Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePoslední dva dny
28. 07. 2009
0
0
915
Autor
chocky
Poslední dva dny
Bylo to koncem zimy. Venku slézal sníh a když vysvitlo slunce, vzduchem se nesl nasládlý zápach shnilého listí jako připomínka všeho pomíjivého. Všeho co dříve ohromovalo svou přirozenou, stále překvapující krásou se teď připomínalo už jen svou vtíravou přítomností. Sníh už dávno slezl, ale poslední dva dny se zima ještě jednou ozvala a jako poslední výbuch své síly předvedla patnáctistupňové mrazy. Dveře do čekárny nádraží tiše vrzly. Uvnitř panovalo přítmí a ušmudlanost všech čekáren, které nikdy neomladí ani kompletní rekonstrukce. Martin si sedl k topení a pokoušel se usnout v sedě. V boku ho stále trochu škubalo, ale v sedě to bylo o hodně lepší. Naproti němu seděl postarší muž v modrých montérkách a pomalu ujídal chleba napůl zabalený v ubrousku. V dalším rohu klimbal mladík a podle vůně chmelu a cigaret, kterou mu k nosu přinesl občasný závan větru v čekárně mu bylo jasné, že brzo usne a bude mu jedno jestli mu vlak ujede nebo ne. Pak se dveře otevřely a do čekárny vstoupil mladý muž v teplé zimní bundě s taškou v ruce. Připadalo mu to, že už ho někde viděl, ale nemohl si vzpomenout kde. Navíc teplo kamen a škubání v boku udělalo své takže se nemohl ani pořádně soustředit. Mladý muž došel až doprostřed místnosti a nerozhodně se rozhlédl. Všechna výhodná místa už byla obsazena a nezbývalo mu než si k někomu přisednout. Martin se snažil odvrátit pohled aby si nešel sednout ke němu, ale nevyšlo to. Setkali se očima a on se ke němu otočil a s úsměvem přistoupil.
"Je tu volno?"
"Jasně" odpověděl.
Chvilku seděl a pak s ulehčením natáhl nohy směrem doprostřed místnosti. Vypadal jako někdo, kdo byl dlouho na nohou a navíc v mraze. Obličej měl celý červený a na povrchu se mu z tváří odlepovaly bezbarvé šupinky. Zapálil si cigaretu a podíval se na něj a řekl :"Nevíte kolik je hodin?"
V u chvíli Martinovi bylo víc než jasné, že se s ním bude chtít bavit.
"Nemám hodinky," odpověděl.
"Dík. No až to pojede tak to stejně ohlásí," prohlásil jako by pro sebe a on si už na chvíli myslel, že se s ním nebude dál bavit, ale měl smůlu.
"Tak už je to za náma," prohlásil rezolutně.
Souhlasně kývl hlavou a věděl, že už ztracený.
"To byl ten nejhnusnější vejkend v mym životě. Celej tejden jsem pořádně nespal a nejed. Furt na nohou a navíc ta hnusná zima."
"Hm" zamručel jsem.
"Honili jsme vězně." prohodil jen tak do vzduchu a čekal, že bude Martin překvapený.
Nezbývalo než v hovoru pokračovat a tak na jeho hru přistoupil a zeptal se:"Vy jste u policie?"
"Jo. Ale já jsem jenom takovej pěšák. Celou dobu jsem jenom stál na mostě a hlídal ho."
"Chytili jste je?" zeptal se.
"Nevim ale asi jo. V týhle zimě by to nevydržel nikdo. V noci mínus patnáct a voni neměli ani vaťáky. Zdrhli jen tak, v montérkách."
Muž v montérkách žvýkající svačinu na druhém konci čekárny sebou zašil a přitáhl si k sobě firemní zimní pracovní bundu.
Policista ho sjel pohledem a pak se otočil nazpátek ke mě.
"Navíc jeden z nich neměl boty. Vzal roha prej jenom v pantoflích."
Muž v montérkách ulehčeně natáhl nohy v těžkých botech s okovanou špičkou.
Na druhé straně místnosti bylo okno, Martin se podíval ven. Stmívalo se a venku začal být zase mráz.
"Co dělali v noci?"
"No to právě utíkali. Přes den se snažili držet v lese a čekali na noc."
"Hm a kolik jich bylo?" vyptával se dál.
"Tři ale voni se rozdělili a každej to vzal na jinou stranu. Aby ztížili pronásledování."
Chtělo se mu strašně spát a navíc cítil, že se o něj pokouší pořádná horečka. Trochu se mu točila hlava a znovu se začínala ozývat ta tupá bolest v boku.
"Chytili jste je?"
"No ten jeden se po cestě někde stačil ozbrojit a když jsme ho obklíčili, tak kladl odpor, takže ho naši na místě zastřelili. Toho dalšího chytli jak stopuje směrem na Prahu."
"A ten třetí?"
"Ten je zatím na útěku. Podle mě je už dávno pryč. Proto nás taky všechny pustili domů."
"A co vy? Viděl jste je?"
"Ne já jenom hlídal most. Stál jsem tam osmatřicet hodin ve dne v noci. Byla tam strašná zima, ale nic se nestalo. Ten třetí to prej bral mym směrem, ale našli prej místo, kde přeplaval řeku. Umíte si to představit? V tomhle mrazu vlést oblečenej do vody přeplavat řeku a pak někde v křoví celej den mrznout a čekat na noc?"
"Jo to musí bejt hrozný," odpověděl Martin a na čele mu vyskočily krůpěje potu. Začalo mu být hodně špatně.
"Už ho prej skoro měli. Kolega dokonce řikal, že po něm několikrát vystřelil. Ten chlap jí prej podle něj chytil ale utíkal dál tak rychle, že ho za boha nemoh chytit. Pak služební pes ztratil stopu a von jim zmizel v nějaký vesnici."
"To jste teda měli smůlu," snažil se pokračovat z posledních sil v rozhovoru.
Policista v civilu se k němu naklonil a ztišil hlas.
"Víte možná, že tomu nebudete věřit, ale já tomu chlapovi docela fandím. Musí to bejt frajer, utíká skoro tři dny v těhle mrazech, postřelí ho, přeplave mrznoucí řeku a stejně ho celej regiment policajtů a vojáků nechytí."
Z tlampače v čekárně se ozvalo hlášení o přijíždějícím vlaku.
"To je ten můj. Mějte se a naschle."
Rychle vstal a aniž by počkal na pozdrav vyšel ven na perón.
"Sbohem," odpověděl Martin polohlasně.
Chtělo se mu strašně spát, ale věděl, že to ještě musí vydržet. Jako tolikrát za poslední dva dny. Navíc bolest v prostřeleném boku mu začala protékat celým tělem. Kradená košile už byla zase určitě celá promočená od krve, a už prostě nemohl dál. Zavřel oči. Jen na chvilku si chtěl zdřímnout a pak naskočí na nějaký vlak. Ten, na který čekal už obsadil ten hlídač mostů a navíc si už opravdu potřeboval odpočinout. Zavřel oči a usnul.