Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se11. září - New York
Autor
jahudka
Ve středu 12. září jsem dostala mail z New Yorku od své kamarádky Sabriny. Rychle jsem se ho snažila přeložit do češtiny, protože si myslím, že si ho nemůžu nechat jen pro sebe. Víc už nemám, co říci, prosím, čtětě! Jen na vysvětlenou: Sabrina je mladá vzdělaná Američanka, která v současné době žije a pracuje v Paříži. Má mnoho procaovních i osobních kontaktů po celé světě, včetně České republiky.
Drazí přátelé a kolegové,
(psáno v úterý, 11. září)
bude to dlouhý mail, píšu ho, abych se pokusila vyjádřit události dnešního dne. Pro ty z vás, kteří nemají čas číst tak dlouhou zprávu, krátce: byla jsem v Brooklynu, velmi blízko Světového obchodního centra. Viděla jsem náraz druhého letadla do mrakodrapu Světového obchodního centra, viděla jsem zřícení první budovy. Přesto, že jsem se trochu dusila kouřem, jsem v pořádku, ale těchto pár dnů nebudu pracovat, dokud všechno nebude přehlednější a dokud nenajdu způsob, jak se vyrovnat se situací.
Osud tomu chtěl, že jsem se v neděli vydala do New Yorku na malé rodinné setkání. Ubytovala jsem se u mého přítele Druceho, který bydlí v Brooklynu a má nádherný výhled na Manhattan. Měla jsem v úmyslu zůstat a pracovat u přítele celé úterý. Ve středu ráno jsem chtěla odjet vlakem do Washingtonu, zúčastnit se tam několika schůzek a ve středu večer se vrátit do Paříže. Je zbytečné teď zdůrazňovat, že nic z toho se neuskutečnilo.
Dnes ráno, když jsem pracovala, přišel Druce do mého pokoje a řekl:
“To je dnes nádherný den!”
Vstala jsem od stolu a šla jsem k oknu. Vtom jsem si všimla černého kouře. Zadívala jsem se kouř pozorně a zjistila jsem, že přichází ze Světového obchodního centra. Zavolala jsem na Druceho:
“Ve Světovém obchodním centru hoří!”
Odběhl pro foťák. O několik vteřin později jsem uviděla velké černé letadlo, jak letí přímo ve směru na jižní věž. Letadlo změnilo směr a narazilo do věže. Objevila se obrovská ohnivá koule! Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Nemohla jsem to pochopit.
Měla jsem pracovně volat do Španělska, ale hovor jsem zrušila. Jak bych mohla mluvit o práci, když jsem byla právě svědkem hrůzného střetu letadla s budovou, která se stala peklem pro ty, kteří zůstali uvnitř? Ovšem, Druce nebyl tak rozrušen a vyveden z míry neštěstím a rychle odjel do své kanceláře na Manhattanu.
Sešla jsem dolů na ulici, dva bloky od domu na nábřeží, kde se za normálních okolností lidé kochají působivým výhledem na New York a Světové obchodní centrum. Mnoho lidí tady bez dechu zíralo na ty hororové scény. Odněkud jsem slyšela volat:
“Zasáhli Pentagon!” a pomyslela jsem si, že se nějaký šílenec pokouší vyvolat paniku a rozhořčení šířením poplašných zpráv.
Podívala jsem se směrem k Manhattanu. Mraky černého kouře stoupaly k blankytně modré čisté obloze. Když říkám “mraky kouře”, myslím tím doslova obrovský kouř velikostí mraků, které byly větší a větší. Stále jsem doufala, že uvidím eskadru záchranných vrtulníků, ale zahlédla jsem pouze jeden nebo dva, které kroužily kolem budov. Možná se pokoušely zjistit, jak nejlépe dostat lidi odtud. Horko a kouř značně ztěžovaly záchranné práce, záchrana se zdála být téměř nemožná. Bylo to strašné, nevýslovné.
