VII-Vzkazník od L. pokračuje

8.7.2008, úterý, den třetí, babi má narozeniny myslela jsem, že jsem chytla slinu, ale jsem tak unavená, že nejspíš budu plácat samý blbostě. koupila jsem si dva obrázky laděné do červena.... až si je pověsím, tak si pod ně do vázy koupím ňákou červenou kytku, viděla jsem to v jedný knize o kytkách, vypadalo to hezky, ale k čemu to?, bude to stejně chladné jako prehistorickej králík.... když používá tyhle pražský písmenka a snaží se je potom vyslovit, zní to srandovně. Irči mi zpočátku přišla taky srandovní, ale je to čistokrevnej turek, proto už je to rok a dva dny, co mi srandovní nepřijde. taky antuka tady na hřišti je červená. všechny antuky světa jsou cihlově červený... nebo se mýlim?, možná, ale je to hezká barva. a na antuce se prohání zuřivej chlap a tahá ženskou za vlasy, až jí několik chumáčů vyrve, bije ji, všude je krev, a pak se ji snaží dotáhnout na balkón a vyhodit ji z osmého patra, ale ona se schová pod stolem a drží nůž a toho on se bojí, to je její jediná záchrana, tak takhle vypráví antuka, aspoň tedy pokaždé, co tam na ni shlížim, to když sedím na terásce při cígu. není to hezkej pohled, ... a mezi mnou a antukou je zelený plot a ten zas vypráví jinej příběh, taky hnusnej, a všude, kam se podívám, jsou hnusný příběhy, Irči ani jiný neumí. z dopisu milému můj milý, již je to rok, co jsem ti psala ty lodní deníky... již je to rok, co jsem ti psala jako nešťastnému neznámému, který se klubal za štěstím... víš, jak jsme se dnes, je úterý, bavili o naší budoucnosti... tak sme s Irči seděly na terase a Irči mluvila o italštině, jak se ji už rok učí a že má ze sebe moc dobrej pocit, a já jsem tak zalitovala, že nemám její sílu, její odhodlání. v praze jsem zlenivěla, jsem namlsaná jako ostatní pražáci, a tak jako každej rozmazlenej namlsanej fracek už nedokážu zvládat obyčejné situace, které jiným život nabízí, nám staví do cesty jako překážky... a tak se utíkáme do světa snění, vizí, do světa, kdy chceme zachraňovat ty, jimž už není pomoci, ale to my nevidíme, či spíše nechceme vidět, my vidíme jenom naději, kterou ostatní nevidí, protože ona není, je to opět jen ta vize, na které ztroskotáváme. chci s tebou odjet... bydlet v levném, ale slušném podnájmu, najít si práci, která mě bude bavit, protože v ní uplatním své vize, a tam, kde ostatní budou narážet, já budu prostupovat zdí. miláčku, je druhý den, skoro poledne, včera jsem ti psala už hodně pozdě... odpolednem půjdem s Irči zas do čajovny, zas si dám zelený čaj vícenálevový, se kterým se setkám poprvé ve svém životě, a zas budu několikrát zvonečkem přivolávat obsluhující dívku, a ona zas několikrát přijde, aby mi zas vysvětlila, jak se s tím zachází, a já zas budu po jejích instrukcích blbější než na začátku, abych zas na to přišla sama. s láskou M.

---