězenou. Přišli jsme k širokému toku, možná to byla i dříve normální potok. Nyní to ovšem tak nevypadalo, spíše to připomínalo divokou řeku. Proudy vody se valili přes ohromné kameny a ve vodě uvízlé větve se mleli stále dokola na jednom místě. Na první pohled to vypadalo opravdu nebezpečně, ale jakmile jsme zkusili hloubku, strach nás téměř přešel. Já měl vodu maximálně ke kolenům a Slim měl vodu kousek nad kotníky. Bodejť by ji měl výš, když má asi metr devadesát. První větší překážka byla tedy za námi. Říkal jsem si, že kvůli jednomu brodu se dělají takové rozhodování a pak je to rychle, ale přesvědčil jsem se, že jsem se mýlil. Hned za travnatým valem, který ležel na břehu zmiňovaného potoku se nacházel další a ještě rozsáhlejší a divočejší než ten první. Co se dalo dělat, probrodili jsme další potok a nebyl opět poslední, za poslední kilometr tam teklo několik říček a potoků. Největší problém celé naší výpravy spočíval v jednom: už jsme se nemohli vrátit zpět. I kdybychom chtěli, tak nejenom, že by cesta až sem byla naprosto zbytečná, ale ani voda by nám to už nedovolila. Od východu se valili přívalové deště a tak voda stále stoupala směrem k nám.
Pokračovali jsme v namáhavé, mokré a už únavné cestě dále. Ještě mnoho potoků jsme přeskakovali až jsme se dostali k Anettielským bažinám. Zde prý dříve přebývala nádherná, za to lstivá a vraždychtivá kreatura. Dříve bývala také člověk, ale zamilovala se do temného čaroděje Marlbora a jednoho dne, když odešel hluboko do lesa pro vzácné byliny, tak Anettiel zatoužila po jeho kouzelné moci, která byla uložena v mocné Marlborově holi. Hůl, co čaroděj zapomněl doma, však ve chvíli zavolal svého pána a ten se ihned navrátil. Když zjistil o co se Anettiel pokoušela, proklel ji v nádhernou, ale prokletou lesní vílu. Její prokletí spočívalo v tom, že měla vždy obrovský hlad a ač byla nasycena sebevíc, stále toužila po potravě. Když vyhladila zvěř v celém Klondajském lese, marně čekala na další maso. I když někdy narazila na potulující se srnu či zaběhnuté dítě, maso ji scházelo natolik, že začala požívat i rostliny okolo sebe, ovšem to se nelíbilo Živým stromům, a tak na ni začali útočit, jenže prokletí bylo silné natolik, že se jen tak zabít nedala. A proto začali vymírat Živé stromy. Proto v těchto dobách už v Klonajském lese na žádný nenarazíte.
My stáli nad Anettielskou bažinou, sídlem lesní kreatury. Za zády jsme ucítili studený dech a uslyšeli slabounký hlas. ,,Odk es ejužavopo enm tidub v hcíned hcánidoh ? Anettiel mluvila starým Živostromským jazykem. Naše oči si prohlíželi lehko oděnou lesní panu od z hora až dolů. Ještě chvíli jsem pozoroval její krásu, když jsem si všiml jejího pohledu a lehce se hýbajících rtů. Okamžitě jsem Slima svalil na zem, zkoušela nás omámit. Tak to ona dělá, nechá ostatní oklamat svou krásou a mezi tím vyříkává zaklínadlo. Jestli v kořen, nebo v myš by jsme se proměnili, na to jsme se neptali. Chtěli jsme se dát do úprku, ale v tu ránu se okolo nás objevila průhledná clona, přes kterou jsem se nemohli dostat. S napjatým dechem jsme sledovali, jak k nám Anettiel přistupuje. Zpozoroval jsem na její tváři znechuťující výraz. Začal jsem zmítajícího se Slima uklidňovat. ,,Ona nám nechce ublížit‘‘ řekl jsem. ,,Ona se nám snaží pomoct.‘‘ A opravdu, zanedlouho clona zmizela a Anettiel opět promluvila, ovšem teď už lidskou řečí. Nabídla nám, zda by jsme chtěli předpovědět naší budoucnost. Slim se s odporem otočil a chtěl odejít, ale mě ta nabídka zaujala. Dlouho mě Slim přemlouval ať radši odejdeme, ale to už jsem byl v jejím, z dřeva postaveným, stanu. Nabídla mi místo u křišťálového stolu. Zašla do vedlejší místnosti a já se rozhlédl kolem sebe. Na stěnách byli pověšeny kusy zvířecích kůží, lebky, některé vypadající jako lidské, různé svazky bylin. Na zdech jsem zahlédl také kapičky krve, nebo pryskyřice. Zanedlouho se vrátila s kulatou mísou čehosi rudého a páchnoucího a s kusem kůry z břízy. Řekla mi, ať strčím ruce do mísy. Udělal jsem to a najednou jsem ucítil chlad a žár na rukou zároveň. Řekla, abych ruce vyndal a otřel si je kusem kůry. Vzala mé ruce do svých hebkých dlaní a začala mi projíždět prstem po nehtech. ,,Jsi velmi napjatý a nedočkavý a to nemám na mysli v tuto chvíli. Mluvím o vaší cestě do rodného domova. A to ti způsobí velké zranění, zda-li na duši, či na těle sama nevím.‘‘
Zeptal jsem se co žádá za tuto předpověď osudu. Ona jen zavrtěla hlavou a zmizela kamsi pod hladinu bažiny. Nechtěli jsme dále otálet a tak jsme se já a Slim vydali dále na cestu. Došli jsme k malému hájku a tam se utábořili.
