Smrt básnířky

Dávno již zapomenutá, skrytá pod hrozbou strašlivé kletby a pronásledována krutou pravdou se vpíjí slova posledního, bílého zármutku do hluboké noci plné porozumění a hořkosti zároveň. Ta chladná noc dýchá upíří touhou, smáčenou v karmínovém polibku bezduché básnířky, až do vzdáleného rozbřesku. A pak v bezbřehém oceánu lží a intrik utápí svou chladnokrevnost. Ale jen než ji oslepí sám den ve svém ponurém lesku. Pak chmýřím tím, z prachových křídel anďelů, bílý déšť v denní šedi rozjasňuje ztemnělé myšlenky slepě kráčející za bolestnou, v bílé krvi skrápěnou jizvou. Tou jizvou skrápěnou krví těch, co už nemohou dál, těch jenž jsou odsouzeni svou vlastní vírou. Smutné tohle dění sám osud v mé podobě, té bezduché krásce přichystal. Oddaně svěřila své nitro, svou duši do ďábelsky lstivých listin, jenž pohřbí její vláčné, zsinale bílé tělo. A pohřbí jej nedůstojně do rozblácených dlaní, cizí, studené ulice. Avšak ona na místě tom navždy spočine, kde záhon pln růží jest hřbitovem. Tam slzami z lásky zalitá, černá růže vykvete...

---