XII-vzkazník od křineckých skal

... je tu lodička, vlastně loď, námořnická loď, vypadá jak pirátská, ale já jsem zatím na vrcholu její stěžně a co nevidět se dotknu plachty. již se tak stalo, proto bych mohla začít první větou... čtvrtý den se pomalu přehoupává do dne pátého. dopsala jsem nejvyšší plachtu a načínám druhou, ta, co je pod ní; .... co je mi do básníka, ten svede jen vočuchávat právě rozkvetlej keř, ruce zkříženy za zádama a pak jen potichu nečinně sedět na lavičce a rozpoutávat v mé mysli všelijaké dění a hemžení, a to hemžení se přesune do mých rukou, do mých paží a postupuje pomalu níž, až dosáhne konečků prstů a ty jsou pro to nuceny odklepnout popel z cigarety... blížím se ke korábu, je ale ještě poměrně daleko... ale možná, když ten básník přijde domů, tak si sedne za stůl, vezme papír a tužku a pustí se do psaní, a možná tam má také nějakou loďku, ale určitě ne takovou krásnou námořnickou jako já. možná jak usedne a píše, možná ho přepadají myšlenky na dalekou, dalekou budoucnost... a ty myšlenky ho nenechají zastavit pero a přestat psát, naopak, nemůže se odtrhnout od papíru a celého jej to spoutá. a on ve své nečinnosti neví, že to jsou moje myšlenky, moje daleká, daleká budoucnost, a nedá mu to spát; stejně jako já jsem nucena, a stále jsem, odklepnout popel od cigarety, tak on stále musí bdít, a zatímco on bdí a hlavou se mu honí moje daleká, daleká budoucnost, ve mně už dávno ztroskotalo to hemžení, stejně jako pomalu ztroskotává tahle moje loď, ten můj koráb.

---