Praha

Díval jsem se do krabice s plechovkami plnými fazolí ještě ani ne půl roku starých. Měl jsem štěstí. Ještě jsem netušil, za co je vyměním. V životě by mne nenapadlo, jaké s nimi budou potíže. Nejprve jsem zkontaktoval Lenina, není to jeho jméno ale je plešatý a nosí bradku. Byl z mého úlovku nadšený. Vzkázal, abych se zastavil až utichnou bitky s policií v Central parku. Central park je krycí jméno pro naše “ Tržiště”. Koupíte tam cokoliv, od jídla přes ženy a muže až po implantáty s životností dva dny po instalaci, doporučuji navštívit.
Po naší konverzaci jsem byl dobře naladěn na to, abych si zašel pro nějaké stimulanty a užil si blížící se skvělý obchod. Jan byl naštěstí doma, takže jsme něco užili a dali se do řeči. Po dvou hodinách přišla Aneta, moje holka, a vytáhla mě z toho doupěte zrovna v momentě, kdy to začínalo být nejlepší. Byla naštvaná, nemá ráda když tam chodím, chce mít dítě. Moc nadšený nejsem, ale teď by to možná šlo. Když se dozvěděla o mém obchodu s Leninem, zase se začla smát.
Po příchodu domů jsme se milovali a bylo to fajn. Chtěla si dát trochu těch fazolí a v ten moment to začalo.
„Miláčku ,nejde mi to otevřít! Pomůžeš mi prosím?“ zažadonila Aneta. Vzal jsem konzervu do ruky a zatáhl, a nic. Nešlo to, ani se to nehnulo. Vzal jsem si do ruky nůž, a zabodl ho do konzervy, zatlačil jsem na nůž jako na páku a z konzervy, k mému překvapení, nevyletěly fazole, ale narudlý bílý prášek. Oba jsme s Anetou užasle zírali
na bílý sníh, který se pozvolna snášel k zemi. Hned nám bylo jasné, co je to za prášek. Byl to Kraken, nejčistší a nejlepší droga, jaká je v téhle době k sehnání. Nevěděl jsem, jestli se mám radovat nebo se začít bát, jediná skupina  Krakena distribuovala. Bílí jezdci, odnož kdysi mocného Ku-Klux-Klanu. Bílý hlavy, ze kterých měla respekt i Policie, největší a nejnedotknutelnější skupina v naší zdegenerované společnosti dvaadvacátého století.
Tohle zboží mi dodal Fido výměnou za to, co mi dlužil, ale stejně jako já netušil, co je v konzervách anebo tušil! Nebyl jsem si úplně jistý a rozhodl se, že zajdu hned teď za Leninem.
Vzal jsem jen asi gram, ale bylo to hodně riskantní, jít teď přes Tržiště, ID kartu mám a daně splacený taky. Vyrazil jsem navečer, v noci je zákaz vycházení pod hrozbou smrti.
Město mě vřele přivítalo. Všudypřítomný smrad z kanálů i okolo se povalujících bezdomovců byl jako vždy nechutný. K Tržišti je hezká cesta.
Všudypřítomný smog se chová jako dnešní společnost, můžeme si za něj sami a smrdí. Těsně před tržištěm jsem zahnul do průjezdu, půjdu oklikou. Začalo poprchávat, a atmosféra zhoustla. Viděl jsem světlo na konci tunelu, místní policejní hlídka. Zpomalil jsem krok, kontrolují každého kdo prochází. Teď se otočit by byla blbost, upoutal bych pozornost. Pokračoval jsem v chůzi až k nim.
„Dobrý den, občane. Vaši ID kartu prosím,“ začal docela příjemně, na policistu. Možná patří k těm lepším. Okamžitě jsem mu podal kartu. Oskenoval ji, vrátil.
„Přeji příjemný den,“ řekl, a s kartou mi vrazil obuch do břicha. Nebyl ten lepší.
Konečně jsem se dopotácel k Leninovi. Třikrát, dle hesla, jsem zaklepal. Chvíli se nic nedělo a pak mi konečně otevřel. To, že byl oblečen velmi střídmě (trenýrky a pantofle) vysvětlovalo, proč mu trvalo otevírání tak dlouho. Zase vojížděl nějakou fetku kvůli troše fetu.
