A léta běží, vážení

Mladá žena, štíhlá pohledná blondýnka v bílém, vedle ní statný mladý muž, s vystouplými lícními kostmi a uhrančivým, ale přesto mile rozpustilým pohledem. Já jsem tam taky, jen mě ještě není vidět a vlastně o mé existenci ještě nikdo neví. No, maminka možná tuší…tedy není to ještě maminka, ale za čas bude…

     Tak nějak začínal životní příběh mnohých z nás. Jak vidíte, začal tak i příběh můj. Narodil jsem se osmý měsíc po svatbě mých rodičů, tedy  na začátku prosince. Takový malý dárek k vánocům.

Asi po šesti letech si rodiče nadělili ještě jeden dáreček, který měl svůj původ v lásce. Moji sestru. A tak jsme pluli životem ve čtyřech, taková normální rodinka, žijící na malém městě.

Dětství nás obou bylo poznamenáno dobou, ve které jsme vyrůstali. Oč víc je tato fráze otřepaná, o to více je pravdivá.

     Je mi osm let a sedím s rodiči v autě. Táta je na náš automobil pyšný, což je vidět na jeho stavu. Blyští se jako vánoční koule, tedy auťák, ne táta. Ten řídí a kochá se pohledem do krajiny a je co pozorovat, vždyť projíždíme Moravským krasem, krásnou krajinou a prašná cesta nás spolehlivě vede až do vesničky, kde žije má babička. Jedeme a já jsem na zadním sedadle menší a menší a přeji si být nejmenší jak to jen půjde, tak malý, abych nebyl vidět a mohl jet s rodiči zase nazpět do města. Zkouším, jestli to funguje a tak když maminka zavelí „tak jsme tady, vystupovat“, sedím dál zavrtaný do sedadla. No nefunguje, škoda. Stačí, aby máma zdvihla obočí a soukám se z automobilu ven. Přesto, že jsem už velký chlap, jak říká táta, začínají mě pálit oči, snad to není to, co si myslím…

„Nefňukej přece, už seš velký a nikdo ti nechce ublížit, právě naopak, chceme pro tebe to nejlepší, zdravý vzduch a volnost v přírodě, takovouhle volnost ti město nabídnout přece nemůže“. Hledím tatínkovi do očí a všechny jeho dobře míněné rady se mi v hlavě slévají v jednu větu: Nechají mě tu samotného a odjedou i se setrou do města! Nechají mě tu celé prázdniny!

Babička nás tiše pozoruje a nenápadně převezme celou věc do svých rukou. „ No tak Vašíku nebreč, na plotně jsou makové buchty, ještě teplé, upekla jsem je pro tebe. Ná návsi jsem slyšela pokřikovat kluky, sám tu určitě nebudeš. Odpoledne pojede děda na řepu, pojedeš s ním, pomůžeš mu a večer….“ Dál neposlouchám a běžím nahoru do stráně, která se tyčí hned za zahrádkou. Nahoře je malý lesík, kousek za nám pole a ještě dál je opravdický, velký temný les. Pro tuto chvíli mi stačí úkryt v lesíku, dobře odtud slyším maminčin povzdech, pak už jen slůvka rozloučení, opatrné bouchnutí dvěří našeho auťáku a pak už jen zvířený prach na cestě. Tak mě tu opravdu nechali, nechali mě tu a odjeli si, úplně klidně si odjeli domů a mě tu nechali!

Když babička znovu zavolá :“Vašku, pojď na oběd“, pomalu slezu a jdu, co naplat, kručí mi v břiše a z kuchyně to docela voní. „Jé babi, bramborový placky, máš i na přidání?“

„ To víš že mám, kolik budeš chtít, Vašíku.“

Tak si ještě dvě placky nacpu az triko a hurá do lesa, slyšel jsem, jak kluci pokřikovali na návsi, že jdou stavět bunkr.

Další den už si na rodiče ani nevzpomenu. Má mysl patří už jen potoku, na kterém zkoušíme námořnické dovednosti, i když jako plavidlo máme jen stlučený vor, jsme špinaví a zmáchaní, ale prostě šťastní. Sťastní tak, jak to jen děti dovedou.