Od kohosi jsem si půjčila dalekohled, abych se podívala blíže na hořící budovy. Viděla jsem světlé věci poletující v kouři – papíry. Kusy skla padaly přímo dolů. A pak jsem najednou viděla, jak se obrovská budova sesouvá dolů! Ne! To nemůže být pravda! Dav lidí, včetně mne, zůstal jako přimražený. Byla to strašlivá chvíle, nahánějící hrůzu. Nedá se ani slovy popsat. Věž byla pryč. A pak, během několika vteřin se objevil obrovský oblak bílého kouře a jako hustá clona zahalil celý dolní Manhattan. Město jsme už nespatřili.
Nikdy v životě jsem něco takového nezažila. Tváře lidí kolem mě se zkřivily do grimasy vyjadřující totální šok. Nesmírná katastrofa, obrovské množství lidí, kteří v několika vteřinách zahynuli strašnou smrtí, to všechno jsme sledovali úplně bezmocní. Neskutečnost toho všeho nás děsila. Všechny ty emoce jsem cítila fyzicky, srdce mi strašně bouchalo. Myslela jsem, že mi praskne.
Bílý kouř se začal přibližovat k nám. Slyšela jsem hukot letadla na obloze a pomyslela jsem si:
“Co bude dál? Budou padat bomby?” Rozhodla jsem se vydat se směrem ke stanici metra na Clark Street.
Na stanici byl zmatek. Všechny vlaky se zastavily. Lidé z celého New Yorku utíkali z domovů. Nakonec jsem se ve stanici metra cítila bezpečně. Koupila jsem si pečivo, sýr a nějaké pití. Pak jsem si stoupla do fronty u telefonního automatu, abych zavolala sestře.
Dovedete si určitě přestavit, jak dlouhá fronta to byla. Když jsem se konečně dostala k telefonu, bylo asi půl jedenácté, ale v Kalifornii, kde žije moje sestra, bylo teprve půl osmé. Rozrušeným hlasem jsem jí řekla:
“Viděla jsem to! Viděla jsem náraz druhého letadla do Světového obchodního centra, viděla jsem zřícení budovy. Vzduch se nedal dýchat a musela jsem jít do úkrytu. Pak jsem stála strašně dlouhou frontu, abych ti mohla zavolat. Co je ale nejdůležitější, jsem v pořádku.”
Sestra byla v šoku. Nikdy neslyšela něco takového a nejdřív si myslela, že je to nějaký druh žertu. Bylo to absurdní.
Majitel obchodu u vchodu do metra měl zapnutou televizi a tak poměrně velký dav lidí sledoval zprávy na CNN. Srdce mi usedalo, když jsem zjistila, že “poplašné zprávy” o Pentagonu jsou pravdivé. Co to znamená? Kdo to udělal? Proč? Co ještě přijde? Televizní kanál ukazoval v přímém přenosu šířící se oheň, který zachvátil severní věž. A najednou se zhroutila taky! Pocítila jsem strašnou depresi.
Vrátila jsem se zpátky do Druceho bytu. Vzduch v bytě se zhoršil, protože vítr foukal kouř směrem k domu, kde se byt nachází. Přezula jsem a vzala si tenisky (jsou pohodlnější pro chůzi), popadla jsem svou kšiltovku (aby chránila hlavu a oči), dala jsem si do batohu trochu jídla a pár telefonních čísel. Přidala jsem nějaké obvazy (mohou být užitečné). Nechala jsem Drucemu vzkaz a vyšla na ulici. Ještě před tím jsem se pokoušela zavolat svým přátelům tady i v Evropě, ale nikomu a nikam jsem se nedovolala.
Venku jsem viděla dva muže, kteří utíkali směrem od místa katastrofy. Jedním z nich byl prodavač sendvičů a druhý zahradník. Majitel obchůdku je vzal k sobě. Chlapec od sendvičů normálně pracoval v jednom z mrakodrapů, ale stačil utéct do nižších pater a tak si vlastně zachránil život. Řekl, že když utíkal, všude po cestě viděl části lidských těl. Části těl.
Chtěla jsem se dostat pryč z toho kouře. Naštěstí začal vanout vítr na druhou stranu, ale zase směřoval k domu, kde bydlel Druce. A tak jsem spěchala k Brooklynskému mostu, kde byl vzduch čistší.
