VIII-Vzkazník od L. pokračuje i dnes

pondělí 7.7.2008, den druhý 6:07 je brzké ráno, motá se mi hlava, asi se na tom podepsaly ty první dvě ranní cíga, nebo to, že jsem vstávala v pět, možná obojí. no tak krom těch cíg už jsem toho stihla docela dost,... napsat výhružnou sms milému, napsat bonzáckou sms cice, vyměnit si vložku, napsat omluvnou sms cice, protože si večer zapomněla vypnout founa. no bylo toho dost. možná skapu někdy dopoledne už, ale teď tu sedím a píšu opět tento dopis nikomu. možná fakt skapu, ale bude to s pocitem, že jsem si s nikým nezůstala nic dlužna což. mohla bych si udělat už kafe, ale vůči Irči by to bylo krajně nezodpovědné, tak ještě chvíli s tím už kafem počkám. mezitím tu můžu stále čmárat o ničem nikomu, nebo si dát cígo jen tak pro nic nebo, z nijakého důvodu probudím Irči, Irči, která ještě spí, poznám to podle toho, že zhluboka silně dýchá, a tohle když člověk dělá, tak má buď astma, nebo spí. já to poznám podle toho, že má na sobě peřinu a pod hlavou polštář. je toho na mě moc takhle po ránu, du si dát další, dnes už třetí cíguš. už jsem stihla i šéfce zavolat, šéfka je dobrá, šéfka mě bere. přistupuje na všechny moje kompromisy a nákazy a prostě si moc dobře rozumíme, pokud ovšem nesedíme nad dobrým jídlem v hospě, po kterym je mi ještě tejden blbě, ona má rybu se zeleninou, já si poručím něco smaženýho s ňákou smaženou přílohou, a to vždy šéfka prohodí, že aspoň ty krokety jsem si nemusela dávat, a tak si poručím ještě tatarku a je nám oběma dobře. Irči spí, stále, venku už zase leje, sice nic moc velkýho, ale popolník jsem schovala, aby do něj zas nenapršelo a já jsem nemusela přemejšlet nad tím, co s načatým večerem. a tak venku začalo opět poprchat a už za necelou hodinu bude snídaně, a já jsem předtím viděla duhu a jak jsem tak sdělovala šéfce, že vidím duhu a je krásná, netušila jsem, že se na mě zase něco kuje. teď jsem se vrátila a už zase bych šla na cíguš. ale jestli tam furt padá ta voda, tak je to vo hovně, že jo. chci zavolat milému, ale on ještě spí, má na to nárok po celotýdenním vstávání v šest hodin, takže mu pak mezi krabicema plnejma nepopsatelnejch součástek padala hlava a nohy za sebou vlekl, když táhnul ty součástky, aby je moh popisovat, ryze záslužná práce. právě odbíjí sedm, za chvíli vzbudím Irči, stále spí a já už mám hlad a nechci tam stepovat půl hodiny před tím sama. milý se ještě neozval, stále spí, aspoň předpokládám, napsat třetí výzvu by byla nehoráznost, doufám tedy, že spí, trucovat, to by nebyl jeho styl, aspoň ne v tuto dobu a za těchto okolností. vzbudím Irči, už se mi nechce čekat... čekat, až se vzbudí sama, aspoň pár slov s ní chci prohodit, jen tak, do větru, ale mám neblahý pocit, že ona po ránu nebude moc komunikativní. jo a dochází mi tužka, aspoň mám ten pocit, tedy si odpoledne ve městě koupím novou, tak někdo ten začátek musel zkrouhnout, to sice není to pravé slovo, ale bylo první, co začalo hlodat a taky se mi celkem nelíbí, takže howgh. pokračování... je něco kolem sedmé hodiny večerní, ale jak jsem tak koukla na móbila, tak bylo přesně sedm. Irči se učí italsky, je to chytrá holka, Irči má správnej pohled na svět, na život, je to realistka, věří v sebe sama a ve své schopnosti, je to silná realistka, nedokáže odpouštět chyby druhých, jejich závislostě. Irči není snílek, vizionář, jak to bylo v hodinách. snílek vizionář umírá, asi nemá šanci přežít v dnešní době, měl kdy? Irči je žena, která ví, co chce, ví, co chce od druhých i od sebe, a nikdy nesejde se své cesty nekompromisního realisty. tak tohle je můj pohled, jinak je Irči celkem hodná holka a nijak extrémně mi nevadí, je to milá společnost a já jsem loni měla štěstí, že jsem narazila právě na ní. odpoledne jsem spala, byla jsem unavená, vzala jsem pozdě léky, někdy k poledni, a pak byl oběd a to je vždy tragédie... najíst se na léky. stihla jsem jenom kafe, ten zbytek, co mi zbyl z dopoledne, a k tomu jsem si dala cígo a seděla jsem při tom tam, kde jinak nesedávám, pouze vyjímečně. Irči se stále učí italsky a já tu stále smolím se zpoceným čelem a bolavou rukou tenhle dopis nikomu. Irči mi dnes, bylo to asi před hodinou, přitakala... ano, běž si tam dolu klidně vypít kafe, neprší tam a je tam víc lidí. a na to jsem jí řekla takový bláboly, který měly znamenat... jsem vlčice samotářka! nesnáším lidi! teď chci jít na cígo a to kafe večerní si v klidu vypít na terásce, kde jemně mrholí, kde člověk ani nepotřebuje štěstí, aby tam nikdo nebyl, kde si můžu nasadit kapuci od mikiny a nikdo mě za to nepotrestá, ani já sama, vždyť mrholí... a tak po tomhle odstavci mám chuť si zase zajít na terásku a jako nikdo koukat v kapuci přes dešťové kapky na zem někoho, vlastnitele, boháče. tak já jdu. tak jsem k tomu ještě sedla. hodiny na kostele odbíjely devátou hodinu, to když jsem byla na cígu. je krásný západ slunce. četla jsem si s úmyslem jít poté spát, ale když jsem zhasla, bylo ještě dost světla, viděla jsem záblesky toho krásného západu, už jak jsem si četla, tak jsem jej viděla, stránky se rozplývaly ve světle, a když jsem vzhlédla k oknu, spatřila jsem, že nejen v tom ze stropní lampy, a tak mi to nedalo a musela jsem se jít na něj podívat, byl tam, mezi plynoucími mraky, které se protrhaly po dešti a tom jemném mrholení, mezi kostelními věžmi, vzadu, objímajíc kopec se stromy. měla jsem chuť jej namalovat, ale nesvedla bych to, proto jsem se rozhodla namalovat jej inkoustem na papír, a dozajista se mi to nepovedlo jako kdyby to van choch namaloval štětcem na plátno... je mi celkem teplo, sedím tu v mikině a nevím, co mám dělat, abych usla, když předtím jsem se cítila ztrhaná a jak zbitá a měla jsem chuť, přímo sto chutí šlehnout sebou do postele, nebylo ještě ani půl osmé. ale teď už je něco po deváté, a co jsem sledovala ten západ, tak mě únava přešla a jsem teď čilá stejně, jako jsem byla dnes ráno, když jsem strašila už od pěti. jsem si jistá, že kdybych teď promluvila s Irči, na téma nešťastná manželství v tomto šťastném světě plném naděje a skutečných dovedností, tak by se mi jistě začaly klížit oči, ale poněvadž Irči už spí a já už na to přestávám vidět, tak si jdu poslušně lehnout a s info drímingem v uších, který je slabým odvarem skutečného.... budu čekat na zprávu od milého, ale milý již napsal, a tak si budu jen hrát, zubit se, smát se a zase si hrát, tak nazdar.

---