Temná duše - 1 - Prolog

Podepíšu poslední list těch prokletých lejster. Konečně je konec. Mírně si povytáhnu sukni, abych si mohla hodit nohy na stůl. Tak se taky stane. Podpatky bouchnou o dřevěnou desku stolu. Protáhnu si ruce. Práce, práce, všude samé práce. Někdy proklínám, že tohle všechno musím dělat. Ale je pravda, že někdo se o ty pode mou musí starat. Natáhnu se levou rukou k jednomu z horních šuplíků a vytáhnu krabičku cigaretu. Jednu si ihned s chutí zapálím. Když si popotáhnu z cigarety po druhé, zadívám se z okna. Z okna mé kanceláře je vidět na celé město. Na moje město. Zní to krásně. Opravdu moc hezky. Nadvládu nad dnem dostala asi před pěti hodinami paní Noc a celé město se změnilo v představení barev a světel, které si většina lidí ani nevšimne. Koutkem oka si všimnu, že metr před dveřmi se začne divně stáčet černý opar. Ale podívejme se, koho nám to sem čertu nesou. S úsměvem sleduju hru té černé barvy. Vzdušný vír totiž změní z ničeho nic svou hustotu a ze vzdušného víru se stane něco jako černá voda. Z vnitřku této černé vody vystoupí osoba oděná v černém dlouhém hábitu s kapucí přes hlavu. Jediné, co svítí až ke mně, jsou jeho červené oči. Jak strašidelné, že? Můj úsměv se nějak neztratí, jen bez zájmu vydechnu další cigaretový kouř. ,,Myslela jsem si, že démoni – a obzvlášť ty, Draimane, - umí klepat. Kam se poděla tvá galantnost?“utrousím do ticha, když se jeho vodní vír začne stáčet zpět a mizet. Uvelebím se ještě více na své židli a mám takový správný dojem, že před démonem ukazuju i to, co bych neměla. Což o to stejně je můj. ,,Sama jsi mi říkala, že až ho chytíme, mám ti dát hned vědět. O nějaké galantnosti tam nebylo ani slovo,“ ukamenuje mě a tiše se uchechtne, až mi naskočí husí kůže. Nikdy asi ty démony nepochopím. Počkat! ,,Už jste ho chytili?“vytřeštím oči, jak nejvíce to jde. Démon přikývne. ,,Čeká jen na vás, má paní,“ukloní se konečně galantně. Zvednu se pomalu ze své pohodlné židle a típnu cigaretu do nejblíže stojícího květináče. Usmívám se více než je obvyklé. Nikdy bych nečekala, že ho chytnou až takhle rychle. Neříkal mi někdo, že je těžké ho chytit? Asi to byly jenom keci. Ale přiznám se, že jsem v šoku. No, asi bych měla začít důvěřovat svým. Zapnu si jeden z knoflíčků na svém těsném saku a projdu kolem stolu. ,,Odveď mě k němu,“ Ustoupí mi z cesty a otevře dveře. Vejdu na dlouhou chladnou chodbu. Po obou stranách stojí kancelářské dveře. U každých dveří stojí velký svícen, na kterém svítí alespoň jedna svíčka. Nejsem na světla a lampy. Podlaha je z černo-bílého mramoru a moje podpatky na něm krásně klapou. Démon za mnou není opět slyšet. ,,Kde jste ho našli?“ ,,Přesně jak jsi předpověděla – u něj doma,“omotá mi jednu svou svalnatou ruku kolem pasu. Nechám ho si hrát. Teď mám opravdu radost. A navíc jeho dotyky mi dělají dobře. Občas až moc. ,,Nějaké ztráty na životech?“ Otázka, kterou bych ani neměla pokládat. Lidi jsou naše potrava, ale.. musím se ptát. Otec mě to vždycky učil. Budiž mu konečně země lehká. Cítím, jak se nakloní k mému uchu a tiše sykne:,,Naši ne, ale dovolil jsem si vzít jednu duši,“ Ty jeho věčné duše. ,,A moje ti nestačí, šmejde?