Anettielské bažiny
Za jitřenky jsme vstali a začali se připravovat na další dobrodružnou cestu. Naše stanoviště bylo uklizeno celkem rychle, ohniště jsme si stejně zdělat nemohli, protože všechno dřevo kolem bylo mokré, takže jsme si zabalili pouze noční pláště a vyrazili. Druhý den se odehrával podobně jako ten první. Mnoho řek a říček nám křižovalo cestu, ale já jsem se prospal kupodivu dobře, takže mě ten den nemohlo nic zkazit náladu. Slim se nejspíš také dobře vyspal, celou cestu jsme se bavili a vtipkovali. Slim vyprávěl zrovna svůj nejlepší vtip, když v tu jsme z hloubi lesa uslyšeli divný skřehot. Bylo to, jako by troubili rohy a hráli dudy najednou. Když ten zvuk utichl, Slim zavelel: ,,Ticho!‘‘ Zpozorněl jsem a už jsem věděl co Slim tak pozorně poslouchal. Byly to kroky, ovšem tyto byly hlučnější než obyčejné člověčí či zvířecí. Za chvíli se začali stromy z lesa ohýbat a lámat se. Z hustého lesa se přivalil zlobr, my jsme se chtěli dát na útěk, ale já zakopl o spadnutý strom a Slim zapadl do bažiny. Oba jsme se zmítali v nesnázích, ale nebylo nám to k ničemu platné. Zlobr nás nejdříve neviděl, ale jakmile nás zpozoroval, vydal se k nám a já jsem si uvědomil, že je to nejspíš ten zlobr, co ráno napadal rytíře Borovan. Podíval jsem se na Slima a mimo to, že se snažil vyhrabat z bahna, třepal se strachy po každém kroku co zlobr udělal. Stejně jako já. Nevěděl jsem co s námi udělá. Cítil jsem, že funí horký vzduch. ,,Pozor!‘‘ zvolal Slim. Zlobr vytahoval dřevěný kyj a začal s ním máchat nad hlavou až porazil několik stromů naráz. Stromy byly na třísky. Zlobr máchnul kyjem poprvé, máchnul po druhé a napotřetí, ale to už jsem bezvládně letěl vzduchem. Probral jsem se v tmavém kouři vonícím po pryskyřici. Pomalu jsem se probíral a spatřil jsem jak Slim pomalu přikládá do ohně. Každý jeho pohyb ruky byl doprovázen bolestným vzdechnutím. Sedl jsem si vedle něho a zeptal jsem se co se stalo. Slim zpustil: ,,potom co jste zůstal v bezvědomí, zlobr se vámi delší dobu zabýval, zjišťoval jestli žijete, nebo jestli jste padl. Já jsem se zatím vysvobodil z bažiny a něž si na mne zlobr stačil vzpomenout, vzal jsem první špičatý klacek a proťal jsem jim jeho lysé čelo. Zlobr padl jako ke spánku a teď, teď vám z něj připravuji kotlety, jenom ten oheň moc nehoří.‘‘ Ohlídl jsem se a opravdu, na zemi za Slimem ležel zbytek zlobrova těla s hlavou ve které se tyčila dlouhá větev. Večeře byla kupodivu i dobrá, nevím jestli to bylo tím, že Slim je vyhlášený kuchař v našem městě, a nebo tím, že jsme měli takový hlad. Druhý den jsme vstali brzy, večer jsme rychle usnuli a opomenuli jsme se pojistit nějakým způsobem proti dešti, a proto nás vzbudily padající kapky z hustě modrých mraků. Ihned jsme uklidili tábořiště a vydali se na cestu. Zastavili jsme se až pod velkým, rozrostlým, lipovým stromem. Slim vytáhl starou, zmuchlanou a téměř promočenou mapu a koukl se, jak daleko nám ještě zbývá do vesnice Florie. ,,Až budeme v této vesnici, budeme v bezpečí.‘‘ říkává Slim. Jenže podle všeho jsme tam měli dorazit až zítra. A do té doby na nás mohlo číhat ještě mnoho nebezpečí a nástrah. Já vždy tvrdím: nejlepší na dlouhou cestu je povídání. A tak jsme se Slimem probírali mnoho témat, někdy hodně vážná a někdy naopak. Tak, či tak, každopádně nám ta cesta rychleji ubíhala. Slim mi vyprávěl o své úžasné ženě která na něj doma čeká, o svých minulých cestách a výpravách a já jsem pozorně poslouchal a někdy jsem prohodil slova jako: ,,No jasně‘‘ a podobně a někdy jsem zase vyprávěl já o mojí rodině a tak. Celou tu dobu jsme šli promoklým lesem, neustále dokola potůčky a říčky a já už si pomalu ani nevzpomněl, že by jsme měli konečně přicházet k hlavní cestě. Došli jsme k nejširšímu průtoku říčky, jaký jsme za celou cestu potkali. Říčka neproudila, nýbrž byla v klidu, ale široká byla a navíc na našem kraji byla dosti hluboká. Slim se ničeho nebál a vlezl do hluboké vody naprosto bez problémů, dyť měl skoro ty dva metry. Ale já se bál, zkoušel jsem, zda-li dosáhnu rukou na dno, ale marně, neměl jsem žádnou šanci, a tak jsem si vzal na pomoc první delší klacek co jsem našel. I přesto jsem dno stále nenahmatal. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím skočit na druhou stranu. Věděl jsem, že jestli mi to nevyjde, budu celý mokrý, ale to mi bylo jedno. Podal jsem Slimovi batoh a couvl jsem kousek dozadu abych se mohl rozběhnout. Udělal jsem pár kroků a hop! Skočil jsem, ale ne dosti daleko, a tak jsem doskočil do vody kousek od břehu. Avšak jsem při dopadu uklouzl a začal ztrácet stabilitu a málem jsem spadl do vody celý. Naštěstí jsem to v poslední chvíli vyrovnal a konečně jsem stál nohama pevně. Vylezl jsem z říčky a začal se radovat, že jsem to ustál. Jenomže v tom jsem ucítil bolest a jako by mi něco plandalo na patě. Slim jen pozoroval můj bolestí skroucený obličej a ptal se co se děje. Já neodpovídal a šel dál. Došel jsem na nejsušší místo v okolí abych si sedl. Slim stále nechápavě koukal, i když ani já nevěděl co mě tak bolí. Pomalu jsem zvedl nohu a zvědavě jsem se podíval co se mi tedy stalo. A vypadalo to ošklivě, měl jsem utrhnutý kus kůže až téměř do masa a tekla mi šíleně krev. Svíjel jsem se ukrutnou bolestí a nemohl jsem tou nohou ani pohnout. Viděl jsem Slimovi na očích soucitnou bolest, ale neotálel a vydal se najít strom zvaný Janaris. Strom s velice léčivými a uklidňujícími listy. Netrvalo to dlouho a vracel se s plnou náručí těchto listů. Odmotal lano které nesl na batohu a listy mi přiložil k noze a lanem přivázal. Pokusil se mě zvednout, ale já se stále krčil v bolestech. ,,Fritole, musíme jít dál!‘‘ pokřikl na mě, ale já neodpověděl. Slim se začal divit proč mne ta noha tolik bolí a já viděl, že se vrací k místu mé nehody. Za chvíli opět přišel a mezi dvěma klacíky držel rozpálený Gorinský kámen. O Gorinským kamenu se říká, že byl stvořen samotným ďáblem pouze pro jeho potřeby, ale jednoho dne mu ho někdo ukradl a poté jej někde ztratil. Gorinský kámen se prý umí sám množit a tak po nějaké době se stalo, že jich je po světě několik. Ano zrovna o tento kámen jsem se poranil. Říká se, že rána po tomto kameni se nikdy nezahojí.
Cesta se začala čím dál více protahovat, šli jsme pomaleji, tolik jsme nemluvili a já se belhal s narychlo vyrobenou holí. Nohu jsem měl zabalenou v polorozpadajících se listech Janarisu. Nejraději bych si někde sedl a odpočal, ale nebylo času na zbyt. Podle plánu, který jsme zhotovili v království, jsme měli být za dva dny v Praghoru, ale to zatím tak nevypadalo. Už jsem nemohl dále, samou bolestí se mi podvrkla noha a já jsem sklouzl na kolena. Slim mě vzal za rameno a řekl:,, Fritole, nezajímá mne, že to do Pragholu nestihneme, musíte být ošetřen. Pojďte, vezmu vás na záda a donesu vás do Florie. Florie byla vesnice patřící ke království Borovan. ,,Tam vás ošetří a poté se vydáme dále na koních, rozhodně to půjde rychleji než doposud.‘‘ Má bolest přerůstala v utrpení a tudíž i teď jsem mlčel. Slyšel jsem jak Slim těžce oddychuje, bodejť by ne, když nesl svůj batoh, mě a můj batoh. To že je Slim statečný a silný jsem věděl, ale že je tak ochotný, to už není dneska tak běžné. Ovšem Slim je přítel o kterém jsem věděl, že mu mohu věřit. Podle rozcestníku jsme byli u Florie velice blízko. Slezl jsem tedy Slimovi ze zad a pokračoval dál po svých. Došli jsme do jmenované vesnice a ihned si to namířili k lékařskému domu. Ještě naposled jsem Slima zkusil přemluvit, abychom pokračovali dál, že to nic není a už jsem ležel na dřevěném, slámou podestlaném, operačním stole. Do světnice přišla menší dáma v zelených, lékařských šatech a začala něco vyhrabovat z komody u dveří. Vytáhla bronzový nůž, takový co se používá na operování. ,,Snad to nebude tak vážné?‘‘ otázal jsem se. Lékařka odpověděla až po nějaké chvíli: ,,Nebojte, jen odříznu mrtvou kůži a poté vám to vyčistím‘‘
Ani nevím jak dlouho to trvalo, zdálo se mi to jako věčnost. Cítil jsem bolest, výměnou za úlevu a zase naopak. ,,Hotovo!‘‘ zvolala lékařka. Já se posadil na stůl a zvědavě jsem se podíval, co mi s nohou udělal, ale byl jsem zklamaný. Ránu mi obmotala tmavým obinadlem, ručně dělaným z vřesu, a tak jsem nic neviděl. Opustil jsem místnost a vydal se hledat Slima. Netrvalo mi to dlouho, čekal venku a pokuřoval Startiánské listí. Nabídl mi, ale já jsem odmítl a zeptal se: ,,Co dál?‘‘ Chvíli přemýšlel, potom vytáhl mapku. ,,Teď můžeme letět!‘‘ řekl Slim nadšeně. ,,Cože?‘‘ zeptal jsem se. Slim pouze kývnul směrem ke skalám, které lemovali polovinu Florie. Ještě jsme ve vsi nakoupili zásoby na cestu a už jsme si to mířili k skalám. Jen co jsme byli na metr od nich, začali se ozývat divoké skřeky. Jak jsme šli hlouběji do jeskyní, čím dál více mizelo světlo a mi procházeli dlouhou temnou chodbou. Slim vyprávěl jak kdysi mu o tomto místě řekl jeho dědeček, že tu byl jen jednou a to když byl ještě dítě. Já byl stále napnut zvědavostí: Co nás čeká na konci chodby? Netrvalo dlouho a viděli jsme opět světlo. Skřehot sílil a do toho se přidal i nějaký další hluk. Nějaký šum. Byl to šum křídel. ,,Co to je?‘‘ zajímal jsem se. ,,To jsou Wolftáci, neboli vlci s křídli, nebo létající psi!‘‘odpověděl Slim.
