XIV

jsem teď v takové náladě... ani nevím jaké... možná ano, možná vím, snad je to frustrace, říká se tomu tak? dostala jsem mejla, to je jedno od koho, vlastně ani tak ne od koho, jako od čeho... a když jsem na ty stránky koukla, tak se mi chtělo brečet... byla to závist? nebo něco jiného? ne, vždy je to závist, že oni jsou tam, oni už jsou tam... tam, kde já jsem mohla být, ale nejsem, já nevím, každej si dosaďte to svoje... já fakt nevím, chce se mi brečet ... ani nevím proč... ty nepřihlášená.. z toho se mi chtělo taky brečet.. nejsem těhotná? nevím, poslední dobou je mi nějak zle, ale to bylo těma sračkama, co do mě cpali, teď už je mi dobře, vysadila jsem to a žeru podle svýho... ti důvtipný si určitě dokážou dosadit, že jsem vysadila léky... omyl, důvtipní se mýlí... kolikrát už jsem takhle začala psát s tím, že se mi chce brečet a nevím proč nebo kvůli čemu. vlastně ani ne tak mockrát, to jenom v poslední době, nebo jenom teď ? jo, už párkrát se mi to stalo. měla jsem cíl, mám ho doteď, ale během těch let se cíl měnil pokaždé v něco jiné, ale vždy jsem ho měla a mám, vlastně už ne, už ho nemám, teď jsem to všechno pohřbila.. pohřbila? proto se mi chce brečet? protože vím, že se mi bude zjevovat po zbytek života v podobě bílejch plášťů a bílýho smradu? měla jsem ho nechat jen tak přejít... ale jak jsem ho mohla nechat přejít, když já ani nevím, kde on byl! po celý ty léta jsem ho měla, ale někdy za sebou, někdy vedle sebe, někdy jsem ani nevěděla, že ještě existuje a já ho stále mám, někdy utíkal tak rychle, že jsem ho nemohla dostihnout, ale byl to pořád on a já jsem jej stále měla... já nevím, kde je nebo byl teď, proto jsem nemohla rozhodnout co s ním, nemohla jsem prostě přijmout skutečnost, chvíli si s ní hrát... a pak jí dát vale... nebo jsem neviděla onu možnost? tu možnost pohrát si s ní, smířit se s ní, potom ji obejmout a dát polibek na rozloučenou, s tím, že se může kdykoli vrátit, ale to já nebudu vědět, protože ač bude po mém boku, nechá mě v klidu být, už jsem ji objala, dala jsem jí polibek a ona už nepotřebuje více, taková mrcha laciná je ta skutečnost, a tak jsem ji musela pohřbít, a tak jsem ji pohřbila... a vona je teď pohřbená hluboko ve mně a já už se jí nikdy nezbavím, protože vona tam bude hnít a dycky vyjde na povrch jako ten bílej smrad, jindy jako vidina toho bílýho pláště... stále se mi chce brečet, ale já už vím proč. valé.

---