“syknu na oplátku. Jeho velká ruka mě plácne přes zadek. Nemá cenu mu to vracet, stejně bych se netrefila. A navíc škádlení ještě nikoho nezabilo. Dojdeme k posledním železným dveřím. Přejedu rukou po divných znacích na nich. Nikdy jsem nepochopila, proč tam jsou, ale Draiman chtěl, aby tam zůstaly. Proč mu odepírat nějakou radost, že? Konečně se otevřu. Uvnitř stojí čtyři osoby. Dva démoni – jako vždycky zahaleni do svých černých hábitů, ani jeden nemá sundanou kapuci. Někdy bych chtěla vidět i do jejich tváří. Po jejich boku stojí dva upíři. Dvojčata – Zack a Jack. Moji lovci lidí. Zack je černovlasý upír, kterému na tváři svítí stále úsměv. Sice má přes pravou tvář ošklivou jizvu, ale nějak na svém vzhledu neztrácí. A jeho vypracovaná postava z něj dělá opravdového chlapa. Jack je proti němu ten, který se moc nesměje. On místo svalů užívá mozek. Jemu se zase táhne jizva přes pravou tvář. Jak nádherně se doplňují. Ano, dvojčata vážně tvoří celek, který nelze rozdělit. Na oba se velice příjemně usměju. Jen, co dojdeme ke čtveřici našich Lovců, Draimanovi démoni padnou na kolena. Zašklebím se. To je disciplína. Občas přemýšlím o tom, že bych taky ty své vychovala tak, aby přede mnou padali na kolena. Jack i Zack stojí bez hnutí a s opovržením sledují, jak se jejich démonští přátelé klaní svému pánovi. Moc bych se být vámi nešklebila, hoši, jednou na vás taky přijde. Démoni konečně povstanou. ,,Nevím, hoši, ale nějak jsem vám nevěřila, že svůj úkol splníte tak rychle,“zadívám se všem do očí. Tedy alespoň svým upírům. ,,Kdyby se alespoň snažil bojovat, jen tam tak stál. Lehký úkol,“ozve se Zack. Jack jen tiše zavrtí hlavou. Někdy nemá cenu je řešit. Oni si rozumí a to je to hlavní. ,,Fajn, teď zmizte do třináctého patra. Čekají tam na vás nějaké slečny – berte to jako odměnu, za skvěle splněný úkol,“ukážu rukou směrem ke dveřím. Jak jinak by měl člověk potěšit chlapi? Dvojčatům se na tvářích objeví úsměvy. I Jackovi. Oba kývnou na rozloučenou a už jsou pryč. ,,Pane?“ozve se jeden z démonů, ale nějak jsem nebyla schopná zareagovat, který z nich to řekl. Ale má velice chladný hlas. Draiman tiše stojí. Někdy mi připadá, že si povídají myšlenkami. ,,Zmizte, zvládneme to. A i kdyby se něco stalo, jsem tady přece já,“ V jeho hlase zní hrdost. Ano, opravdu jim dává docela dost najevo, že má více síly než oni. A když před ním padají na kolena – asi si to uvědomují taky. Oba démoni zmizí, stejně jako se Draiman objevil v mé kanceláři. Přetočím pohled na obětní stůl, přes který je přehozen bílý plášť. Ano, opravdu je to obětní stůl, ale myslím si, že vysvětlování by bylo na moc dlouho. Přes rysy je vidět, že se pod ním skrývá nějaké tělo. Mám chuť si poskočit radostí. Rozepnu si sako při cestě ke stolu a nechám ho dopadnout na zem. ,,Konečně je to tady,“ulevím si a s trhnutím stáhnu z těla plášť. Pod ním je připoután řetězy člověk. Zatím je ještě v mdlobách. Tiše si prohlédnu jeho tvář. Musím se šklebit. Tohle je ten prokletý člověk, který se pustil do boje proti mým. Pamatuju si, jak jsem ho viděla poprvé, zpíval a poskakoval po pódiu. Docela jsem se u toho koncertu bavila. Teď už ho vidím jen jako nemilosrdného vraha mých milovaných upírů. Mám chuť mu plivnout do ksichtu. Jak moc si věřil, že si nikdo z nás nevšimne jeho práce? Ale teď se mu pomstím za těch pár desítek mých. Cítím, jak mu v těle proudí krev. Slastně zamlaskám. Jaká by pro něj byla ironie, kdyby se probudil jako upír? Asi se při tom nápadu rozesměju. Ale neudělám to. Smrt za smrt. Přejedu mu svým drápem po tváři. To ho konečně probudí. Jeho první reakce je škubnutí pouty. Pak si jeho oči konečně zvyknou na světlo a spatří nás. ,,Co jste zač? A co tu, sakra, dělám?