Prázdnota

        Otevřel jsem dveře a udělal úplně první nejistý krok. Ze všech stran na mě necivělo víc, než jen prázdnota. Celého mě obklopovala. Já jsem nemohl nic, než s ní souhlasit, stát se prázdnotou, rozlít se do všech koutů světa. Byl to prázdný boj, buď ona, nebo já. Buď ona a já, my, nebo celý zbytek světa.

         Tak jsem udělal druhý krok, o něco jistější, smířenější s mým osudem. Cítil jsem, jak mě prázdnota olizuje, bere do svého náručí. Byla úplně všude. Naposledy jsem se otočil, chtěl jsem se ještě jednou podívat na dveře. Ale ukázalo se, že jsou dál, než jsem čekal. Z celého otvoru, kterým jsem vkročil do prázdnoty, už byla pouze malá bílá tečka v dálce. Právě tehdy jsem pochopil, že už není cesty zpět.

          Proto jsem se rozhodl pro další kroky. Doufal jsem, že narazím na zeď, která by prázdnotu ukončila, jenomže nic takového se stále neobjevovalo. Vlastně jsem ani nemusel chodit, prázdnota mě totiž unášela sama. V podvědomí jsem cítil, že až mě donese k cíli, poznám to.

          Postupem času jsem se začal s prázdnotou spojovat, přestal jsem vidět šedavou barvu prázdnoty, za to jsem ale viděl hvězdy, celé miliony souhvězdí, vzdálené galaxie, o kterých se mi až do dneška ani nesnilo. Popom jsem přestal cítit nohy, ale za to jsem začal cítit vše kolem sebe, každou hvězdu i planetu, každý kámen, každého živého tvora. Najednou už jsem neslyšel ten zvláštní šum, ale každý zvuk v celém vesmíru.

          A tak to bylo i se všemi zbývajícími smysly. Ukázalo se, že se můžu stát čímkoliv v celém vesmíru. A právě to by cíl, tady moje cesta skončila. Prázdnota mě zcela pohltila, teď už to není ona a já, ale my.