Wolftáci byli napůl psi a napůl ptáci. I když moc na půl to nebylo, vlastně vypadali stejně jako každý jiný ovčácký pes, jenom měli krátkou srst a křídla. Každý z nich byl zbarven do tmavě modré barvy přecházející až do černé, takže ve stínu a ve tmě nebyli moc vidět.
Ihned jak nás spatřili, samci se začali seskupovat okolo sebe a začali vrčet a hrabat tlapami. Mláďata zaběhla kamsi do skulin jeskyně a samice za nimi. Já se třepal strachy a potichu šeptal na Slima: ,,To nebyl moc dobrý nápad!‘‘ ,,Potichu, uvidíte!‘‘ zašeptal. Začal vytahovat z batohu jakýsi balíček zabalený ve velkých suchých listech. Wolftáci už byli skoro u nás, ale jakmile ucítili pach nesoucí se z toho balíčku, ihned okolo nás začali poskakovat a oblizovat nás. ,,Vidíš Fritole, je to v pořádku‘‘ otočil se na mě Slim ,,Teď budou kamarádi‘‘ dodal a začal balíček rozbalovat. Vytáhl z něj kus nelibně páchnoucího masa a hodil ho do davu polopsů. Ti se na něj bez váháni vrhli a netrvalo dlouho a už ho měli snědený. Slim jim hodil další a oni opět hltali krvácející maso. ,,To je zlobří maso Fritole‘‘ pověděl Slim. ,,Kde jsi ho sakra sebral?‘‘udiveně jsem se zeptal. Slim mi pověděl, jak měl od začátku plán jak se dostat do Praghoru a že mu do doby, než jsem se poranil i celkem vycházel, ale i tak měl v plánu letět na Wolftákovi, aspoň do dalšího města jménem Budějvíce, odkud jsme mohli jít opět pěšky, aniž by nám přes cestu přetékala řeka. Vzal tedy z poraženého zlobra kus masa aby si pojistil ochotu polopsů. Maso prý pochází rovnou ze zlobrovi pravé půlky. Slim dál popisoval jak zlobrovi maso vyjímal z těla, ale to už jsem ho neposlouchal a díval se jak ten největší ze všech Wolfták k nám přichází a klaní k zemi svoji lesklou, chlupatou hlavu. Slim si ho také všiml, přestal povídat a vybídl mě abych udělal to samé. Oba jsme se také uklonili, prý to je jejich pozdrav a znak ochoty.
Wolfták (vlk s křídli, létající pes, polopes)
Slim opatrně přešel k Wolftákovi a pohladil ho po zádech. Ten šťastně zavrněl a pak se otočil ke svému stádu, kývnul na jednoho z nich a krátce kníkl. Jeden ze stáda k němu přišel, byl menší než ten druhý, sklonil hlavu, já se podíval na Slima a ten jen kývnul. Také jsem se uklonil a pozoroval, co Wolfták udělá. Jen se narovnal a koukal. ,,Myslím, že jsou připraveni‘‘ řekl Slim a sedl si většímu Wolftákovi na hřbet a nohy dal přesně mezi jeho křídla. Já jsem to udělal stejně a jen tak jsem se zeptal: ,,A čeho se budeme držet?‘‘ Ale to už Slim cuknul nohou a zvolal: ,,Hejá!‘‘ pro Wolftáka to byl příkaz ke vzlétnutí a jakmile ten můj spatřil, že ten větší se odráží, udělal to samé. Pokrčil se v zadních končetinách a pořádně se odrazil. Roztáhl křídla a už jsme byli ve vzduchu. Uslyšel jsem Slima jak křičí: ,,Leťte Wolftákové, leťte! Leťte do kraje Budějvíce!‘‘ Wolfták kývl hlavou a vznesl se ještě výš. Ten můj udělal to samé. Byla to nádhera. Já jsem přestal mít takový strach a shlédl jsem dolů. Skály, ze kterých jsme vzlétávali, nebyli téměř už vidět. Bylo poznat už jen, kde Florie začíná a kde končí. Párkrát mě sice píchlo v poraněné noze, ale jinak mi nemohlo snad nic překazit ten úžasný pocit volnosti. Možná jen ten hřmot co se ozýval odněkud z daleka. No ano, netrvalo dlouho a dopadla na mne první kapka vody. Za chvíli začalo poprchávat a zanedlouho padali intenzivní, velké kapky. Slim zvolal: ,,Rychleji! Leťte rychleji!‘‘ Wolfták třikrát mávnul do široka křidlami a já ucítil na své hrudi divoký tlak vzduchu jak do mne tlačí a nebýt toho, že jsem se držel nohama Wolftáka, vítr by mne zajisté odnesl. Silný vít ustál a já cítil, že i přestalo pršet. Vylítli jsme vysoko nad oblaka a já spatřil okouzlivou, nádhernou a všemi barvami hrající duhu. Pískl jsem na Slima a ten jen kývnul. Byla to krása nesmírná! Nikdy v životě jsem neviděl nic hezčího. Wolfták začal opět klesat a mě najednou začalo něco šíleně pálit. Koukl jsem se a viděl jsem jak mi z poraněné nohy teče opět krev. Cítil jsem horký pramen krve jak stéká dolů a poté kape kamsi do nebes. V jednu chvíli se mi zatočila hlava a já myslel, že omdlím. Slim se zeptal co se vám stalo? ,,Nic se neděje‘‘ zalhal jsem, ale Slim vypadal opět ustaraně. V tváři měl ten provinilý výraz jako měl předtím, když mne nesl do Florie. Letěli jsme ještě tak půl hodiny než jsme konečně začali pořádně klesat. Uviděl jsem stříbrné střechy a okolo zelené stromy. Poté jsem už rozpoznal jednotlivé domy a nakonec jsme přistávali na nepříliš udržovaném poli. Slim slezl a běžel ke mně. Já jsem, ale už nechtěl aby byl stále zklamaný, smutný, nebo abych mu nějak jinak kazil požitek z dobrodružství. A proto jsem se na něj usmál a zeptal se jak se mu líbil let. On se nejprve zarazil, ale pak mu zmizel a z tváře ten ustaraný výraz a vyměnila ho záře radosti. ,,Byla to nádhera, že Fritole? Naprosto úžasné. A ta duha! To byla taky krása!‘‘
Ještě jednou jsme se uklonili Wolftákům, jako dík a Slim jim ještě na cestu oběma hodil zbytky zlobrova masa. Ti to rychle snědli a už se opět odráželi a mířili si to rovnou tam, odkud jsme přiletěli. My se otočili a namířili si to přímo do města Budějvíce. Neboli město stříbrných střech, jak se mu také říkalo. Bylo to velmi bohaté město a zejména bohaté bylo na stříbro. No a tak když už nevěděli co s tolika stříbrem dělat, začali z něj dělat střechy. Časem už měli stříbrnou střechu všichni a tak vznikla přezdívka Město stříbrných střech.