„Ty vole, co tady kurva děláš?“ pozdravil.
„Nazdar, dělám ti tady kšeft!“ potetovaná fetka s bordelem na ksichtě zrovna proběhla okolo.
Vlezl jsem do jeho bytu, squat ve všech směrech. Odpadky, odpadky a pro změnu odpadky.
 "Ty vole, já jsem tady pracoval!" To určitě! "Kráva blbá, vzala aspoň dva gramy! Už ji tady nechci ani vidět! I když, možná...." čuměl do "sedačky" a drbal se na bradě, na bradě se drbe pouze když přemýšlí nebo když je úplně sjetej. V těchhle stavech se na ní drbe třeba dvacet hodin, dokud je mimo. A druhej den ho vidíte s náplastí. Ale jinak je vcelku spolehlivej a sežene všechno.
"Mám problém, ty fazole nejsou fazole," řekl jsem abych ho vyrušil z drbání.
"Nééé? A co to je? Kraken?" ptal se mě jako pětiletýho.
"Jo Kraken!"
"Kurva!" vydechl překvapením. "Kolik je jich?" zeptal se o poznání lepším tónem než předtím.
"Asi třicet."
"Jak jsou těžký?"
"Tak třista gramů každá."
"Je to jasný, jsme v prdeli! Kurva! Neměl jsi sem vůbec chodit, ty kreténe! Co když tě sledovali, ha? Oni nás zabijou! Mě, tebe i tu kurvu, co tady byla! S tím nechci nic mít! Na tohle seru. Kurva, kurva, kurva......." Úplně se rozklepal, takhle jsem ho nikdy neviděl. Málem se rozbrečel. Jeho nálada na mne začala doléhat ale snažil jsem si zachovat chladnou hlavu.
" Ke komu jinýmu mám asi jít, ty vole?" zařval jsem na něj.

***
 Rezavej bydlel v paneláku, v části města, která je už třicet let určena k demolici za účelem výstavby další trasy metra. Lenin mě za ním poslal. Leninovi moje návštěva zjevně neudělala dobře, ihned si sbalil všechny věci s tím, že odjede k mamince. Srábek. Nicméně vím, kam mám jít. Ve třetím patře jsem zabušil třikrát na dveře a čekal.
"Kdo, kurva, seš?" štěklo kukátko.
"Sid, posílá mě Lenin," odpověděl jsem.
"Ohledně čeho?"
"Kraken." pokračoval jsem v naší strohé konverzaci.
"Neprodávám."
"Já jo, třicet plechovek, každá po tří stech gramech." Po této odpovědi se k mému překvapení otevřely dveře. Z nich nevyšel Rezavej, ale jeho kamarádka, upilovaná brokovnice.
" Doufám, že tady jednu máš. Jinak seš mrtvej!" zabručel.
" Jo, tady," vytáhl jsem z kabátu otevřenou plechovku, a podal mu ji.
Jeho úsměv signalizoval dobré zprávy, taky že byly. Ihned jsme se domluvili, a už druhý den se začalo s prodejem. Šlo to mnohem líp, než jsme čekali: Museli jsme prodávat za nižší ceny, a tak se feťáci a dealeři jen hrnuli. Rezavej mi doporučil, abych peníze neutrácel, a nechal je pohromadě. Souhlasil jsem s ním a kývl i na to, abych se s Anetou po skončení obchodu odstěhoval. Aneta odjela okamžitě po zahájení prodeje. Ze dvou důvodů. Za prvé: Mohla by to vykecat a za druhé: Náckové by ji mohli chytit, a to bych vážně nerad. Není sice nijak extra hezká, ale už jsem si na ni zvykl.
Část peněz šla na sortiment nutný k dealerství. Ruční pistole, neprůstřelná vesta, teleskopický obušek a v neposlední řadě také (stylové a drahé) oblečení.
"Vem si taky tohle," řekl Rezavej a položil na stůl italskou Luparu. S ní se na Sicílii vyřizovala vendetta a teď bude sloužit k obraně dealera.