“začne křičet. Nevnímám jeho slova. Natáhnu ruku k démonovi. ,,Dýku, prosím,“ Jeho oči zazáří ještě více rudě. Po ani ne minutě vytáhne z jednoho svého dlouhého rukávu černou dýku se zahnutou čepelí. Jeho oči pohasnou. ,,Co s tím budeš dělat, zatraceně?!“vyjekne oběť. Já se na něj jen tiše usměju. ,,Nevíš, proč jsi tady, říkáš? Nepamatuješ si, jak jsi zabil nějaké upíry? Neříká ti to nic?“přejedu mu hrotem dýky pomalu a zatím jemně po plamenech, které má vytetované na rukou. Škubne sebou před pohlazením dýky. ,,Koho? Jaké upíry? Nedělej si srandu, nic takového přece neexistuje!“vykřikne naštvaně a skoro bez dechu sleduje, jak mu přejíždím dýkou po hrudníku. Jsem ráda, že mi ho tady svlékli. Ale docela mě zaráží, že dělá neviňátko a nic neví. To ho stejně nepomůže. Rozesměju se. Draiman za mnou stojí tiše a asi i bez pohybu. ,,Nevíš a upíry neznáš, chlapče? To jsi mě vážně moc rozesmál. Dlouho se to nikomu nepovedlo,“ Jen co domluvím, říznu ho pořádně do jednoho z plamenů. Muž vykřikne. Přejedu prstem po nově otevřené krvácející ráně. Část krve na něm olíznu a vystrčím na oběť své tesáky, které se po krvi můžou jen utlouct. Pak se s úsměvem otočím na démona, který opravdu stále stojí na jednom místě jako socha. ,,Ochutnej,“nabídnu mu ještě trochu, co mám na prstě. Chytne mě jemně za zápěstí. Jak krásně chladné ruce má. Pak si vtáhne můj prst pod kapuci, cítím, jak mi olízne svým horkým jazykem zbytek krve. Oči mu rudě zasvítí. Ani nevnímám, že muž pořád křičí. ,,Pusťte mě, já jsem nic neudělal!“ ,,Nic?“ ,,Do prdele, nechte mě jít, já nic nevím!“ ,,Zabil jsi mé upíry, Chestere,“Jeho jméno se mi hnusí. Opravdu moc. Když jsem ho vyslovila, skoro se mi zadřelo v krku. ,,Ale žádní upíři nejsou!“trhne svým tělem, jako by si myslel, že se pouta uvolní. Začínám ho mít docela dost. ,,Proč si s ním pořád tak hraješ, Zie?“zašeptá mi do ucha démon. Mě už ta hra nebaví též. Znovu na něj vystrčím tesáky, až Chester zkamení. ,,Nejsou? A co jsem tedy já?“ Než stačí odpovědět, vrazím mu dýku do hrudníku. Mám v té ráně takovou sílu, až slyším, jak popraskalo pár žeber. Chester vyplivne krev. Z rány mu začne vytékat ta krásně rudá tekutina, která má tak nádhernou vůni. Zašklebím se. Nakloním se nad jeho obličej. ,,To máš za Franka a ostatní,“ Vyplivne mi do obličeje část své krve a bolestivě zakašlá. Jeho krev mi nevadí, přejedu si jazykem přes rty, kde mi zůstala trocha jeho krve. ,,Oni si to zasloužili, Zie,“rozesměje se najednou. Jsem v šoku, tak na sklonku svého života se přizná k vraždě mých upírů? Jeho smích se mi ale moc nelíbí. Spíš se mi nelíbí vůbec. Až teď mi dojde, ten zmetek mě zná jménem? ,,Ale…,“odkašle si zase a krev mu vyletí až na špičky bot. Položím si ruce těsně vedle jeho hlavy a opřu si o ně bradu. Jsem zvědavá na jeho poslední slova. Uchechtne se ještě jednou a dýka mu v hrudníku legračně poskočí. ,,Nechytila jsi mě,“ Než stačím zareagovat, Draiman mě odtáhne od jeho těla a pevně mě obejme. Místností se rozezní výbuch a pak už jenom rozstřik něčeho po zdech. Co to, sakra, je? Vytrhnu se démonovi z náruče. Chester je pryč! Jeho tělo už neleží na obětním stole. Krev zůstala na svém místě. Ale po zdech je rozptýlena taková divná lepkavá hmota. Připadá mi to nějaký sliz. Otočím se naštvaně na Draimana. Co se to děje? ,,Kde je Chester, sakra? Co to má být?! Co je to za hru?“ ,,Někdo mu pomáhá, Zie. Ale neboj se, dostaneme ho,“přitáhne si mé tělo k sobě blíž. Zadívám se mu do tmy pod kapucí. Věřím mu. On plní svoje slova. A pro mě udělá cokoliv. Najdeme tě, Chestere.

---