Vešli jsme do města, bylo tam najednou mnoho ruchu. Ne jako v Borovanech, či ve Florii. Tady ječeli ženy, děti i muži. Z domů se ozývali hádky manželů i vřískoty dětí. Z hostinců se ozývali hospodské písně a harmoniky. Jakmile jsme prošli okolo prvního, méně plného hostince, hned jsme otevírali dveře a zdravili. Usedli jsme si do kouta, rovnou naproti dveřím a čekali na hostinského. Ten u nás byl, než by jste řekli zlobr. Ptal se co by jsme si jako přáli. Zeptali jsme se tedy co mají k jídlu. Objednali jsme si rybí polévku, pečenou husu a pořádný korbel oroseného piva. Bylo nám jasné, že budeme čekat dlouho a tak jsme se zatím bavili o další cestě. ,, Do Praghoru to jsou ještě čtyři dny cesty. Když seženeme koně, pěšky je to šest dní‘‘ řekl Slim poté co se koukl do mapky. ,,Šest dní? Ještě šest dní? Ale Slime, naše oslavy, kvůli kterým podnikáme tuto dlouhou a namáhavou výpravu jsou už za pět dní!‘‘ řekl jsem nevěřícně. ,,Já vím Fritole, uděláme co bude třeba, abychom byli v Praghoru včas‘‘ Hostinský už nesl polévku a jakmile donesl chléb, hned jsme se do polívky s chutí pustili. Dojedli jsme a hostinský vyměnil prázdné talíře od polévky za velký tác na kterém ležela voňavá husa. Do té jsme se pustili ještě s větší chutí. Konečně jídlo, teplé jídlo. Už jsem měl dost dokola těch chlebů. Jedl jsem jen co jsem mohl. Šťáva nám tekla po bradě a s křupavou husou jsme jedli křupavý, čerstvý chléb a občas to zapíjeli pivem. Najedli jsme se náramně. Po odnesení talířů hostinským jsme se zeptali, zda-li neví kde by se dalo přespat. Doporučil nám naproti stojící dům, kde nás, za trochy práce, nechají přespat. Zaplatili jsme a vydali se směrem k protějšímu domu. Zabouchali jsme klepadlem a počkali. Ihned jsme uslyšeli rychlé kroky blížící se ke dveřím. Otevřelo se a na prahu stála tmavě odívaná žena. Měla černé střevíce, černé, zmuchlané šaty a k černým, dlouhým vlasům měla přidělané cosi, co mělo působit nejspíš jako závoj. Také černý. Žena, nepříliš vysoká se na nás podívala a zeptala se, co tu chceme. Řekli jsme, že bychom rádi zde přespali, že nám to doporučil hospodský, ten odnaproti a také jsem jí nabídli, že si nocleh odpracujeme. ,,Dobrá, pojďte dál‘‘ pobídla nás paní domu. Vešli jsme a rozhlídli se kolem sebe. Stěny lemovali černé záclony a na stolech byli zapálené svíce. ,,Pojďte za mnou!‘‘ rozkázala žena, nepříliš potěšená naší zvědavostí. Vedla nás po velikých, mramorových schodech až do nevyššího patra. Tam otevřela úzké dveře a za nimi stálo točité schodiště. Vešla jako první a mi ji následovali. Vešli jsme do malého, ale útulného pokojíku. ,,Klidně si odložte. Zde můžete přespat, jestli chcete. Jen vás prosím o jedno, minulý týden zesnul můj manžel a já držím stále smutek.‘‘ řekla třesoucím se hlasem. ,,Nechci po vás žádnou práci, vypadáte jako slušní lidé a tak vás tu nechám přespat a ráno odejdete. Bez jakéhokoli obtěžování mě, nebo jakýchkoliv jiných problémů. Ano?‘‘ dodala. My jsme jen kývli a zkusili jsme se tvářit soucitně co nejvíce, co to šlo. Poté odešla. My jsme se natáhli každý na svou postel a oddechli si. Ještě jsme si chvíli povídali, ale pak jsme sfoukli svíčku a usnuli.
Dům smutné dámy
Hodiny ubíhaly a my se stále snažili vymyslet způsob, jak se dopravit domů včas.
Nakonec jsem vstal: ,,Nemá cenu zde otálet a čekat až nás něco napadne, přemýšlet můžeme i po cestě. Vstávej Slime, čím blíže budeme domovu, tím více možností budeme mít.‘‘ řekl jsem. Slim uznal, že mám pravdu, a tak se zvedl, sebral batoh a vydali jsme se dál. Jakmile jsme vyšli z Budějvíc, začalo pršet. A pršet nepřestalo, naštěstí nám cestu křížilo další město. Bylo to město vlajících hřív - Podkoví. Potom co jsme prošli hlavní branou, spatřili jsme velkou sochu uprostřed náměstí. Stál tam velký, žulový kůň. Byl zachycen jak stojí na zadních. Pod touto sochou stál nápis: ,,JSI-LI PPŘÍTEL KONĚ, BUĎ VÍTÁN!‘‘ Zahlédl jsem, jak se Slim ušklíbl. ,,Moc se neškleb, doufej, že nám nějakého darují‘‘ napomenul jsem ho žertovně.
Vydali jsme se tedy sehnat nějakého oře. Vešli jsme do hostince U špinavého mnicha.