" A kam si mám asi strčit? Do prdele?" zeptal jsem se blbě.
" Né, ty kreténe! Protrhni si kapsu a strč ji tam, proč myslíš, že je v pouzdře? Nebo si ji můžeš strčit do řiti, jestli ti to udělá dobře," odpověděl stejně blbým tónem. Do řiti se mi ji strkat nechtělo, takže jsem ho poslechl.
Chystali jsme se k dalšímu prodeji, předposlednímu, když se to všechno podělalo. Žádnej blbej pocit ani tušení, nic. Rezavej otevíral dveře, já si upevňoval brokovnici. Otočil jsem se ke dveřím a na obličej mi přiletěl Rezavýho mozek s kouskama lebky. Někdo ho střelil do hlavy tak tiše, aniž by to bylo slyšet. Druhá rána byla mnohem hlasitější, narazila mi do hrudi a odkopla mě zpátky do bytu. Omámeně jsem ležel na zemi a snažil se popadnout dech, moc to nešlo. Holá hlava překročila Rezavýho a blížila se ke mě. Naklonil se a pošeptal mi: "Kde to je?"
Netušil jsem, že brokovnici použiju tak rychle. Sáhl jsem do kapsy a vystřelil. Staly se dvě věci: za 1: Výstřel mi spálil nohu a za 2: Nezabil  ho a jen ho odhodil na druhou stranu. Vyskočil jsem na nohy a běžel k němu
"Tady to je!" odpověděl jsem, strčil mu zbraň do pusy a vystřelil. Pak jsem se musel převléct, ale stálo to za to. Měl jsem Rezavýho rád. Vyběhl jsem na chodbu, kde mě vystrašila kočka, vybíhající od schodů.
"Zasraná kočko." zaklel jsem, kopl ji do zadku a pokračoval ze schodů. V mezipatře mi podjely nohy. Po kočičích chcankách. Všude močej a smrděj, jsou fakt zasraný! Hlavou jsem narazil na zábradlí, pak nastala tma.
Probudila mě rána do míst, kde jsem měl dřív obličej.
"Vstávej, zmrde!" řval a souběžně s tím do mě bušil obrovskej chlap s hákovým křížem na čele. Moc dobře jsem ho neviděl, dal si záležet. Pravou půlku obličeje jsem skoro necítil. Levou bohužel jo. Zrovna s ní začínal. V hlavě mi hučel střídavě jeho hlas a zvuk podobnej těm, který mívám ráno po tripu.
"Kde to je? Kde, kurva?!" slyšel sem ho jakoby zdálky, ale to bylo asi způsobený tím, že do mě po každým slově praštil tou lopatou na uhlí, co mu narostla místo dlaně. Jen jsem zavrtěl hlavou. Rána pěstí mě ujistila, že tohle jako odpověď stačit nebude. Vím, kde to je, ale nehodlám se toho vzdát, takže  jsem nic neřek. Nebylo proč. Stejně jsem už mrtvej. Oni věděli, že je mi to úplně fuk, jen to nechtěli vzdát. Blbci. Při nápřahu na další ránu se ozvala jiná rána, mnohem hlasitější. Jeho pěst se zastavila v půli cesty k mému kdysi obličeji. Hbitě se otočil a vyběhl ze dveří. V jeho nepřítomnosti se mé tělo rozhodlo k bezvědomí. Nezbývalo než toto rozhodnutí přijmout.
Probudil mne další náraz. K mému překvapení to nebyla pěst na mé tváři, ale pád ze židle na zem. Někdo mě rozvázal a otočil na záda. Do očí mi pro změnu mířila hlaveň samopalu. Za hlavní se schovávala hlava v černé kapuci a šátku též barvy.
"Nemiř na něj. Vidíš, že je úplně v prdeli," řekl hlas kdesi za mnou.
"No a? Co když je to polda? Co pak?" odpověděla Kapuce.
"Hovno, myslíš, že na nás v tomhle stavu zavolá Vymletý mozky?" pokračoval neznámý.
"No, to asi ne," uznala Kapuce.
"Tak vidíš, vezmem ho s sebou. Nepřítel našeho nepřítele je náš přítel," potěšil mě neznámý.