Most byl zavřený pro veškerou dopravu, kromě záchranek a chodců. Davy lidí, tisíce lidí se valily z dolní části Manhattanu do relativního bezpečí Brooklynu. Jejich oblečení bylo čisté, pocházeli ze všech sociálních vrstev. Od burzovních makléřů až po pomocný kuchyňský personál a všechno mezi tím. Všichni spěchali do Brooklynu. Někteří lidé vypadali čistě a upraveně. Jiní byli pokryti bílým prachem od hlavy až po paty. Většina z nich měla zaprášené boty. Někteří byli bosí. Po mostě jezdily jen záchranky a hlasitě troubily. Hrůzostrašné kvílení sirén ovládlo celé město.
Nějaká australská žena kousek ode mě začala křičet:
“Můj syn pracuje v 94. patře!”
Nevěděla jsem, co jí mám říct. Nemohl se zachránit. Každý ve městě byl nějak spojen s někým, kdo pracoval na dolním Manhattanu. Přátele nebo sousedy, kteří tam pracovali. Je to strašné.
A tak jsem šla dál, cítila jsem se zcela bezmocná – chtěla jsem něco dělat! Šla jsem k hasičům, ale tam jsem jim nemohla s ničím pomoci. Litovala jsem, že jsem nedokončila svůj kurs první pomoci u Červeného kříže. Pak jsem zaslechla výzvu rozhlasu pro dobrovolné dárce krve. A to byla moje šance. Nejdřív jsem se zastavila v jednom bufetu, abych něco snědla a při odběru krve se mi neudělalo špatně (bylo už po jedné hodině odpoledne a já jsem ještě od rána nic nejedla). Šla jsem do nejbližší nemocnice a tam mi řekli, že musím jet do střediska dárců. Jezdí tam speciální autobusy, které doprovází řidiči se svými auty a uvolňují jim cestu.
Středisko dárců bylo ve velkém hotelu Mariott blízko Brooklynského mostu. Hotel byl přizpůsoben tomuto účelu. Bylo otevřeno množství pokojů pro první pomoc postiženým. Jiné pokoje byly narychlo vybaveny přístroji pro odběr krve. V některých pokojích bylo připraveno jídlo, ručníky a televizní přijímače pro nepřetržité sledování zpráv.
Kdyby někdo řekl, že nechce sledovat zprávy, byl špatný. Lidé prahli po nových zprávách. Potřebovali jsme informace a televizní kanály nás jimi krmili nepřetržitým proudem. Jistě, že tón hlasu moderátorů odpovídal tragice událostí. Všichni to vnímali velmi citlivě. A přece jeden světlý okamžik: všechny reklamy byly zrušeny. Nepamatuju se, že by se někdy stalo něco podobného!
Přišla jsem na řadu. Ukázalo se však, že krev nemohu dát, protože jsem byla nedávno očkována proti vzteklině (to je jiná historie). Zkoušela jsem najít jiný způsob, jak být užitečná, ale personál odebírající krev mě nepotřeboval. Tak jsem se vydala nazpět k domovu.
Myslela jsem na Světové obchodní centrum. Před dvěma dny, po večeři se svými přáteli, jsme si v centrum udělali malý večírek. Byla jsem hrdá na tu krásnou stavbu a na prostor okolo ní. Jako teenager jsem sem ráda jezdila na kole. Hlavně večer, kdy byly budovy osvětlené. Obdivovala jsem to tu. Byla to součást mého života.
Po cestě domů jsem narazila na středisko Červeného kříže. Zapsala jsem se tu jako dobrovolník. Zastavila jsem se, abych si poslechla poslední zprávy: většina manhattanských mostů a tunelů byla uzavřena, celý hasičský sbor, policie, včetně těch, kteří byli právě na dovolené a v důchodu, byli na nohou. V pohotovosti byla i Národní garda. Vypadalo to všechno jako v podřadném filmu s velmi špatně napsaným scénářem, kterém si autor vymyslel takové absurdity jako: bombardování obchodního centra a Pentagonu, uzavření dolní části New Yorku, povolání Národní gardy. Ale všechno to byla skutečnost. Věděla jsem, že by to nemohl být sen, protože jsem necítila tu zvláštní úzkost z divokého snu.
