VI-Vzkazník od L.

9.7.2008, středa, je zima, du na cígo, den čtvrtý šutry sou magický, šutry maj svou sílu, prostě šutry. až budu v pardubicích, najdem si s milým nějaké hezké levné bydlení, budem se mít dobře, bude podzim, padat listí, prodavačka ve stánku bude prodávat růže a taky tulipány, které u ní budu kupovat každý druhý den a v tom našem hezkém levném bytečku je budu vnášet do váz a bude to hezký. milý bude zatím sedět někde na takový tý půdě, která je svěcená starými dobrými dogmaty, a ve své nudě bude do lavice rýt vzkazy a přání mezi vzkazy a přání těch, který si tam vymejvali mozky před ním, ale tak si to oni přáli, a tak teďka s vymytejma mozkama stepujou ve frontě na veřejný záchodky, tam bejvaj dycky fronty v multikomplexních balónech, kterým pomalu ubíhá vzduch, ale já už se tam dusím teď, nebýt té bílé čokolády, asi bych se tam kdysi udusila a pak bych se rozplynula v dým, a ten by udusil ten zbytek těch multikomplexních můr, které tam čekají, až budou zadušeny, až to na ně všechno spadne, to bude hezká smrt, tak si to přejí, stejně jako námořník touží umřít na moři, tak ty multikomplexní můry chtěj zdechnout v tom multikomplexnim balónu. a můj milý bude do dřeva vyřezávat své touhy a přání a nebude si přát nic jiného, než se zas vrátit za mnou, tam do toho útulného bytečku. a budou tam malé lampy, bude tam spousta malých lampiček, a budou mít příjemné hřejivé oranžové světlo, které se bude podobat barvě zapadajícího slunce, a budou vytvářet jemnou atmosféru, která v sobě ponese pocit, fluidum, které se line po západu slunce mezi stromy, olizuje okna starých baráků i těch, které byly postavený natvrdo jak vejce, a snese se mezi staveniště a pak stoupá zase vzhůru do korun stromů a dotkne se větru a nechá se opít cizokrajnými vůněmi exotických květů a pestrobarevného koření. ten pocit bude v našem pokoji. a na zdi bude viset obrázek s těmi sytě rudými květy a taky slunečnice s sebou vezmu a při každém pohledu na ně se na malou chvíli zastavím nad nápisem vincent a budu vzpomínat na chmurná vřesoviště, kde člověk ve své melancholii pocítí prudký svíravý pocit úzkosti, který tu melancholii přebije, a bude plný tý úzkosti a on bude muset prchnout zpět do své melancholie, uteče, protože jinak by tam zůstal na věky, na cestě mezi vřesovými poli a vduchu si odříkával básně, které se naučil ve své zádumčivé náladě. a byl by tam přikovám a již nikdy by se nemohl vrátit. také krásnou provensálskou krajinu mi budou evokovat ony krásné pochmurné slunečnice, krajinu plnou rozkvetlých větviček mandlovníku, krajinu, v níž žili krásní drsní provensálští rolníci a jeden za ně za všechny tam žije dodnes a bude žít navěky. a pak už zbyde jen hnusný nepříjemný pocit umrlčí komory, nevím, proč je tak silný kdykoliv pročítám ony dopisy, které jsou vtisknuty tištěným písmem do papíru, který v tvrdých deskách tvoří knihu. tohoto silného umrlčího pocitu se nemůžu zbavit. kdysi jeden řekl, že ty slunečnice jsou krásné, ale člověk neví, jestli z nich má mít radost, nebo nad nimi plakat. život není sen, život je skutečnost, nechám se zpopelnit, až umřu. je to nepopsatelně hrozná představa, že ležím v tmavém hrobě a objímá mě už jen chlad, který necítím, a při tom sedím tu a píšu expresi jednoho silného okamžiku a nedokážu se vypořádat s tím, že moje ruka už se nehýbe, moje ruka už není ruka, oči mám zavřené, ale nezdají se mi krásné sny, ani noční můry, mám v hlavě prázdno, a vlastně ani nevím, komu ty ruce a ty nohy patří. jsem teď silně melancholická, aspoň tedy se tou náladou nyní nechám strhávat, a je docela dobře možné, že všechno toto píše ten vločkovej sopečnej šutr, za kerýho jsem obětovala svý prachy jenom proto, aby si ten starý provensálský rolník zapsal moji adresu, jméno a telefon. a pak mi dával kontakt na sebe a švih tam ímejl, tak jsem mu věnovala i ten svůj, a odešla jsem s pocitem, že se tam schovává za těmi svými bonsajemi a za odloženým cigárem, které vyhořelo mezitím, co si psal mou adresu. měl klobouk a kulhal, možná i to bylo součástí hry na schovávanou, já jsem si ale hrát nechtěla, já jsem ho chtěla zůstat schovanýho a nikdy ho nenajít, proto když jsme si vyměnili kontakty, prchala jsem pryč, ač začal kafrat o svých dětech, ale já jsem se lekla, že bych mohla tu hru vyhrát, a to bych pak nevěděla, co si s tím pocitem vítězství počít, protože provensálský rolník by byl mrtev, a já vím, že to nechci a byl by to velice trpký pocit vítězství, který by svíral moji duši, stejně jako zelený čaj svou trpkou chutí svírá jazyk a smysly, ale trpká chuť zeleného čaje je jemná, jemňoučká jako hedvábí, které čerstvě někdo vzal z rukou toho broučka, který to hedvábí jemně splétá, aby mu pak bylo odňato. vznáším se někde nad tímto dopisem a jediná věc, díky které vím, že ještě žiju, je propiska, kterou pevně svírám mezi prsty, protože už dopisuje. a tak se loučím.

---