"Dobře, ale bude to na tebe," přikývla Kapuce.
"No jo, aby si se ze Sida neposral," ukončil konverzaci a začali mě zvedat. Bylo mi fuk, kdo je Sid, jen ať neni jako mý předchozí hostitelé. Tělo navrhlo další bezvědomí. Proč ne.
Sid byl, aspoň zatím, lepší hostitel než náckové. Ležel jsem v posteli přikrytý dekou a tvář mě už tolik nebolela. Levé oko rejdilo místností. Našlo jen žárovku a holý zdi.
Zavrzaly dveře a někdo vstoupil. Docela hezká holka. Naklonila se nade mě, lehce se pousmála a zase odešla. Asi za minutu se vrátila, v doprovodu dvou frajerů asi tak mýho věku (Je mi dvacet). První vypadal stejně jako Kapuce, druhý byl mnohem zajímavější. Rozčepýřený vlasy do všech stran lemovaly docela hezký kulatý obličej. Na krku, pokud se nepletu, visací zámek na normálním řetězu. Na sobě oblečeného křiváka, který se zdánlivě tloukl s kostkovanými, pod kolena ohrnutými kalhotami. Celý komplet končil vysokýma koženýma botama, které se vázaly tkaničkami. Zelenožlutými.
"Nazdar, jsem Sid. Mám na tebe pár otázek," promluvil přátelským hlasem ten se zámkem.
"Co jsi tam dělal?" zeptal se stejným tónem. Poctivě jsem mu všechno vylíčil až do doby, kdy mne odvlekli sem.
"Fajn, ale abych ti věřil, musim vědět, kde je zbytek, a kde sou prachy?" zareagoval rychle po mém vyprávění.
"To je mi jasný. Potřebujeme mrtvolu Rezavýho, respektive levou půlku jeho zadku. V ní je čip, a ten otevře zámek v jeho bytě. Ale vzhledem k tomu, že šlo o vraždu, tak asi bude ležet v policejní márnici, že?" Na tom "že" sem si dal záležet a vyslovil ho velmi škodolibě.
"To nebude problém, nech to na nás." Opět klidná odpověď. "Budeš tu muset chvíli zůstat, kdyby se náhodou něco zvrtlo, můžeš bejt tajnej. Tak se k tobě budeme zatim chovat. Pouze do doby, než se potvrdí že si měl pravdu nebo to byla bouda. V tom případě tě zabijeme. Mohu tě ubezpečit, že déle jak tři dny tu nebudeš."
Větu dokončil úsměvem který mi zvedl chloupky na zátylku. Můj život visel na velice tenkém vlásku. Při představě, že se hrstka amatérů dobývá do státní márnice se mi opět naježily chloupky. Co může člověk v mojí situaci dělat? Mohl bych to zkusit na tu holku, co mě kontrolovala, byla hezká a já budu mít co dělat. Za tři dny to snad zvládnu.

Tři dny uběhly sice rychle, ale příjemně. Holka se jmenuje Alice, je jí sedmnáct a umí líbat. Ona moc nemluvila takže jsem já vyblil celej život. Od dětství přes moji ukrutnou, jednonohou babičku až po současnost. Anetu jsem samozřejmě vynechal, nemusela o ní vědět. Pak přišel můj jmenovec Sid a oznámil mi, že je všechno v pohodě.
„Nekecal si, to je dobře jak pro tebe, tak pro nás,“ řekl zas tím svým tónem.
„Jak jste na mě vůbec přišli?“ chtěl jsem vědět.
„Dozvěděli jsme se, že Jezdcům někdo ukradl dost velkou zásilku fetu. Měli jsme o ní velkej zájem. Tak jsme začali pátrat. První, na koho jsme narazili, byl Fido, jenomže ho                našli o dva dny pozdějc i oni. On se toho fetu ovšem stačil zbavit. Sledovali jsme ho dva dny a jedinej, s kym se sešel, jsi byl ty. Takže po tom, co zabili Fida, jsme začli hledat tebe, chvíli to trvalo, ale nakonec se to povedlo. Už jste měli dost prodáno, a my se začínali bát, že vás objeví i oni, a taky se tak stalo. Přišli jsme na to jenom díky odposlouchávání nezvyklé schůzky mezi jedním výše postaveným jezdcem a plešatým feťákem s bradkou. Jakmile tě jmenoval, okamžitě jsme k nim vyrazili a povedlo se. Teď žiješ s náma a zůstaneš s náma nebo tě sejmem. Pochopil?“
Celou dobu mluvil tím nenuceným tónem, a já jsem souhlasil. Jenom mně mrzelo, že to byl Lenin, kdo mně zradil.