Usedli jsme a objednali si pivo. Když nám jej hostinský přinesl, zeptali jsme se, kde bychom mohli levně sehnat koně. ,,Zkuste se zeptat ve stáji, ne?‘‘ odbyl nás. Zaplatili jsme pivo a odešli. Dali jsme se do hledání stáje, ptali jsme se kolem jdoucích, ale každý nás odbyl, nebo jen pohrdavě koukal. ,,No, nezdá se, že by byli nějak příjemní, přátelé koní‘‘ ušklíbl se Slim znovu, ale tentokrát jsem s ním musel souhlasit. Bloudili jsme takhle po ,,nepřátelském‘‘ městě ještě dlouho, když v tom do nás vrazil malý kluk. Měl delší černé vlasy, trošku špičatý nos a nesahal mi svou výškou ani po krk. Jinak vypadal celkem normálně jako každé jiné dítě. Až na jednu věc, po celém těle měl nespočet modřin. Když jsem spatřil jeho vyděšený pohled, klekl jsem k němu a zeptal se co se stalo. Z dáli se ozval výhružný řev: ,,Ty jeden smrade, až tě chytím, tak tě zabiju!‘‘ volal doruda zbarvený muž, který vyběhl za klukem. Chlapec se schoval za nás, a tak ho muž nemohl vidět, odešel, hledajíc ho jinam. Cítil jsem, jak se malý kluk celý klepe strachy. Slim mě pobídl, abych to nechal být, ale já k němu znovu poklekl a znovu se zeptal co se děje. Když chlapec uviděl v mých očích, že už se nemusí ničeho bát, spustil: ,,Žiji pouze s mou matkou a sestrou, nemáme co jíst, a tak jsem šel něco ukrást k šenkýři. Je bohatý a jídla má dost, ale nechce se podělit. Nemyslel jsem to zle, jen jsem chtěl vzít něco pro mou rodinu.‘‘
,,Takže zloděj, to nám ještě chybělo‘‘ povzdechl Slim, ale já se na něj podíval a on chápavě kývnul. ,,Pojď seženeme tobě, sestře a tvé matce něco k snědku‘‘ slitoval se Slim. Zeptali jsme se ho, kde ho potom najdeme a řekli jsme, aby na nás počkal, že mu doneseme jídlo. On tak učinil a rozeběhl se pryč od nás. My jsme zatím zašli na trh a nakoupili čerstvý chléb a zeleninu, ze studny jsme vzali trochu čisté vody a šli. Podle rad, které nám chlapec dal, jsme se dostali ke starému, polorozpadlému domu. Okenice byli vypadlé z pantu, ve slaměné střeše byly díry a občas bylo slyšet vrznutí, to jak s domem lomcoval vítr. Přišli jsme ke dveřím a vzali za klepadlo. Zůstalo mi v ruce. Dveře se otevřeli a v nich stála prostě odívaná, malá dívka. Menší než její bratr, v ruce držela slaměnou pannu. Pozvala nás dovnitř. V malé místnosti stála mladá žena a za sukni ji držel ten malý chlapec. Pozdravili jsme a řekli, že jim neseme nějaké jídlo. Žena se nejdřív dívala nechápavě, ale potom se podívala k nohám na synka a začala se omlouvat. ,,Prosím vás o odpuštění, je malý a chce udělat pro nás to nejlepší, ale jsem nerada, když otravuje cizí lidi. Zvláště tak cizí. Vy nepocházíte z tohoto kraje, že ne?‘‘ ,,Ne madam, my pocházíme z Praghoru. Cestujeme tam ze samých Borovan. To jídlo si nechte, koupili jsme ho pro vaši rodinu.‘‘ odpověděl jsem. ,,Jak se vám jen odvděčím cizí páni?‘‘ zeptala se. Slim se jen usmál a řekl: ,,Snad kdyby jste nám poradila, kde by jsme našli stáj. Nohy nás sotva nesou, a tak chceme zakoupit nějakého koně.‘‘
Žena se usmála a kývla na synka, ten odběhl ven. Za chvíli přišel a za uzdu držel hnědého koně s bílou lysinou přímo mezi očima. ,,Darujeme vám ho!‘‘ řekla žena. My jsme však museli odmítnout: ,,Ale madam, takovou cenu to jídlo nemělo a navíc, nejste nám nic dlužná‘‘
,,Mládenci, ne jídlo, ale váš dobrý skutek má větší cenu než tento kůň. Jen si ho vezměte, bude vám užitečnější než nám. Tady by zemřel hladem.‘‘ nedala se. My jsme koně potřebovali, a tak jsme jim dali ještě trochu peněz, poděkovali a vyrazili. Děti nám mávali a dávali sbohem.
Vyjeli jsme z Podkoví a namířili si to přímo přes pole. Do Praghoru zbývalo pět dní a nám už jen čtyři dny. Ovšem po získání koně ve mně nabyl opět optimismus. Po dlouhém klusu polem nám cestu křižovala řeka Siena. Zastavili jsme se u ní a já se koukl na Slima. Ten se pousmál a řekl: ,,Pojď Fritole, neboj se, tady je to už mělké‘‘ Já kývl a opět jsem se brouzdal řekou. Slim vedl oře a já šel před ním. Nízký břeh byl až daleko, a tak jsme se brouzdali dlouho. ,,Jaké jméno mu dáme Fritole?‘‘ zeptal se najednou Slim. Já byl rád, že Slim zavedl řeč, protože mě najednou přepadli myšlenky na mou, opět krvácející, nohu. Co když o ni přijdu? Co když lékaři v Praghoru rozhodnou, aby mi byla noha odebrána. Děsilo mne to. ,,Honza!‘‘ vykřikl jsem, poté co Slim navrhoval už asi páté jméno. Ano, shodli jsme se na jméně Honza. A tak jsme šli dál a povídali si o tom, co s ním budeme dělat v Praghoru. Jak se s ním budeme vychloubat dívkám a, že pro něj seženeme klisnu a podobně. Vylezli jsme na břeh a opět na ,,Honzu‘‘ nasedli. Cesta ubíhala, slunce zapadalo a my si stále povídali. O naší minulosti a budoucnosti a tak různě o všem.
Slunce bylo zrovna kousek za kopcem, když jsme dorazili k Velkému černému lesu. Ten les se tak jmenoval z prostého důvodu, i přes den byla v lese tma. Slýchávalo se, že v tomto lese žije sama temnota. Královna tmy a strachu. Slim se pozorně díval do černého lesa. ,,Jiná cesta není Slime! Buď tudy, nebo zpět‘‘ pobídl jsem ho. Zbývali nám necelé čtyři dny do oslav a Prághor cesta domů vedla jediným směrem, Velkým černým lesem. V tom se Honza vzepřel na zadních, podobně jako byla vytesána socha v Podkoní a rozeběhl se na druhou stranu od lesa. Slim za ním ještě křikl, ale nemělo to cenu, Honza zmizel v dáli. Inu vešli jsme do černých stínů pohoupávajících se smrků. Kousek od kraje lesa stála cedule, nakřivo postavená a na ní stál, krví napsaný, nápis: ,,Živým vstup zakázán, neb smrtí propadnou!‘‘
Slim vytáhl z batohu malou, reznoucí dýku. Já ji vytáhl také, ale měl jsem ji v lepším stavu. Přesto byly stejné. Špička byla ze stříbra, rukojeť byla ze dřevě, ale byla pozlacena. Na ostří obou dýk jsme měli každý své iniciály. Já rozkvétající F a Slim zatočené S. Dýky jsme drželi pevně v zápěstí, připraveni se ihned bránit.
Cedule před vstupem do Velkého černého lesa
Šli jsme pomalu a potichu. Za každým zvukem který se z lesa ozval jsme se ohlédli. Cítil jsem strach jaký ještě nikdy a každým dalším krokem narůstal. A narůstala také tma, objevila se mlha a vzduch houstl a chladl. Kouřilo se nám od pusy. Šli jsme dál a čím dál víc jsme zrychlovali. Začali se ozývat strašidelné zvuky. Dali jsme se do běhu, hluk sílil, my popadali sotva dech. Běželi jsme a já zase cítil nával krve do mé poraněné nohy, klopýtl jsem. Slim se zastavil, aby mi pomohl na nohy. Jakmile jsem si stoupl, hluk ustal. Bylo ticho. V dáli byl slabě slyšet křik havranů jinak bylo ticho. ,,Klid, zde se utáboříme‘‘ rozhodl jsem. Rozdělali jsme oheň a chtěli jsme si na něm opéct libové, ale neměli jsme hlad, a tak jsme šli spát. Oba jsme byli dlouho vzhůru. Po dlouhé době ustal křik havranů a po celém lese se rozhostilo ještě větší ticho, než doposud. Poté jsme usnuli.
Probudili jsme se až k pravému poledni. Byla stále tma, a tak nebylo divu, že nás neprobudilo žádné světlo. Bylo ticho jako večer. Vlastně se okolí vůbec nezměnilo. Sebrali jsme věci, uklidili ohniště a vydali se dál. Došli jsme ke stromu, který vypadal téměř stejně jako kříž. Stál uprostřed lesa. Až několik metrů od něj byly další stromy. Kolem něj nebyly žádné. Nebyl vysoký, vlastně byl vysoký skoro jako Slim. Z dlouhého kmene vedli tři tlusté větve. Ta uprostřed rostla vzhůru, ty další dvě byli každá do jedné strany od sebe. Tvořil tak dokonalý tvar kříže. Neměl listy, jen pár polámaných větviček, jinak celý holý. Byl to obzvláště podivný strom. Ale neřešili jsme ho dlouho a pokračovali dál. Jenže po pár metrech jsme začali být unavení. Nohy se nám podlamovali, oční víčka zavírali a my jsme klesli k zemi. Vší silou jsme se plahočili dál, co to jen šlo. Najednou se nám v uších rozezněl neskutečně pisklavý zvuk. Trhal nám ušní bubínky. Vší silou jsme si chtěli zakrýt uši, ale nešlo to, něco nám táhlo ruce k zemi.