Šla jsem dál a mluvila s lidmi. Mluvila jsem s mužem, který byl metru pod Světovým obchodním centrem a byl evakuován na ulici. Když se dostal ven, uviděl oheň. Na vlastní oči viděl, jak se jižní věž zhroutila. Zvedla se obrovská hustá clona popela a začala se valit směrem k němu. Všichni začali utíkat o život. Často používáme výraz “utíkat o život”, ale nikdy to nemyslíme doslova. Ale tentokrát to tak bylo, kdo utíkal pomalu, už nežije. Muž v jednom okamžiku už nevěděl kudy kam a vtom na něj někdo zakřičel: “Pojď dovnitř, tady jsou dveře!” Muž poslechl a utíkal za hlasem. Narazil na zárubeň a vletěl do dveří. Tak se zachránil.
Majitel restaurace držel v ruce útržky papíru, které k němu přiletěly ze vzduchu – byl to seznam úkolů, co je třeba udělat, nějaký graf, růžová kopie objednávky zboží. Pozůstatky lidských životů. Bylo tak skličující držet v ruce ty útržky, když si člověk pomyslí, jak obyčejné kousky papíru to normálně jsou! Seznam, co je třeba udělat, proboha! A pak zjistit, že lidé od těch papírů jsou se vší pravděpodobností pryč.
Někteří ostře vystupovali proti Arabům a několik šílenců rozvíjelo fantasmagorické konspirativní teorie. Většina lidí však byla tichá, plná účasti a snahy pomoci. Bylo to dobré to vidět. Město zažilo obrovský šok a bylo jasné, že se lidé semknuli tváří v tvář neštěstí. Skutečně, střediska dárců krve zaznamenala takový obrovský nápor dobrovolníků, že musela některé posílat pryč, protože by strašně dlouho čekali, až na ně dojde řada a taky už neměli tolik sil a prostředků, aby vzali krev ode všech.
Když jsem přišla do bytu Druceho, zavolala jsem přátelům a sdělila jim, že jsem v pořádku. Volala jsem také kamarádovi Benovi. Ale nezastihla jsem ho.
Druce přišel domů a podívali jsme se na nejnovější zprávy – co jiného jsme mohli dělat? Druce zjistil, že řada společností už neexistuje – zaměstnanci jsou pryč, jejich kanceláře jsou pryč, jejich dokumenty jsou pryč. Bude dlouho trvat, než se chaos v byznysu trochu uklidní. Ale teď jsem stále cítila kouř. Už jsem se nemohla dívat ven z okna – dům byl zahalen v kouři. Nedovedla jsem si představit, že bych strávila noc s výhledem na katastrofu a celou noc dýchala ten strašný vzduch. Druce se rozhodl, že zůstane doma. Protože vzduch nad severním Manhattanem byl čistý, rozhodla jsem se, že noc strávím u mé přítelkyně Dominiky.
Byla jsem překvapená, že jsem mohla jet vlakem a pak autobusem do města, trvalo mi jen hodinu a byla jsem na místě. Byla jsem šťastná, že vidím Dominiku! Spolu jsme sledovali CNN, ale bylo to pro mě už příliš – znovu a znovu se dívat na záběry nárazů letadel do mrakodrapů, chaos ve městě, na Bushova vystoupení, na tu hrůzu, na zděšené tváře starosty Giulianiho a jeho lidí, když mluvili o smrti mnoha hasičů a policistů, kteří zachraňovali lidi z mrakodrapů…. Ne, už jsem nemohla. Šla jsem se osprchovat. Trochu jsme s Dominikou hovořily. Bylo to fajn, být s blízkou přítelkyní. A teď, píšu v tichém pokoji, kde čistý vzduch. Je mi moc smutno.
Přemýšlím: co bude zítra? Mají (“oni”) další záměry? A uskuteční je? Celý den jsem se děsila, když jsem slyšela zvuk letadel. Ti bezohlední “to” udělali. Ale naše vláda podnikne vojenskou operaci. To je jistě začátek války a je strašné pomyslet na všechny další životy, které budou obětovány ve jménu pomsty těch, kteří jsou už mrtví.