„ Dvě věci. Tak za prvé: jestli zradíš Alici tak ti uřežu genitálie. Jasný, ty vole?“ vyhrožoval mi Sid zaťatou pěstí při oslavě další podařený akce.
„ Nezradim vole, neboj. Mám ji rád, možná až moc rád. Co je ta druhá věc?“
„ Našli jsme toho chlápka, co ošklivě zřídil Anetu,“ řekl vážnějším hlasem.
Snažil jsem na ni zapomenout, ale když jsme ji našli v mým bývalým bytě  zabitou tím nejohavnějšim způsobem, už to nešlo. Mučili ji všim možnym, co v bytě našli.

 Stál jsem pod rozbitou lampou veřejného osvětlení a čekal, až zhasne světlo v bytě v sedmém patře, v jediném bytě s nevytlučenými okny. Nevzal jsem si s sebou nijak zvláštní výzbroj, jenom nůž, luparu a vestu, aby se mi nic nestalo. Zhasnul. Teď se jen nepozorovaně vplížit před jeho byt, a pak ho hnusně a chladnokrevně zabít. Jeho ksicht jsem si zapamatoval dokonale, takže nemohlo dojít k nějakému nedorozumění. Pět pater šlo dobře. V šestym si na mě ten zmrd počkal. Vyskočil na mě zpoza rohu, já stál tři schody pod ním. Naštěstí mě jen škrábnul do obličeje nožem, a ramenem mě srazil ze schodů do mezipatra. Trochu se mnou ten náraz zamával. Stál nade mnou s nožem, a koukal mi přímo do očí.
„ Kdo si kurva zač?“ pronesl ledovým hlasem.
„ Jsem tvoje noční můra!“ křikl jsem, a vší silou ho kopl do podbřišku. Odletěl zpátky na schody, a já dostal trochu času, abych vyskočil na nohy. Ale to  se na mě opět vrhnul. Natlačil mě na zeď, a snažil se mě podříznout. Měl strašlivou sílu, takže jsme se chvíli přetahovali. Nakonec mě chytil za bundu, a mrštil se mnou ze schodů přímo do dveří, který byly přímo pod nimi. Nebyly zavřený, takže jsem proletěl chodbičkou až do obýváku. Pamatuju si, že to tam smrdělo po kočkách. Zastavil jsem se až o radiátor, a rozsekl si hlavu. To už bylo fakt moc na moje tělo. Nemohl jsem ho nějak přinutit k pohybu. Už nade mnou stál znova.
„ Já vim, kdo seš, tys nám šlohnul ty drogy, a teď ses nejspíš přišel pomstít za tu mrtvou kurvu, co jsem ji u tebe v bytě mučil. Ale to se ti nepovede!“ zasmál se. To neměl dělat. Moje ruka mezitím, co se vykecával, nahmatala něco plyšovýho, ale tvrdýho. Praštil jsem ho zprava a pak nazpátek ještě jednou. Ta plyšová tvrdá věc byla mrtvá kočka. Než se vzpamatoval, levou rukou jsem ho bodnul do žaludku.
„ Ale povede, ty zmrde.“ Teď jsem se smál já, jak jsem jel kudlou nahoru k hrudnímu koši.
Nemohl jsem si pomoct, tak jsem ho rozpáral, co to šlo a nakonec na jeho mrtvole nechal fotku Anety. Doufám, že si ty zkurvenci zapamatujou, že mě maj nechat na pokoji. Celej od krve jsem se vrátil k Alici a žil s ní šťastně, dokud nás nepotkal nějakej problém.
                       

 

---