V okamžiku, kdy jsem myslel, že se mi hlava rozskočí, zvuk ztichl, objevilo se jasné světlo a opět uhaslo. A my stáli u podivného stromu připomínající kříž. Už zase? Co se stalo? Všiml jsem si, že nikde nevidím Slima. Volal jsem ho, ale nikde nebyl, ani se nikde neozýval. Šel jsem tedy znovu cestou jakou jsme šli předtím. Ale opět se ozval ohlušující zvuk. Tentokrát byl ještě hlasitější. Zdálo se mi, jako by se rozeznělo milion nenaladěných houslí. Opět se zablesklo bílé světlo a já ležel na zemi. Tentokrát už vedle Slima. Zdálo se, že byl v bezvědomí. Zvedl jsem se a ukrutně mne zapíchalo v poraněné noze. Přiskočil jsem ke Slimovi a snažil se ho probrat. Něco potichu šeptal a já tomu nerozuměl, ale pak se rozeřval na celý les: ,,Ticho! Ať už je zatraceně ticho!‘‘ Pomalu otevřel oči a když mě spatřil, usmál se. ,,Byl to jen sen, že Fritole?‘‘ zeptal se mě. Mlčel jsem, protože jsem neznal odpověď. Je možné aby se mi podle všeho zdálo to samé jako Slimovi? Říkal jsem si pro sebe.
V tom se odněkud ozval hlas. Poznal jsem, že to byl ženský hlas. Pravil: ,,Jste odvážní, vstoupit do mého temného království. Vaše opovážlivost bude potrestána smrtí. Já, královna tmy a strachu, vám nedovolím dostat se odtud ven.‘‘ Hlas utichl. ,,To je ona Fritole, říkal jsem, že je to špatný nápad. Honza měl dobrý nápad se držet odtud dál. Jsme ztraceni.‘‘ povzdechl Slim. ,,Ať paní temného lesa před nás sama předstoupí, ať je vykonána spravedlnost a nadále ať neruší klid pocestných!‘‘ zvolal jsem do tmy. ,,Jak ssi přeješš pachole!‘‘ ozvalo zpět. Strnuli jsme strachy, vytasili jsme dýky a čekali co se bude dít. Ze tmy se začali ozývat pomalé kroky, ale nebyli vidět žádné postavy. Ozývaly se ze všech stran, byly všude okolo nás. Najednou se vynořilo sedm postav, zahalených do černých kápí. My jsme strachy nevěděli co dělat. V rukou jsme drželi dýky a přemýšleli jak se odtud co nejrychleji dostat. Sedm černých postav si sundalo kápě z hlav a my jsme tak mohli spatřit, co po nimi skrývali. Ohyzdné býčí lebky s lidským tělem se k nám pomalu blížili. Napjetí narůstalo. ,,Proč nepředstoupila královna osobně?‘‘ zeptal jsem se. ,,Našše matka je po ssmrti a nyní my, sssynové temnoty, hlídáme tento less a vy jsste propadli sssmrti‘‘ ozvalo se střídavě všech sedm syčících hlasů.
Zpozoroval jsem Slima jak pomalu vyndává z kapsy zbytek trolího masa. Chtěl jsem upoutat jejich pozornost, a tak jsem vzal dýku vrazil ji jednomu z přízraků přímo do lebky. Čepel jí pouze proplula, jako oblakem páry. Přízrak zvedl ruku a natáhl ji směrem ke mně. Cítil jsem, jak jeho neviditelná ruka mne škrtí. Nemohl jsem dýchat. Krev se mi teď valila do dvou stran mého těla. Nahoru a dolu, do poraněné nohy a teď i do hlavy. Už jsem mysle, že mne život opustí, když v tom Slim zaječel: ,,Pusť ho!‘‘ a hodil flákotu zlobřího masa někam za přízraky. Ruka povolila, přízraci se vrhli za masem a já klesl bezvládně na zem. Slim mi pomáhal se zvedat, šlo to těžce, ale já se zvedl a začali jsme utíkat co to nejvíce šlo. Netrvalo to samozřejmě dlouho a přízraci si toho všimli, vydali se za námi. My přeskakovali pařezy, uhýbali před suchými stromy a vůbec jsme nevěděli kam běžíme. Neviděli jsme na krok, pouze jsme cítili dech našich nepřátel téměř za zády. Jeden po mě chňapl, utrhl mi batoh, ale já utíkal dál. Slima chytl jeden za nohu, spadl a hlavou se uhodil o kmen spadlého stromu. Já chtěl běžet dál, ale nemohl jsem tam Slima nechat. Vrátil jsem se pro něj a ze všech sil jsem ho postavil na nohy. Jeden z přízraků mě chytl za vlasy, ale já trhl hlavou a v jeho ruce jsem zanechal chomáč mých vlasů. Sápali se po nás, jen co mohli a my jim unikali co to jen šlo. Už i Slimovi urvali batoh a já na malou chvíli věnoval svůj čas, v tuto chvíli nejvíce drahocenný, na přemýšlení, co budeme dělat, jestli se odtud dostaneme živí. Nemáme další jídlo. Ale myšlenky mě ihned přešli, jakmile jsem narazil do Slima. Ten se zrovna zastavil nad velkou propastí. Já jsem do něj strčil a tak jsme se oba valili dolů. Kameny nám trhali oblečení a kůži. Už jsem nevěděl co a kde mě bolí víc, ale bolest bylo to poslední čemu bych v tuto chvíli věnoval čas. Snažil jsem se rukama něčeho zachytit, ale udělal jsem další hloupost. Chytil jsem se velikého kamenu, který se v zápětí urval a valil se hned za námi, spolu s ostatními menšími kameny. Nevím jak dlouho jsme se valili ze srázu dolů. Když jsme dopadli úplně dolů, zůstal jsem ležet na místě. Slyšel jsem jak Slim řve bolestí, napíchl se na kus větve. Ta mu teď protínala paži. Já jsem se vzpamatovával, když v tom se dovalilo poslední kamení a s ním i velký balvan, který mi přelomil, již poraněnou nohu na dva kusy. Zbytek kamenů spadlo s takovým důrazem, že nám některé rozbili hlavu. Všechno utichlo.
Já a Slim jsme bezvládně leželi v prachu a lapali po dechu. Spatřil jsem, že vedle nás v suti leží dva z přízraků. Jednomu byla vidět pouze noha v hromadě suti a druhému byla vidět pouze roztříštěná býčí hlava. Myslel jsem, že je to naše poslední hodinka, ale ještě to nebylo úplně všechno za námi. Ucítil jsem opět chlad a spatřil, že se k nám blíží zbylých pět temných pánů. Každý z nich držel v ruce černý luk a na něm byl natažený šíp, připraven kdykoli zasáhnout moji, nebo Slimovu hlavu. Už byli na krok od nás, když v tom jsem uslyšel divoký dupot. Hnědavá hříva se mihla tmou a už byla u přízraků. Byl to Honza. Vzepřel se na zadních, ale větší silou než předtím a vyrazil předními končetinami proti démonům. Udeřil jednoho, poté dva najednou a potom ještě všech pět naráz. Obrátili se a rozeběhli se do tmy. Bylo po všem. ,,Slime! Slime! Slyšíš mě?‘‘ volal jsem ,,Prosím probuď se! No tak!‘‘ zkoušel jsem to znovu. To ne! To není možné! Opakoval jsem si v duchu. Chtěl jsem vstát, ale jednou nohou jsem nemohl hýbat. Doplazil jsem se tedy ke Slimovi a vzal ho za ruku. Byla studená. Nemohl jsem uvěřit tomu, že by můj odvážný a silný přítel Slim zemřel. Popadla mě úzkost a smutek. Oči se mi zalili slzami. Klečel jsem uprostřed temného lesa u mrtvého těla svého nejlepšího přítele, se zlomenou nohou, krvácejícími ranami po celém těle, bolestí nejen těla, ale i duše. Kanul jsem slzy nad svým přítelem, s koněm, který nám byl darován za jediný dobrý skutek. S koněm, který nám právě zachránil život. ,,Slime!‘‘ povzdechl jsem.
