IV

tak si sedím na balkóně, slunce už zašlo za panelák, takže už se dá říct, že je celkem příjemně, tak si pokuřuju a naslouchám info drímingu, a tu slyším "vracím se zpátky domů", a tak mě napadne... kde jsem vlastně doma? kde je můj domov, kam se já budu vždy vracet? narodila jsem se na slovensku, žili jsme tam do mých pěti let, vzpomínky mám všelijaké, ale stromy v zámecké zahradě tam rostou stále, a růže na náměstí, ty tam taky jsou, pořád, vím to, protože se tam vracím, ne moc často, ale třeba nedávno jsem tam byla. pravda, stromy už trochu povyrostly, no ne že ne, metrem je nehoním, ale já to nepozoruju, protože já, já jsem se zase přiblížila jejich koruně. a ty jejich koruny se sklánějí nad tou zámeckou zahradou, která vede nahoru do kopce... až ke starému zámku, který už sloužil jako všelicos... blá blá blá paneláky jsou tam taky, to je pravda... nevím, jestli za nima také zapadá slunce, teď si nevybavuju, jak tam to slunce vlastně zapadá, já si to nepamatuju, v bytě, ve kterém jsme bydleli, z toho si pamatuju hlavně kytky, ... kytky, ze kterejch sme měli udělanou stěnu, no,... my... ona už tam byla, ona už tam byla od tý první asi, předpokládám tak, protože všechno tam bylo nasáklý od tý první, i když vona už prosakovala někde jinde, ale možná eště ani ne, protože tomu nebyl ani rok, co se moje mamka stala tou druhou.. ať tak, jako tak, nejstarší sestra se vždy snažila, aby tam ona, ta první, byla stále, no a tak to je náš byt, teda byl... mám pocit, že ten panelák už je ňák opravenej, no, namázli ho na oranžovo nebo tak nějak, ostatně paneláky tady v praze taky furt něčim mažou, ale k tomu se dostanu. no a tak mě napadlo, jestli to je to místo, kam se vždy vrátím... vždy se tam vrátím s pocitem, že tady jsem doma, tady je moje místo, tady o to místo s nikým nebojuji, protože tady mi to patří.. no tak mě napadá... ale to je už vo něčem jinym, možná se k tomu dnes ještě dostanu, máte radost? jistě. proto budu pokračovat. a tak tam kdesi nad bratislavskou kotlinou, kde slunce nikdy nezapadá, vím, že si teď protiřečím, tam se vždy budu vracet jako někam, kde jsem kdysi chvíli pobývala, a i když jsem tam zažila pěkně hnusný věci, ale nepamatuju si je dost dobře, proto o tom můžu mluvit, jako že jsem tam všechno možný zažila, tak tam se nikdy nebudu vracet jako do svého domova. můj domov je tady, v praze, mezi sídlištníma panelákama a věčně narvanou mhd. teď nevím jak pokračovat. chtěla bych toho ještě mnoho dodat, ale nevím jak to vyjádřit a jestli vůbec to vyjádřit. myslím, že půjdu na cígo a tam si to promyslím. byla jsem teda na tom cígu a nic moc jsem tam nevymyslela, ani jsem nevymejšlela, jen tak jsem pozorovala stromy, co tu rostou, jo jo, taky tu rostou stromy, není to sice zámecká zahrada, ale jsou taky krásné ty stromy... draly se kě mně nahoru celou tu dobu, co jsem tu zažívala snad ještě hnusnější věci než tam na slovensku, ale ony se stále draly a teď už mě dokonce přerostly.. tak mě napadlo, že je to snad jedinej záchytnej bod, až z toho balkónu jednou skočím. nu což. srala jsem, víte to? tak už to víte, šla jsem totiž cestou z balkónu na záchod, jo a krámy jsem ještě furt nedostala, tak nevím, co z toho bude. no spíš bych se měla věnovat tématu že. tak já se budu věnovat tématu a vrátím se k jedný věci, co mě napadla mezitím, co jsem toto psala. mám hodně věcí, míst, kam se budu vracet, kde je to moje, kde to patří mě, ale to neznamená, že o to nebudu muset bojovat... dá se takové místo nazvat domovem? určitě. spousta lidí to tak má. můj domov je tady, v praze. byla jsem u toho, když se vylila vltava, vylila se kvůli mně, bavila jsem se s ní o tom, i když nevím, jestli mě poslouchala, myslím, že ano, i když se to nezdálo, protože si tak potichu plynula, vlnka za vlnkou, jako by se předtím vůbec nic význačného nestalo... ale ona věděla, že stalo, a přesto si tichounce plynula, jí stačilo, že ví... sarkastická vltava... mluvila jsem taky s domy na starém městě, když jsem tehdy chodila místama, kde by nikdo nezabrousil, když se začínalo smrákat. a už toho nechám. to je zas na jindy. co mohu ještě dodat, je to, že když se budu vracet domů, tak to půjdu tady do prahy, tady na to sídliště, tady mezi ty paneláky, který teda už sou dávno pomazaný, no ten náš ještě ne, ale taky ho to čeká... zatím ještě nemusím bojovat o své místo, zatím mi to tu patří... ale jednou ... to už mi to tu patřit nebude, budu bojovat? bojuju snad teď, když jsem vyhnancem?

---