Neříkej to jméno!

Kdo si myslí, že na smažení krevet nic není, mýlí se. Hromada průhledných zámotků jednohlasně pleskla o rozpálenou plotýnku. Pomalu růžověla. Nikoliv celá, nýbrž kousek po kousku. Mrtví korýši si předávali barvu spolu s pekelným žárem, jež z nich učinil… smažené krevety. A na tom teda něco je!

Některé věci nelze pojmenovat. Jak ale potom dokázat jejich existenci?

Večer co večer stál za pultem chlapec. Dával pozor, aby hotový pokrm nebyl ani syrový, ani připálený. Jelikož na něm pan vrchní nešetřil chválou, připadal si jako mistr svého oboru. Snad proto jím i byl. Hoteloví hosté si pro krevety chodili s velkými kulatými talíři. Mnozí i několikrát.

Ten chlapec spatřil za stěnou horkého kouře zelené oči. Oči spatřily jeho.

Neexistují jedineční lidé, jenom jedinečné, silně působivé chvíle. A těch, i kdyby bylo v životě příliš, vždycky jsou vzácné. Jedna z nich vypadala takhle. Ztratil se v ní. A nikdy se už nechtěl vrátit.

Jak se asi jmenuje?

Následující den věděl, že dnes ve skutečnosti vůbec nepracuje, ač zdánlivě dělá všechno jako dřív. Dnes totiž především čekal. Na nic jiného nedokázal myslet a nic jiného mu ani nezbývalo. Přesto ho překvapilo, když se ta chvíle skutečně vrátila. Její vlasy měly barvu do ruda propečených krevet.

Určitě má jméno! Škoda jen, že jej nemůže vyslovit.

Zkuste se smát básníkům. Zkuste se jim smát i poté, co vám člověk, jež poslouchá walz za zamčenými dveřmi do tanečního sálu, odpřísáhne, že jeho srdce tepe na tři doby. Zkuste to.

Přišla znovu. Jako už tolikrát. Člověk nezjistí, zda jsou dveře zamčené, dokud nevezme za kliku. Je horší strach z poznání, nebo poznání samotné?

Přestože na ni čekal, přišla opět znenadání. Jako už tolikrát. A pak…pak jí oslovil. Jejím jménem.

Onoho večera našel pan vrchní na plotně hromadu odporných spálených slizkých mrtvých korýšů.