Pořád na tom samém místě, pořád v té samé poloze. Uvědomoval jsem si, že je to celé moje chyba. Neměl jsem Slima nutit jít se mnou do Velkého černého lesa. Nebýt mě, nespadli bychom do propasti. ,,Promiň Slime, promiň‘‘ řekl jsem na kamarádovým tělem.
,,Nemáš se za co omlouvat, byla to celkem sranda, ne?‘‘ ozvalo se pode mnou. ,,Ale mám Honzo, mám‘‘ opravil jsem ho, ale v tu ránu mi došlo, že Honza neumí mluvit, když je to kůň. Pohlédl jsem na Slima, usmíval se. ,,Ty žiješ! Ty nejsi mrtví, můj nejlepší příteli, kamaráde, ty žiješ!!!!‘‘ přesvědčoval jsem se. Nemohl jsem tomu uvěřit, oplakával jsem ho a on má teď ze mě srandu, že jsem mluvil s koněm. ,,Jak ti je?‘‘ zeptal jsem se s úžasem. ,,No, bylo mi už lépe‘‘ odpověděl. Pomalu se začal vyhrabávat ze sutí, postavil se, oprášil se. ,,Tak vstávej, já vstal z mrtvých, tak se teď můžeme vydat dál na cestu.‘‘ zarazil se a pohlédl na mne. ,,Co ti je?‘‘ optal se. Řekl jsem mu, že mám nejspíš zlomenou nohu, že s ní nemohu ani hnout. ,,Tady naše cesta končí Slime, nemáme jídlo, nemáme vodu, nemáme nic, jen já mám zlomenou nohu a to nám na štěstí nepřidává‘‘ řekl jsem. Slim se zamračil, chytl mě pod ramenem a pomáhal mi vstát. Držel jsem se na jedné noze, opřený o Slima. ,,To nedopustím Fritole. Nenamáhali jsem se takovou dálku, abychom zemřeli v lese, jako zbabělci. Vydali jsme se na tu cestu, abychom měli co vyprávět děvčatům a v budoucnu našim dětem a ty zase svým a ty svým a tak dále. Pojď Fritole vlez mi na záda, ponesu tě.‘‘ řekl Slim s žertovným tónem v hlase. ,,Ale když vždyť jsi také poraněn, sám bys potřeboval nést. Máš pravdu Slime, když jsme došli až tak daleko, nevzdáme to. A ostatně, máme tady našeho statečného Honzu.‘‘ prohlásil jsem hrdě.
Oby jsme si na něj vylezli. A poručili mu, aby nás dostal z toho ošklivého, temného lesa. První sluneční paprsek mne uhodil do oka a já si myslel, že už bude všechno dobré, ale mýlil jsem se. Honza klusal směrem ke světlu když v tom, na nás odněkud ze zadu vyskočilo zbylých pět přízraků a srazilo nás i s ořem Honzou k zemi. Dva se nás snažili uškrtit. Tentokrát už ne nějakým kouzlem, ale holou rukou. ,,Mtěli jsste býtt mrtvýý!‘‘ řekl jeden svým nepříjemným syčivým hlasem. Zmítal jsem se, ale nešlo to. V tom najednou jsem ucítil něco tvrdého jak mě tlačí botě. Vzpomněl jsem si, že jsem si do boty strčil svou dýku, abych ji neztratil. Věděl jsem, že démona tím nezabiji, ale přece jsem to zkusil. Nyní však jinak. Vzal jsem dýku a vrazil jsem ji přízraku rovno do srdce. Ten šíleně zařval a svalil se mi k nohám. Přiskočil jsem k bojujícímu Slimovi a přízraku a vrazil jsem démonovi nůž opět přímo do hrudníku. Také padl. Zbývali už jen tři. Nečekali jsme dlouho a dali se na útěk. Běželi za námi a už nás zase málem měli. ,,Víš proč jsou schováni v temném lese? Nesnášejí světlo. Za mnou!‘‘ křikl jsem pajdajíc na Slima a uhnul jsem doprava. Běžel jsem přímo za světlem. Vyběhli jsme z černého lesa a zastavili se. Tři démoni běželi stále k nám. Už jsem začal pochybovat o mém nápadu, když v tom se zablýsklo a všichni tři se naráz proměnili v kamenné sochy. Nevěřili jsme svým očím. Teprve teď je opravdu po všem. Začali jsme se radovat, i když stále se zlomenou nohou a odřeným tělem. Svalili jsme se do trávy. Do vlhké, ranní trávy. Ale než jsem se stačil položit, zase jsem vstal. Slim se nechápavě díval a ptal se co se děje. ,,Honza!‘‘ hlesl jsem a ukázal směrem k temnému lesu. Slim se posadil, aby se lépe podíval. Zkrvavený a kulhající kůň se belhal ven. Vší silou jsme se rozeběhli k němu. Neběželi jsme však rychle, a tak, když jsme k Honzovi doběhli, ležel na zemi a ztěžka oddychoval. Klesl jsem k němu a pohladil ho po bílé lysině.
,,Má nejspíš zlomené dvě nohy, krvácí!‘‘ řekl po prohlídnutí Slim.
Netrvalo to moc dlouho, náš věrný a statečný přítel podlehl svým zraněním. Naposledy ještě párkrát zamrkal svýma černýma očima a poté je nechal nadobro zavřené. Zachránil nám život. Byl to hrdina. Vlastníma, krvácejícíma rukama jsme vyhrabali jámu, tak velkou, aby se tam tělo oře vešlo a pohřbili jsme ho. Do jámy jsme vložili každý svou dýku. Začali jsme mrtvé tělo koně zahrabávat. Půda byla měkká a tak to šlo lehce. Poté jsme si opět lehli na trávu. Vnímal jsem každý pramínek krve, který ze mne vytékal. Nejvíce mi krvácela, již předtím poraněná, pata. Slim vyndal z kapsy od kalhot zmuchlanou a roztrhanou mapku a podíval se, jak daleko to je ještě do Praghoru. Počítali jsme, že by jsme dnes měli dorazit na rodinné slavnosti. V černém lese jsme strávili příliš času. Dnes večer se má uskutečnit slavnost mé matky. Měla narozeniny. Přemýšlel jsem, co bych jí ještě mohl sehnat za dárek. Slíbil jsem si, že ji natrhám květiny, ty které má nejraději – karafiáty.
