Stíny noci

Ležím v posteli. Blíží se půlnoc. Oči mám zavřené, ale nemůžu usnout. Nevím, o čem přemýšlím. To, nad čím přemýšlet chci, se mi v hlavě ztrácí jako v černé díře, místo toho se mi v hlavě hemží myšlenky nad věcmi, o kterých nemám ponětí. Zmatek, napětí, šílenství, najednou záblesk světla, který je patrný i přesto, že mám hlavu pod polštářem. V místnosti je ticho, které nevěstí nic dobrého, snad jen smrt. Hodiny, které ještě před chvílí narušovaly svým burácivým tikotem už tak dost napjatou atmosféru, se náhle zastavily. Umírám touhou otevřít oči a rozhlédnout se. Můj instinkt mi napovídá, že tu nejsem sama, ale pud sebezáchovy se mě snaží varovat. Nakonec neodolám touze po dobrodružství a pomalu, nenápadně otevírám oči. To, co spatřím před sebou, mi vyrazí dech. Není to duch, ale něco co mi ducha hodně připomíná. Nevypadá to nepřátelsky. Ani nestihnu srovnat myšlenky o tom, co přesně to je – BUM! Praští mě to do hlavy a já omdlím. Nevím, jak dlouho tam takhle ležím. Možná hodinu, možná den, těžko říct. Když se probudím, oči nechávám stále zavřené. Váhám, jestli to byl jen sen nebo skutečnost. I přes strach, že by to mohla být ta druhá možnost, se nakonec musím podívat. Postava tam pořád visí ve vzduchu. Nechápu, proč mě rovnou nezabila. Dívá se na mě těma svýma krvelačnýma očima. Každá další vteřina, kdy se naše pohledy střetávají, je pro mě jako bodnutí nožem do srdce. Chci oči odtrhnout, ale cosi mi brání. Ta bytost mě ovládá. Proti své vůli vstávám, oční kontakt stále udržuji. Vede mě to do kuchyně. Otvírám šuplík a sahám po největším noži, který mám. Bráním se tomu, ale bytost je silnější než já. Moje vůle je slabá. Opatrně nůž zvedám a snažím se nabrat co největší rozmach. Cítím myšlenky té stvůry, cítím, jak touží vidět můj výraz, až mi nůž zapluje do hrudi. Srdce, po kterém tolik touží, mi bije doslova jako o život. Nedokážu proti tomu bojovat a tak se poddávám pomyšlení na to, že smrt bude rychlá. Slzy se mi z očí valí jako vodopády, ale už to neřeším. Každá vteřina je pro mě jako hodina. Nejhorší utrpení, jaké jsem kdy zažila. I když zatím jen psychické. Nůž se pomalu přibližuje k hrudníku. Tlukot srdce se rozléhá celým mým tělem, celá se třesu. Vtom ruka povolí, nůž padá na zem. V uších slyším jen ohlušující ránu, znějící jako když kladivem rozbíjejí zrcadla, jejichž střepy se pak snášejí na podlahu. Zní to jako orchestr, jako chorál před nebeskými branami. V ten okamžik postava zmizí jako mlha nad vlhkou ranní trávou, jako pára nad hrncem. Nevím kam, ale je mi to jedno. Mělo by se mi ulevit, jenže srdce bije možná ještě rychleji než předtím ze strachu, aby se to zase nevrátilo. Chci se vrátit do postele, ale nohy mě neposlouchají, zůstávají jako přibité k podlaze. Děsí mě to ještě víc. Mám pocit, že je to pouze taktický tah, kterým mě bytost jen více mučí, aby si užila ten pocit blaženosti z mého utrpení. Místností se line zlověstný smích stínu, který mi nahání hrůzu. Nevím, jestli je skutečný, nebo jestli mám halucinace, jestli je to jen pouhý výplod mojí fantazie. Nemá smysl křičet. Strachem jsem ztratila hlas. Sotva dýchám. Podruhé ztrácím vědomí. Otevřu oči. Nevím, kde jsem. Nade mnou se sklání dvě osoby – dívka a chlapec. Ani jednoho z nich nepoznávám. Ten kluk má krátce střižené vlasy, černé jak noc, a stejně tak temné, velmi výrazné oči. Baví se s dívkou, oslovuje ho Thomas. Jeho hlas je sametově jemný. Pohledem se mě snaží uklidnit. Docela se mu to daří. Teprve teď jsem si všimla mateřského znaménka nad obočím. Vlastně je to jizva. Nevím, jsem ještě mimo, takže to nedokážu přesně posoudit. Dívka, její jméno jsem nepostřehla (a vlastně mě ani tolik nezajímá), je krásná blondýnka s uhrančivýma blankytně modrýma očima. Její plné rudé rty se nenápadně pohybují, hlasem mi připomíná anděla. Přemýšlím, jestli nejsem v nebi. Z omylu mě ale okamžitě vyvede pohled na postavu stojící za dvojicí. Temná, a přesto průhledná bytost na mě hledí svýma krutýma, sotva viditelnýma očima. Oni si jí ještě nevšimli. Děsím se každého jejího pohybu, každého křivého úsměvu. Rve mi to srdce. Telepaticky ke mně promlouvá. „Stejně tě dostanu. Ale až po nich.“ Pohledem zamíří k mladému páru a začne se nemilosrdně smát…

---