Zatím trčím v New Yorku. Předpokládala jsem, že se ve středu vrátím do Paříže, ale je jasné, že to nepůjde. Všechny lety jsou zrušeny minimálně do půlnoci. Nepochybuji o tom, že se nedostanu ani do Washingtonu a i kdyby to šlo, myslím, že bych nechtěla už zítra letět. Obvykle mám strach z každého letu, ale letět hned druhý den po takovém neštěstí, není dobrý nápad. To je válka, ne? Jak by nemohla být? Ale kdo je náš “nepřítel”?
Válka. Moje maminka přežila holocaust a já často myslím na to, co bych dělala, kdyby válka vypukla. Moje první snaha je, dostat se pryč, co nejdál, jak je to jen možné, jako to udělala rodina maminky. Takže, můj zítřejší úkol je – pryč odsud. Myslím, že pojedu do Bostonu, kde je koneckonců vzduch čistší a považuji toto město za daleko méně žádoucí cíl než New York. Tam budu určitě v bezpečí.
Jen stěží si dnes můžu představit, jak tyto události ovlivní můj další život. Viděla jsem náraz druhého letadla a zřícení první budovy. Moje sestra si zarezervovala let společnosti United Airlines v letadle, které bylo později uneseno z Newarku. Na poslední chvíli ale let odložila na druhý den. Díky bohu. Nakonec, všichni mí přátelé jsou v pořádku, ačkoli stále nemám žádné zprávy o Benovi. Všichni jsme šli k mrakodrapům a každý v těch chvílích mohl být v bezprostřední blízkosti katastrofy.
Jsou už skoro dvě hodiny ráno. Cítím se velmi unavená. Nemůžu však usnout, přestože jsem si myslela, že budu spát jako zabitá. Myslím stále na to, co říkal ten chlapec od sendvičů – “části těl…” Myslím na záběry zoufalého muže, který se vrhnul z jednoho okna mrakodrapu. Byl tak nepatrný, že když padal s doširoka roztaženýma rukama a s jeho tělem si pohazoval vítr, vypadal jako bezmocná hadrová panenka. Myslím na okamžik, kdy se zhroutila druhá budova. Myslela jsem na svou první reakci, když jsem slyšela o útoku na Pentagon. A potom, když jsem z televize zjistila, že je to pravda. Znovu jsem si vybavovala, jak vzduchem poletovaly papíry – seznam úkolů, které je třeba udělat… Myslela jsem na to, jak jsem zapochybovala o tom, co vidím, když jsem sledovala náraz letadla do budovy.
Bojím se, co bude. Co se to stalo? Jak to tady divně zapáchá – je to jen kouř nebo něco horšího? Slyším sirény, které běžně znějí New Yorkem. Co ale jejich zvuk znamená dnes v noci? Budu moci odjet z Manhattanu? Mám jet do Bostonu? Mám se vrátit domů, do Paříže? A co válka, bude? Kolik životů
to bude stát?
Žiju. Už nemám víc, co říci…
P.S. (středa ráno)
Obvykle mi chvilku trvá, než usnu. Ale tentokrát jsem byla tak vyčerpaná, že jsem usnula okamžitě. Několikrát za noc pronikla do mého povědomí myšlenka:
“Jsem ještě tady, bomby ne, chemické zbraně ne!”
Nikdy před tím jsem v hlavě neměla takové myšlenky! A ovšem, bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem zažila útok cizinců na americkou půdu. Proto je to všechno tak zdrcující. Lidé, kteří žijí ve válečných zónách jsou zvyklí vidět padat bomby na budovy, téci krev a umírat druhé. Pro mě to byl ale obrovský šok.
Dnes ráno mě vzbudil hluk běžně pulsujícího New Yorku. Bylo slyšet autobusy, auta i nakláďáky. Zdálo, že je všechno v pořádku, možná že život lidí vrací do normálních kolejí. Pustila jsem si televizi. Nechtěla jsem slyšet ty vzrušené hlasy, vidět logo “Spojené státy po útoku” a slyšet rozhořčená stanoviska politiků. Ale bylo třeba být informovaná, abych mohla udělat správné rozhodnutí ohledně své bezpečnosti. Mí drazí, bude to dlouhý den…
P.P.S. Konečně jsem dostala zprávu od Bena, který byl velmi blízko místu katastrofy, ale zachránil se. To je úleva!