X-Vzkazník od L.-dnes již naposled

6.7.2008, neděle, den první jsem tu sama, nic mě netíží, nic mě netrápí... kdybych jen věděla jak pokračovat. připomíná mi to plot, tedy spíš za plotem, tehdy za plotem, aspoň ten pocit je stejný, jen místo deseti postelí dvě, místo žádného stolku stolek jeden, dvě židle, hrnek s kafem, tedy s ideou kafe, zubní kartáček s pastou, nic víc, tedy aspoň nic víc mi teď nepřipadá důležité, abych to zmínila. byla jsem na terase, nejsem cvičená opice, aspoň jí nechci bejt, a tak jak začalo lehce pršet, tak jsem si vzpomněla na černýho kocoura, kerej našlapoval jak starej panter, a tak si teď řikám, že aspoň jím bych mohla být. právě jsem se vrátila z cesty k oknu a zpět, vydala jsem se na ni s úmyslem to okno zavřít, neboť to vypadá na silný vítr a déšť, úmysl se stal skutkem, úkol splněn. hola hola! světlo, které vchází z chodby, se snaží přebít se světlem, které mi dělá společnost tady nad tím dopisem nikomu. víc světel nevidím, ani tu naději ve své duši. zazvonil zvonec a pohádky je konec. kurvy hnusný, snažily se mě dohnat do kouta, se jim to povedlo, a tak jsem teď v koutě a nevidím už ani ta světla, co se bijí, nevidím nic, jenom pár řádků s písmenkama, která se mi tu honí po papíře, a nic víc. nevím, o co přicházím. sedím tam dole ty baby a tlachaj ňáký organizační věce, už nevím, proč jsem nechtěla být cvičenou opicí, tou, která tam někde straší v koutku mé mysli, a vyhrává pokaždé, když mluví Irena. Irena je moc milá holka, vlastně žena, vlastně paní. okna máme opět do zahrady a mně se už nechce chodit stále na cígo, aspoň pro teď ne, navíc tam leje, víš?, ty nikdo, komu tohle píšu, neznám úvod, neznám vyvrcholení, žádný závěr ani pointa, nic, beran má dvě nohy, ale to proto, že mu vidím jenom zadek, a ty dvě nohy chrání ideu toho kafete. když se z idei stane skutečnost, musí se cítit prázdně, jeho záslužný čin byl naplněn, a co teď? beran se kouká z terasy dolů na kurtové hřiště s tim červenym pískem, už vím, nadává se tomu antuka. začínám být unavená. když se naplní idea, kterou ten beran chránil a bedlivě střežil, na co myslel při pohledu na ten antukový dvorec, musel cítit, že kafete ubývá, že idea se opět pomalu naplňuje, vim já, a tak koukal s jistou určitou přesnou nadějí, že... zas bude pokračovat. jenom nevím, .... hovno, hovno, hovno. moje ruka teď bez cíle čmárá klikiháky na čtverečkovaný papír a snaží se dostat do spojení s mozkem, tou jednou velkou chemickou továrnou na sny... to tužku jen tak napadlo, někde už to slyšela. ještě jsem se nezmínila o tom obraze, co tu visí, měl být ve výčtu těch důležitých věcí, těch tretek, kerý to tady naplňujou... já nevím čím, jsem totálně mrtvá, udělám si ještě jedno kafeto a možná se vydám na cestu na terásku, asi si vemu mikinu, když tam tak hezky prší. postrádáte mě? vy cvičené opice, takové nemáme ani u nás v cirkuze, takhle hezky vycvičené, my tam máme úplně jiné opice, a ty opice jsou drzé a manipulující, bez špetky respektu... slovo respekt jsem vždy nesnášela, protože je vymezeno nějakou jakousi definicí, a já nemám ráda definice, protože chci bejt svobodná, jako pták, jako hajzlpapír na hajzlu, kterej ani nevím, proč je svobodnej. znáte definici definice? jistěže, ale já ne a ani o to nejevím příliš valný zájem. chuť kafe bez cíga je nesrovnatelná, vyjímečná, vynikající, nádherná, uvědomuju si vzpomínky na tehdy, kdy paní Krátká vždy udělala mi kafe do toho modrého hrníčku s německými nápisy, které pocházely z Rakouska. kafe je dobrý, na cígo zatím nejdu, furt tam leje, šak neuběhla ještě ani hodina. podívám se, jo, furt tam leje, ale mně se nechce na cígo, já jsem mrtvá, ale to totálně. jdu, nahodím mikinu a jdu, než se vrátí Irena. ten obraz už jsem někde viděla, květiny bez okázalého vzhledu, sem tam jedna uvadá, skláníc se přes okraj kolem vázy až k ubrusu, k tomu modrému ubrusu, který se v jednom místě tak ----------------------------------- ---------------------------------------- ----------- jo, tady to fakt končí, halelujá!

---