Mimo dobro a zlo

Rozednívá se, opona tmy se zvedá. V jednom cípu Lesa, mezi vysokými duby, se z postele vystlané mechem zvedá krásná dlouhovlasá víla. Sedí na posteli, dívá se kolem sebe a snaží se otevřít oči ještě slepené snem. Za chvíli vstala, zatočila se po své lesní kuchyni a nabrala si do křišťálové sklenice vodu ze studánky. Opřela se zády o největší strom, zavřela oči a pila. To ji dokonale probudilo. Nechala všechno kolem sebe jak to leželo a rozběhla se do lesa, ostatně jako každé, tak rozesmáté ráno. Běžela a opíjela se svou dobrou náladu, smíchem a celým lesem, svým domovem. Snila o krásném princi se zlatými vlasy, kterého tu jednou ráno určitě potká, neboť mladí bohatí princové nemají nic lepšího na práci, než po ránu pobíhat po lese. Jenže si neuvědomila, že sice běží, ale vůbec neví kam. Tak se zastavila a rozhlížela se kolem sebe. Trochu ji rozhodilo, že nikde nevidí duby. Asi by se zdálo, že vidět duby není potřeba, ale ne tak v Lese. Je totiž rozdělený na Dobrý a Zlý, a jsou na první pohled rozlišitelné. V Dobrém lese rostou výhradně duby, nic jiného, když se nepočítá mech a jiná křoví, využitelná hlavně k obědu. Uprostřed Lesa teče Křišťál, potok, který Les dělí. A za ním jsou už jen a jen smrky. Vysoké, temné smrky, budící hrůzu. Ale vraťme se k Víle. Stála, dobrá nálada z ní vyprchávala jako bublinky z minerálky a přemýšlela, jestli doleva, doprava, nahoru, dolů, prostě kam se vydat, aby se vrátila domů. Nakonec se rozhodla jít rovnou, ale opravdu rovnou za nosem. Tak jde, jde…je to lehkomyslná víla, takže moc nepřemýšlí, kouká do nebe a sní. Tak sní, sní…najednou čvachty čvachty, co to?! Víla se překvapeně podívala pod nohy a co nevidí? Pod sebou potok, přičemž jediná tekoucí voda v celém Lese je jedině Křišťál. Lekla se, voda ji začala studit, prostě zpanikařila a vyskočila na břeh. Jenže si vybrala ten špatný břeh. Kouká kolem sebe, nad sebou smrky, kolem jen těžká tma. Nebála se, přestože o Zlém lese slýchala spoustu a spoustu povídaček. Jen si tu připadala nepatřičně, její bílé rozevláté šaty se sem opravdu nehodily. Pokrčila rameny a pomyslela si, že když už tu je, tak se alespoň porozhlédne. Vykročila hlouběji… Tady se ráno nerozednívá, tady se noční černota mění v denní šedivou mlhu. Zpoza velkého kamene se zvedá Duch. Chvíli se hrabe v dlouhých černých vlasech, přes které mu ani není vidět do obličeje, pak ještě poslepu sáhne za sebe a podá si černý, evidentně těžký pohár. Chvíli z něj pije. Dopil, hodil ho na zem a těžkým krokem vyšel ze svého doupěte. Neměl celé dny moc co na práci, jen se procházet po lese a svým zjevem děsit ubohé nebohé, kteří sem z nevědomosti (či z blbosti) zavítali. Šel, nevěděl kam, protože přes dlouhé vlasy nic moc neviděl. Ani nemyslel. Neměl na co, celý jeho život byl Zlý les, od rána do večera se potácel tmou, děsil lidi, večer se opil levným dryákem od jednooké čarodějnice…a pak znova a znova, navždy. Toho rána však bylo něco jinak. Přes záplavu jeho vlasů se mu dralo do očí jakési bílé světlo a pálilo ho v očích. Bolela ho hlava, byl rozmrzelý. Vydal se směrem, odkud tušil to světlo… Vykročila hlouběji, šla a vracela se jí dobrá nálada. Začínala si být jistá, že ty pověsti jsou určitě vymyšlené, vždyť co je strašidelného na tmě, která před čistotou jejích šatů sama utíká. Najednou ji objala tak děsivá tma, že ani bělost její duše ji nezahnala. Vyděsila se, nemohla se hýbat. Tma ji svírala jako v kleštích…Tma? No moment, tma neřve jako pavián. Šťouchla do toho něčeho, co bylo všude kolem. Nic. Šťouchla ještě jednou, víc. Tma, nebo co to bylo, ztichla. Paráda, říkala si, aspoň nemusím poslouchat ten řev. Najednou se všechno zastavilo. Víla se přestala zmítat, Tma byla zticha, její sevření pomalu povolovalo. Víla čekala, Tma čekala. Vytušil, že Světlo je nejspíš na dosah. Sáhl po něm a bláhově ho chtěl sevřít, zhasnout, zničit. Zcela podvědomě začal řvát, snad aby Světlo vyděsil, tak jako ty ubohé nebohé. Jenže Světlo do něj šťouchlo. Překvapením až zmlknul. Za prvé, odkdy se Světla jen tak potulují v místech, kde má být tma, za druhé, odkdy Světlo šťouchá? Najednou byl klid. Víla čekala, najednou sevření Tmy zmizelo a ona spadla na zem. Posbírala se, pohodila vlasy a podívala se okolo sebe. Pak se vyděsila. Duch to vzdal a nechal Světlo, ať jde. Světlo spadlo na zem, posbíralo se, švihlo ho dlouhými světlými vlasy a zaječelo. Typicky, jak ječí ženská. Duch se lekl a jal se prohrabávat svou hřívu, aby si ujasnil ty zmatky. Víla ječela, dívala se na vysokého černovlasatého Ducha. Ten mlčel, zcela okouzlen tím, že vidí. Pak teprve si povšimnul, co to před ním svítí. Zíral na nádhernou vílu, pak se mlčky otočil a zmizel mezi smrky. Víly se to tak dotklo, že přestala vydávat ty šílené zvuky, otočila se a šla co nejrychleji zpátky. Rozednilo se, jako každé ráno. Víla se probudila, napila se vody ze studánky a smutně se vydala bloudit lesem. Snila, tentokrát už ne o blonďatém princi, který sem stejně nikdy nepřijde. Bublinky z minerálky dávno vyprchaly a ona marně hledala dobrou náladu. Čerň se změnila v šeď. Duch vstal, rozhlédl se a vydal se do lesa. Snad sem Světlo ještě někdy zabloudí. Připadal si, jako by na něj spadly tisíce bublinek dobré nálady. Víla bezmyšlenkovitě kráčela lesem, nevnímala nic, ani zpěv ptáků, ani slunce zářící mezi stromy. Duch šel naprosto promyšleně, mířil k potoku, přeskočil ho a vkročil mezi duby. Víla se zarazila, stála a dívala se směrem k potoku. Duch se taky zastavil, díval se na Vílu. Oba se vydali směrem ke smrčinám. Vstoupili do potoka a odešli z Lesa pryč, mimo svět

---