Klárka - Martinova vzpomínka

Seznámil jsem se s Klárkou,když mi bylo 14..Jezdila k nám do vesnice na chalupu každý víkend..Byla vysoká,štíhlá,měla strašně dlouhý vlasy a byla s ní sranda..Postupně jsem se s ní znal víc a líp a začal se pomalinku zamilovávat..Byla..prostě jiná..takovým svým způsobem..Vzpomínek na ní mám hodně..

Vzpomínám si,jak jsme vymejšleli společně bojovku pro děti z vesnice...Hooodně jsem se u toho nasmáli a tam sem k ní poprvý něco zacítil...Byl to takovej divnej,ale hezkej pocit...

Vždycky v pátek odpoledne sem byl zvyklej jít k jejich chalupě a počkat,až přijede jejich bílý autíčko...Ale 26.června 2007 jsem tam čekal asi čtyry hodiny...- až do setmění...,ale nikdo nepřijel..Žádná eSeMeSka,žádnej telefonát...měl sem strach..Volal jsem jí,ale nikdo to nezvedal..Když sem jí zkoušel volat znovu,zvedl to nějakej doktor,kterej mi řek,že Klárka leží v nemocnici po operaci..Měla autonehodu a prej bližší informace se dozvím u nich na oddělení..

..Dost mě to sebralo,ale věděl sem,že když jí budu litovat,nijak jí nepomůžu..Celou noc sem nespal..

Ráno sem se rozhoupal a šel se za ní podívat..ležela na kapačkách,zírala do stropu a nevnímala mě..Seděl jsem tam u ní docela dlouho..Jenomže sem tam nemohl sedět věčně..,ale než sem odešel,řekl sem jí všechno co jsem k ní všechny ty poslední roky cítil..,že jsem jí měl rád..Dal sem jí pusu na čelo a odešel..

Tenhle víkend byl nejhorší ze všech..Odpoledne mi volali,že Klárka je v kritickém stavu..,že u ní zjistili vnitřní krvácení..bylo prý příliš pozdě..Přišel jsem se na ní naposledy podívat..Věděl jsem,že je to naposledy..i blázen by to poznal..

Na jejím pokoji už byli Klárčini rodiče,kteří na tom nebyli tak špatně jako ona..Její maminka měla divný,takový zastřený pohled a její otec jí držel za ruku a hladil jí palcem po hřbetu ruky..Oba byli velmi smutní..Přišel sem ke Klárčině posteli,chytil jí za druhou ruku a pohladil jí po jejích nádherných vlasech..Podívala se na mě a šeptla mým směrem..:"Ty už to víš,že??Víš,že mě dnes vidíš naposledy.."..Jen jsem přikývl..nemohl jsem to vydržet..začal jsem tiše plakat..bylo mi jí líto..bylo na ní vidět jak jí to bolí..Než jsem se s ní rozloučil,podala mi malý sešit ve tvrdých deskách a pověděla:"Vzpomínky..nic než jen vzpomínky...Tak už běž.."Políbil jsem jí..něžně a slouze..a pak....jsem s pláčem utekl..

Pořád mě to mrzí..udělal bych pro ní cokoliv,kdyby jí to pomohlo..Když si jí chci připomenout,je tu stále její malý sešit v bleděmodrých deskách,kde jsou všechny její vzpomnky na mě a naší malu vesnici..našel jsem v něm i pár společných fotek,o kterých mi nikdy neřekla..Možná vám to přijde divný,ale ustříhla si pramen svých nádherných dlouhých vlasů a přilepila ho na poslední stránku..Věděla,že její vlasy zbožňuju..Její rodiče k nám do vesnice stále jezdí..už nemají to bílé autíčko na které sem každej pátek čekal..Už na houpačce na jejich zahradě nesedí Klárka,ale její "mladší sestra" Sabina,kterou si Klárčini rodiče po pohřbu adoptovali,když byla ještě miminko..O Klárce jí nepověděli..Možná jí to poví až se bude Sabina ptát,kdo je ta holčina,která je na veliké fotce v obýváku...