Už jsme zase nepromluvili ani slovo. Oba jsme byli pomlácení, odření a po celém těle jsme měli šrámy. Slimovi tekla krev z nosu a odněkud z hlavy mu stékal další rudý pramínek krve. Pod pravým okem se mu fialověl monokl a sotva mohl pohnout rukou a ke všemu tomuhle mě podpíral. Já kulhal na jedné noze, sotva jsem se belhal. Nejvíce krve mi teklo z poraněné a teď navíc i zlomené nohy. Modřiny mi barvili kůži téměř všude. Špatně se mi dýchalo, nejspíš jsem měl zlomené i žebro. Za několik hodin se měla zapalovat první svíčka na matčině dortu. Naše rodiny nevěděli, že se chystáme je překvapit a dorazit na oslavy, a tak si mysleli, že stále přebýváme v Borovanském království. V tuto chvíli bych dal mnoho abych tam mohl být a nic aby se z této výpravy neudálo. A přál jsem si to ještě víc, když začalo pršet. Nyní jsme šli po rozbahněném poli. V dálce jsme spatřili menší rybník. Došli jsme k němu abychom se napili. Když jsme přišli ke kraji rybníka, ihned před námi odskočilo několik žab. Na hladině plavalo několik leknínů, ale jinak voda působila čistě. Když jsem skláněl hlavu k vodě, všiml jsem si Slimova zamyšleného pohledu. Zeptal jsem se co se děje. Neodpovídal. Až po nějaké době zvedl ruku a ukázal na druhý břeh rybníku. Podíval jsem se tím směrem a viděl jsem jen čtyři topoli v ředě vedle sebe. Jemný vánek ohýbal jejich špičku. Stále mlčel, nechápal jsem co tím Slim myslí. ,,Ty topoli tam vysadil můj praděd v den své svatby.‘‘ zašeptal Slim. Stále mi to nedocházelo. ,,Jsme v Praghoru!‘‘ zajásal ovšem s bolestí v hlase, chytl se za ruku. Nejspíš ho silně bolela. Já se rozhlédl a opravdu. Poznal jsem ten rybník. Ale Slim se zakymácel a složil se na zem. Vyskočil jsem na jednu nohu, abych mu pomohl, ale zatmělo se mi před očima a ztratil jsem vědomí.
Objevil jsem se v nějaké, neznámé, zrcadlové síni. Když jsem se podíval nad sebe, spatřil jsem zářící hvězdy. Pohlédl jsem okolo sebe, všude stáli křišťálová zrcadla ve zlatých rámech. V jednom z nich jsem byl já, pomlácený, strhaný, byl to prostý odraz. Ale v ostatních, v každém zvlášť, se odehrávala jiná situace, která se udála za posledních pár dní. Od přeskakování divokých potoků, po potkání Anettiel, až po letu na Wolftákovi, po divokém boji ve Velkém černém lese, po pohled na mrtvého koně Honzu. Všechny tyto situace, by byli v pořádku, až na to, že na nich nebyl Slim. Na každém zrcadlu jsem padl mrtví k zemi. A to byl ten okamžik, kdy jsem si uvědomil velice důležitou věc. Ano! Nebýt Slima, nikdy bych se sám do Praghoru nedostal. Najednou se objevilo oslepující světlo a všechny zrcadla zmizela. Nastala tma, jen přede mnou zářilo cosi, co mělo obrysy lidské postavy. Světlo ustalo a přede mnou stála starší žena v bílé kápy.
,,Právě jsi přišel na důvod, proč ti osud přinesl tuto výpravu.‘‘ řekla jemným hlasem. ,,Ty jsi nikdy nevěřil svým přátelům. Tato výprava ti ukázala věrného přítele, kterému můžeš vždy důvěřovat‘‘ dopověděla. Poté se začal ozývat stejný hlas, ale bílá paní neotevírala pusu: ,,Největší bohatství na světě je, mít přátele. Zlato se třpytí, ale lehce ho ztratíš. Diamanty lze lehce ukrást, ale přátelství ti nikdo nevezme, Fritole, synu Pavelův. Běž a užívej života‘‘ domluvila a já se ocitl v zápětí na lékařském lůžku.
Měl jsem zavázanou nohu a bolestí jsem se nemohl hnout. Rozhlédl jsem se okolo sebe, ale byl jsem v místnosti sám. Vedle mě byli čistě ustlané lůžka, z oken dopadalo na podlahu slabé paprsky. ,,Slime?‘‘ zavolal jsem do prázdna. Otevřeli se těžké, kovové dveře a v nich stála lékařka. Měla na sobě bílý hábit. ,,Nebojte, vše bude v pořádku‘‘ řekla a mě zalil hořký pocit, stejný jako tenkrát v Černém lese. ,,Copak Slim…‘‘ nedopověděl jsem. Dveře se znovu otevřeli a v nyní stála postav, kterou jsem nyní toužil vidět ze všeho nejvíce. Byl to Slim! Stál tam obvázaný obinadlem. Měl obvázanou ruku a čelo. Na obličeji měl sice pár šrámů, ale usmíval se. ,,Tak kde to vázne? No Fritole!‘‘ zvolal radostně. Sedl jsi ke mně na postel a vyprávěl mi, jak se mu poté, co omdlel, zdálo, že se ocitl v síni zrcadel. Já kýval a říkal jsem, že se mi zdálo to samé, ale že to bylo jako skutečnost. Slim pokračoval: ,,A pak se tam objevila – bílá paní‘‘ doplnil jsem ho. ,,No jistě, Anettiel to byla přeci!‘‘ vzpomněl jsem si. Ano, byla to paní z močálů. Já sena okamžik odmlčel a Slim se na mne tázavě podíval. ,,Nezvládli jsme to Slime. To kvůli čemu jsme podnikli celou tu dlouho cestu, kvůli oslavám, nestihli jsme je‘‘ posmutněl jsem. Ale Slim se rozzářil a pravil: ,,No tak Fritole, všechno dopadlo dobře‘‘ Poté co viděl, že nic nechápu spustil: ,,Má teta, která měla mít oslavu výročí svého manželství, odcestovala někam do jiné země a poslala nám posla, že na oslavu nepřijede, že se zdrží‘‘ radostně vyprávěl Slim. Já stále smutněl: ,,Ale co moje máma?‘‘ zeptal jsem se. Určitě byla smutná, že jsem nepřijel. I když to neměla tušit, je chytrá a určitě jí to napadlo, že přijedu. Slim se opět rozzářil. ,,Ale no tak! Tvoje máma má přeci narozeniny až dnes!‘‘ Nechápavě jsem se na Slima podíval, ale pak mi to došlo. No ano! Včera měla vždy narozeniny moje pramatka. A já si vždy jich dvou narozeniny pletl. Slim má pravdu! ,,Čekají na tebe doma. Domluvil jsem se s nimi, že se za tebou stavím a pomůžu ti se dostat domů‘‘ dodal.
Já jsme samou radostí vstal a kulhavě jsem se hrnul ke dveřím. Slim se ptal co blázním. ,,Musím jí natrhat karafiáty. No tak pojď kamaráde, vzhůru za dobrodružstvím!‘‘ zvolal jsem ode dveří.
O čtrnáct dní později:
Držel jsem v ruce batoh a neuspořádaně jsem do něj házel všemožné věci. Spěchal jsem, protože na mne Slim už venku čekal. Sbalil jsem poslední věc a vyběhl ven. Píchlo mě v patě, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost a pozdravil čekajícího Slima. Stál venku a pokuřoval Stariánský tabák. Pozdravil mě a mohli jsme vyrazit. Šli jsme do hostince U náměsíčníka. Řekli si o pivo a sedli si na naše obvyklé místo. ,,Tak co už máš sbaleno?‘‘zeptal jsem se. Zavrtěl hlavou: ,,No jo náš Slim, vše nechává na poslední chvíli‘‘ usmál jsem se. Když nám přinesli pivo, ťukli jsme si a napili se. ,,Takže zase zpátky. Jen tentokrát doufám, že lesy budou tak suché, že ho zapálí i sluneční paprsky‘‘ zažertoval Slim.
Ano, po čtrnácti dnech jsme se připravovali na cestu zpět do Borovanského království. Tentokrát ne za prací, ale Slimova teta si usmyslela, že výročí jejího manželství bude oslavovat někde mimo domov. Vybrala si Borovany, pozvala i mě, a tak nás čekala další dlouhá cesta.
Dopili jsme, zaplatili a vyšli ven. Rozloučili jsme se a každý jsme se rozešli svou cestou, ale oba jsme věděli, že zítra ráno se naše cesty opět spojí.