Šumava vlasy rozpustila

Šumava vlasy rozpustila
a stužka na zem upadla jí.
Ta stuha pak jak ostrá pila
prořízla sobě cestu v kraji.

Tu vesele si pohrává,
hned zas je líná, skoro stojí.
Ta stuha jménem Vltava
svázala pevně duši mojí.

Vždyť krásná je až pohádkově,
plna lásky a naděje,
když v každém, v každém jejím slově
zní vlnka, pějí peřeje.

Když večer vynoří se luna,
řeka obleče noční chlad
a pak se třpytí jako struna,
jako ta struna svede hrát.

Snad pan Smetana naslouchal,
jak Vltava se očím ztrácí,
jak pluje stále dál a dál...
A snad hledal v ní inspiraci.

A proto také jedno z děl
napsal řece, již měl tak rád.
Nevadilo, že neslyšel,
vždyť stačilo se podívat

a už mu obraz naskočil,
už slyšel jasné tóny v hlavě,
už velké reje ryb a víl
pěly zas píseň. O Vltavě.

Já vím, to dílo Smetanovo
je krásné, čisté, dokonalé.
A proti němu je mé slovo
jak v poušti zrnko písku. Malé.

Přesto bych chtěla povědět,
že myslím vážně, bez nadsázky
těch několik mých malých vět.
Jsou psány z čisté, věrné lásky.

Šumava vlasy rozpuštěné
má vážně už tisíce let.
A stužka? Ta se v dál jen žene.
Tak snad přežije tento svět.