Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Procházka deštěm

20. 07. 2009

1031

Autor

Martulle

Jedno podzimní, deštivé odpoledne jsem si hověla ve svém pokojíčku. Náš dům nebyl ani tak dům, jako spíš palác. Obrovská tří patrová budova zdobená různými věžičkami, se stovkami oken.

Zrovna jsem si začala číst jednu dosti napínavou knížku, když se z venku ozval křik. Máme okolo domu hlídače, takže jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Ale po chvíli se ozvaly výstřely, to zaujalo mou pozornost. Vyšla jsem z pokoje a seběhla jsem dolů po schodech.

„Kam letíš?“ Ozvalo se z obýváku.

„Jdu se projít.“

Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. Mamka ani nevěděla, že venku prší nebo že se tam dokonce střílí. A tak jsem se vydala na záhadnou procházku deštěm. Před našimi dveřmi jsem se zastavila. Velké deěťové kapky mi padaly na obličej a do chvilky jsem byla úplně promočená. Mžourala jsem mezi stromy, jestli neuvidím onoho střelce nebo někoho s hlídačů. Ale všude bylo až moc velké ticho. Jen listí šustilo ve větru a dešťové kapky bubnovaly o střechu našeho domu. Zpátky dovnitř se mi nechtělo, když už jsem byla promočená.

Tak tam tak stojím a přemýšlím, proč byl slyšet ten výstřel. Mé bílé šatičky na mě visí, jako na strašákovy. A mé čekání se vyplatilo. Ozval se další výstřel.

A tenhle výstřel patřil mě, jen mě. Mé bílé šatičky se začaly barvit do růžova. Skácela jsem se na naše bílé kachličky a ty se pomalu začaly barvit mou krví, ředěnou deštěm. Do chvíle už mé bílé šaty nebyly bílé a mé blond vlasy už zůstaly ledabyle rozhozené kolem mé hlavy. Ležela jsem tam ve své kaluži krve a kapky deště mi stékaly po obličeji… Proč jen jsem šla na procházku deštěm?