Symbioza dívky se stromem

Jsem ukrytá

v hloubi duše stín

v koruně stromu zalitá

pod očima rozmarýn

ruce obmotává jmelí

nohy zarostlé v kořenech

stromy to tak asi chtěly

cítím se jak uvázaná ve třmenech

stává se ze mě dřevo

prostupuje tu mnou chlad

že by tohle tělo chtělo

nechce se mi věřit snad

navždy uvrhlá v symbiozu

nebudu již běhat po lesích

vysává mi moji mízu

neuslyšíte už můj smích

budu si žít věčný život v lese

jako ten strom pár staletí

tělo mé srdcem netřese se

sbohem domove, už mi tě nevrátí

nemohu se pohnout z místa

asi je to prokletí

smyslem žití nejsem si už jistá

občas jen vítr za mnou přiletí

zazpívá mi písničku

vypráví mi příběhy

ulomí drobnou větvičku

vetká mi ji do hlavy

vždy mě něčím rozesměje

a šeptá mi do větví

moje srdce rozechvěje

že byla jsem dívkou,

- už dávno ví